Dětská přátelství jsou příprava na dospělost. Nezachraňujte své potomky před zklamáním
Přátelství v dětském věku člověka připravují na dospělost. Není to ale jediný prostor, kde potřebné dovednosti získává.Proto se rodiče nemusí děsit, když dítě nemá blízké přátelské vztahy. Dívat se dál než o jedno stadium vývoje napřed nemá smysl, připomíná krizový intervent a lektor programu Linka bezpečí Tomáš Žůrek.
Proč hraje přátelství v životě dětí a dospívajících tak důležitou roli?
Dalo by se o tom povídat hodiny, ale v základu jde o to, že každý z nás má určité psychologické potřeby. Jednou z těch úplně nejzákladnějších je někam patřit, mít někoho rád a zažívat to, že má někdo rád mě. Čím jsme starší, tím více se to přirozeně přesouvá právě do roviny přátelství. Dává smysl, že v dětství nám tuto potřebu nejvíce sytí rodiče, ale s přibývajícím věkem očekáváme její naplnění spíše od kamarádů.
Co když ale dítě v dětství nebo dospívání přátele úplně nemá? Jaký to může mít dopad na jeho rozvoj v dospělém životě?
Na to si netroufám jednoznačně odpovědět, protože tam hraje roli spousta proměnných. Přátelství není jediný prostor, kde se tyto dovednosti učíme. Už ve škole nás učili, že nemá smysl dívat se ve vývoji o více než jedno stadium napřed. Nedá se tedy říct, že když si dítě v sedmi letech nedokáže najít kamarády, bude to automaticky znamenat katastrofu pro jeho dospělost. Dopady mohou být velmi různé.
Stále více se mluví o tom, že přátelství nemusí být vždy jen bezpečné a pozitivní. Jak poznat, že mi přátelství prospívá?
Myslím si, že v této oblasti je obrovsky důležité téma hranic. Vždycky je těžké vysvětlit pojem hranice bez použití toho samotného slova, ale zkusím to přes příklad. Fyzické hranice si můžeme představit jako bublinu kolem nás. Kdybychom se k sobě teď začali přibližovat, v určitý moment nám ta blízkost začne být nepříjemná. To jsou naše hranice. Chrání nás a ukazují, jak blízko si koho chceme pustit. Úplně stejně jako fyzické hranice fungují i ty psychické. Týkají se tajemství, důvěry nebo třeba i toho, jak se mnou kdo mluví. Jestli mi člověk vyká nebo tyká. Aby byl vztah bezpečný, je hrozně důležité, aby se tyto hranice navzájem respektovaly.
Existuje ještě druhý psychologický model, který říká, že vztah má několik oblastí, ve kterých můžeme prožívat blízkost: poznávání, důvěru, spolehnutí se na druhého, závazek a intimní kontakt. Základní pravidlo zní: „Nikdy bychom neměli být v těch následujících oblastech dále, než v té předcházející."Neměl bych tedy tomu člověku věřit více, než jak moc dobře ho doopravdy znám.
Jak ale poznat, že kamarád tyto hranice nerespektuje?
Užitečné je všímat si toho, co to se mnou dělá. Když mám nepříjemný pocit, že mi něco nesedí, může to být signál, že došlo k překročení mých hranic. Hodně pak pomůže promluvit si o tom s někým dalším, kdo se na situaci podívá s odstupem a řekne: „Hele, tohle mi už nepřijde úplně v pořádku, co si o tom myslíš?" Tím člověkem pak může být jiný kamarád, dospělý, kterému věřím, nebo klidně i profesionál na Lince bezpečí.
Když dítě zjistí, že ten vztah není ideální, jak má postupovat? Má si promluvit, nebo přátelství raději opustit?
Záleží na konkrétním problému. Pokud ale o vztah stojí, vždycky je možnost komunikovat. Pak se uvidí, jaká bude reakce. Přirozenou součástí vztahů je, že čím více nám na sobě záleží a čím více se druhému odkrýváme, tím více se zároveň vystavujeme riziku zranění. Pouštíme si člověka do křehkých míst. Pokud o vztah stojím a nejde o nějakou extrémní situaci, kde by obnovení kontaktu bylo nebezpečně, doporučuji za druhým přijít a říct: „Hele, tohle se stalo a pojďme se na to podívat." A pak sledovat, jestli to kamarád respektuje a má snahu to dělat jinak.
Žijeme v době sociálních sítí, kdy je snadné poměřovat úspěch počtem přátel. Je podle vás uspokojivější mít pár opravdových kamarádů, nebo zvyšovat čísla?
Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Vždy na Lince vycházíme z toho, jak svět prožívá sám volající a co by si přál. Oba modely mají něco do sebe. Pokud budete mít deset kamarádů, ke kterým ale nemáte hlubší důvěru, nesčítá se to. Když se potřebujete svěřit s něčím těžkým, potřebujete toho jednoho, u kterého víte, že je to bezpečné. Na druhou stranu, když máte jen jednoho kamaráda, svěřujete mu úplně celé břemeno svých problémů. Přitom kamarádství by mělo být rovnocenné, je důležité respektovat hranice toho, co unese ten druhý. Děti obracející se na Linku bezpečí na sebe často kladou obrovské nároky, když chtějí pomoct svým vrstevníkům. Proto je důležité najít balance, aby sdílení nebylo pro jednoho člověka příliš zatěžující.
Co situace, kdy má dítě pocit, že nezapadá do party? Jak z toho ven?
Důležitá věc, kterou jste pojmenovala, je, že pokud musím měnit to, kým jsem, proto abych zapadl, je to problém. Pokud v partě dítě někomu alespoň trochu věří, může to zkusit otevřít s ním. Jestliže to drhne třeba ve třídě, dítě může zajít za někým dospělým ve škole, například za školním psychologem, který často umí s třídou pracovat tak, aby se jedinec lépe začlenil. Další variantou je, že rodiče dítě zapíšou na nějaký kroužek. Vždy je fajn odrazit se od toho, co dítě baví a co mu jde. Mezi lidmi se stejnými zájmy se totiž mnohem snáze staví mosty pro nové vztahy. A pokud je to tak, že dítě reálně zapadá, jen si samo nevěří, je to podobné jako u hranic. Někdy je náročné rozlišit to sám u sebe. Znovu pomůže pohled někoho zvenčí, kdo dítě podpoří, aby v dané situaci získalo sebedůvěru.
Volají vám děti často kvůli kamarádským vztahům?
Dřív to bylo ještě častější než dnes, alespoň poměrově. Kamarádské vztahy patřily k těm úplně nejčastějším tématům.Témata na Lince se trochu proměňují, ale to rozhodně neznamená, že by to přestal být důležitý problém.
Když potřebujeme s kamarádem vyřešit nějaký i banálnější problém, jak se připravit, aby rozhovor proběhl s klidnou hlavou?
U nás na Lince bezpečí neexistují „banálnější situace". Když jezdíme po školách, děti si často myslí, že jejich problém je příliš malý na to, aby s ním mohly zavolat. Chci zdůraznit, že žádné trápení není tak malé, aby se s ním na nás nedalo obrátit. A teď k vaší otázce. Vždy bývá užitečné mluvit sám za sebe a zkoušet situaci spíše popisovat, nikoli interpretovat. Představte si, že situaci točíte na kameru. Popište, co byste na záznamu viděli. Když kamarádka prozradí moje tajemství a já na ni vyhrknu „zradila jsi mě", je to už interpretace nesoucí silný emoční náboj.
Když chci ale něco řešit, musím zůstat u pozorování: „Řekla jsi ostatním to, co jsem ti svěřila?" Tím zajistím, že mluvíme o tom samém. Druhý tip je mluvit za sebe. Jakmile začnu útočit na druhého slovy ty jsi něco udělal", automaticky se začne bránit a porozumění se hledá mnohem hůř.
Co když se ocitnu na druhé straně? Přijde za mnou kamarád, cítí se zrazený, křičí na mě a já mám chuť se hned bránit. Jak situaci nevyhrotit?
I člověk zatlačený do kouta může použít totéž pravidlo a mluvit za sebe. Když na mě kamarádka v emocích křičí, že jsem ji zradil, a já jí to začnu vracet se slovy „ty tu na mě řveš, jsi na mě hnusná", bude to jen eskalovat. Lepší je zůstat u sebe a popsat, co to se mnou dělá: „Není mi příjemné, když na mě takhle kříčíš a říkáš, že jsem tě zradil. Nevím, co to vlastně znamená, a potřeboval bych, abys mi řekla, co přesně se podle tebe stalo." Tím vytvořím prostor pro uklidnění a hledání společného porozumění.
Co když už k hádce dojde a já si zpětně uvědomím, že jsem nechala zvítězit emoce a reagovala jinak, než jsem chtěla. Jak se jít třeba omluvit?
