Pět známek, že to s rodičovskou péčí přeháníte
Vaše dítě má problém. Sotva vám ho stačí popsat, už přemýšlíte, jak ho vyřešit. Pohádalo se s kamarádem? Zavoláte jeho rodičům. Zapomnělo doma něco důležitého? Otočíte auto a věc mu dovezete. Je to přece projev lásky, že? Jenže někdy může být té pomoci až příliš.
V psychologii se v této souvislosti mluví o nadměrné rodičovské angažovanosti, kontrole nebo ochranitelství (tzv. overparenting). Neznamená to, že rodič dělá něco špatně nebo že by měl dítě nechat růst jako dříví v lese, jenže když dětěm pravidelně odstraňujeme překážky, řešíme za ně problémy nebo se jim snažíme za každou cenu ušetřit nepříjemné emoce, zaděláváme tím spíše na problém. Někdy tohle naše ochraňování vede k vyšší míře úzkostí a dalších psychických obtíží.
Zvlášť dobře je to popsáno u tzv. family accommodation (rodinného přizpůsobení), což jsou způsoby, kdy rodiče kvůli dětské úzkosti mění vlastní chování a pomáhají mu vyhýbat se nežádoucím situacím. Věděli jste, že to může úzkost naopak zhoršovat? Zde je pět známek, že to s rodičovskou péčí možná přeháníte, ale také postup, jak dětem pomoct růst.
Snažíte se dítě uchránit před každým nepříjemným pocitem
Je vaše první reakce na dětský smutek, strach nebo frustraci snaha tento pocit co nejrychleji odstranit?
- „Pojď, uděláme něco zábavného.“
- „Neboj, určitě to dobře dopadne.“
Je pochopitelné, že nechceme, aby naše děti trpěly. Jenže smutek, frustrace, nervozita nebo zklamání jsou běžnou součástí života. Dítě se postupně potřebuje naučit, že nepříjemný pocit může přijít a zase odejít.
Co zkusit místo toho:
Nejdřív emoci uznejte, místo abyste ji hned zaháněli.
- „Chápu, že tě to naštvalo. Taky by mě to mrzelo. Co myslíš, že s tím můžeš udělat?“
Dítě tak dostává dvě důležité zprávy. Jednak, že co cítí, je v pořádku a zároveň, že mu věříte, že si s tím dokáže poradit.
Řešíte problémy dřív, než se o to dítě vůbec pokusí
Někdy stačí vidět, že dítě tápe, a už máme v hlavě řešení. Nedaří se mu úkol? Vysvětlíme mu to krok za krokem. Má problém s učitelem? Píšeme do školy. Pomoc samozřejmě není špatně, děti ji potřebují. Rozdíl je v tom, zda jim pomáháme problém zvládnout, nebo ho řešíme místo nich. Když dítěti odstraníme všechny překážky, samostatnost tím netrénuje. Potřebuje dostat prostor zkusit něco samo, udělat chybu a hledat jinou cestu.
Co zkusit místo toho:
Než nabídnete řešení, na chvíli se zastavte a zeptejte se:
- „Co myslíš, že bys mohl/a zkusit?“
- „Chceš, abych ti poradil/a, nebo to chceš nejdřív zkusit sám/sama?“
I když jeho první nápad nebude dokonalý, právě samotné hledání řešení je cenná zkušenost.
Kladete důraz na výsledek, místo na učení
Špatná známka? Řešíme ji s učitelem. Nepovedený projekt? Ihned zasahujeme. Dítě nevybrali do týmu? Grilujeme trenéra. Pokud nám jde čistě o dobrý výsledek, dítě může přicházet o důležitou zkušenost, že neúspěch se dá přežít, napravit a někdy z něj dokonce něco získat. Nemusíte nechat dítě v problému vykoupat, ale dejte mu prostor zjistit, co může udělat příště jinak.
Co zkusit místo toho:
Zapomenutý domácí úkol nemusíte automaticky zachraňovat. Špatnou známku nemusíte okamžitě reklamovat. Po prohraném zápase nemusíte hledat viníka. Ptejte se například:
- „Co myslíš, že se nepovedlo?“
- „Co bys příště zkusil/a jinak?“
- „Potřebuješ ode mě s něčím pomoct?“
Děti nemůžeme chránit před prohrou za všech okolností, cílem je, aby postupně zjistily, že selhání není konec světa.
Očekáváte, že to dítě nezvládne
Jedním z méně nápadných projevů nadměrné ochrany je, když začneme dítěti předem odstraňovat všechno, co by pro něj mohlo být nepříjemné. Čekáme totiž, že ho situace rozhodí a nezvládne ji.
- „Na trénink dnes raději nechoď, jsi unavený/á.“
- „Do toho kroužku se nepřihlásíme, je tam moc dětí.“
- „Raději mu to neříkej, mohlo by ho to ranit.“
Někdy je samozřejmě správné ubrat, přizpůsobit nároky nebo dítě z náročné situace vyjmout. Chráníme ho ale před skutečným nebezpečím, nebo před něčím, co je hlavně nepříjemné nám? Přiměřená výzva může být právě tím, na čem si dítě ověří, co a jak zvládne.
Co zkusit místo toho:
Ptejte se, zda jsou vaše očekávání přiměřená věku a schopnostem dítěte. Nabídněte mu tolik podpory, kolik potřebuje, aby mohlo udělat další krok samo.
Vaše vlastní úzkost začne řídit vaše rozhodnutí
Tohle bývá možná nejtěžší poznat. Dítě se pohádá s kamarádem a vám okamžitě naskočí všechny možné scénáře o šikaně. Nedaří se mu ve škole a začnete se strachovat o jeho budoucnost. Rodičovská úzkost a nadměrná ochrana spolu mohou souviset. Proto může být užitečné položit si jednoduchou otázku: „Řeším teď skutečné ohrožení dítěte, nebo je pro mě těžké dívat se na to, jak se trápí?“
Pokud nejde o bezpečí, ale o nepříjemnou zkušenost, možná není potřeba se jí okamžitě vyhnout. Někdy je největší pomocí jen zůstat nablízku a říct: „Vidím, že je to pro tebe těžké. Jsem tady. Pojďme společně vymyslet, co s tím můžeš udělat.“
Ve všech případech jde zkrátka o to najít rovnováhu. Vést, ale nekontrolovat; podporovat, ale nezachraňovat; pomoct, ale úkoly nepřebírat; a hlavně dát dítěti možnost nasbírat své vlastní zkušenosti.