Na jednu stranu je to hrozně jednoduché. Stačí přijít a říct, že mě to mrzí. Zároveň ale všichni víme, jak těžké to ve skutečnosti je. Souvisí to s rovnocenností přátelství, o které jsme mluvili. Ve chvíli, kdy někomu ublížím, se rovnováha naruší. Já, jakožto ten, kdo ublížil, se rázem ocitám v nižší pozici, zatímco zraněný kamarád získává určitou morální převahu. Tím, že se omluvím, tuto svou zranitelnou pozici přijímám. Je to strašně těžké, ale pro záchranu vztahu klíčové.
Rád bych ale zdůraznil rozdíl mezi usmířením a odpuštěním. Usmíření znamená obnovu vztahu, narovnáme ho a rozhodneme se pokračovat dál i s touto zkušeností. Odpuštění se naproti tomu odehrává čistě ve mně. Přestávám věci vyčítat a toužit po pomstě, ale to neznamená, že kamarádství musí automaticky pokračovat. Odpuštění je nezbytným předpokladem pro skutečné usmíření, ale může skončit jen u něj. Tady se vracíme ke hranicím, v některých vztazích zkrátka není bezpečné se usmiřovat a dále v nich setrvávat.
V případě, že se usmíření nepovede, jak děti prožívají samotné ukončení přátelství?
Pro děti to může být mnohem náročnější než pro dospělé už jen proto, že mají s rozpadem vztahů daleko méně zkušeností. Když dospělému skončí vztah, ví, že to bude nějakou dobu bolet. Většinou ale ví, že to časem přejde a on půjde v životě dál. U dětí je to jiné. Jak jsme už zmínili, jejich potřeba někam patřit a cítit se milován se postupně hodně přesouvá na kamarády. Ne že by rodina zmizela, ale přátelství získá ústřední roli. Když o takto zásadní vztah dítě přijde poprvé, uklidňující zkušenost, že se to dá zvládnout, ještě nemá. Proto to pro něj může být tak zdrcující.
Co byste poradil dětem, které mění školu, stěhují se nebo jim končí oblíbený kroužek. Dá se udržet přátelství i přes takto velké životní změny?
Cesty se určitě hledat dají, velmi záleží na konkrétní situaci. Tohle je mimochodem typické téma, se kterým nám děti mohou na Linku bezpečí zavolat, a můžeme ho s nimi individuálně probrat. Obecně ale platí, že ačkoli se dnes hodně mluví o rizicích sociálních sítí, právě v udržování vztahů na dálku mají úžasný potenciál. Můžete si psát a volat. Pokud jste ve stejném městě, hledáte způsoby, jak se dál vídat osobně. Pokud jste dál od sebe, je to u mladších dětí o komunikaci s rodiči, mohou se třeba domluvit a jet o víkendu ke kamarádovi přespat.
A co když dítě nastoupí do nové školy a dostane se do třídy, kde už jsou vytvořené party? Jak se má začlenit, když má pocit, že ho nikdo nepřijme?
Tady je podle mě klíčové, aby se k tomu aktivně postavila škola. Znovu jsme u dospělých, kteří by měli umět s kolektivem pracovat a cestu do něj dítěti usnadnit. Co ale může udělat samotné dítě? Je to hodně podobné jako u obecného pocitu vyčlenění. Může zkusit ve třídě najít alespoň jednoho člověka, u kterého si dokáže představit, že s ním naváže kontakt.
Případně může samo zajít za učitelem či školním psychologem a říct: „Je to pro mě teď těžké a potřeboval bych pomoct." Zároveň je hodně důležité netlačit na sebe a počítat s tím, že to chvíli potrvá. Dítě si v první řadě musí dovolit zpracovat ztrátu. Přišlo o starou školu a staré kamarády, se kterými mu nejspíš bylo dobře. Není nutné se za každou cenu hnát do toho, že si hned první den musím celou novou třídu získat na svou stranu.
Zmínil jste roli rodičů. Co nejlepšího může udělat rodič, jehož dítě právě prožívá ztrátu kamaráda nebo těžký konflikt v přátelství?
Obecně se dá říct, že prvním krokem rodiče by měla být práce se sebou samým, Linka bezpečí s tím rodičům pomáhá v rámci své druhé krizové služby - Rodičovské linky. Ustát pohled na to, že vaše dítě trpí a pravděpodobně ještě nějakou dobu trpět bude, je nesmírně těžké. Největší výzvou je nespadnout do role spasitele, odolat touze problém okamžitě vyřešit a dítě zachránit.
Je tedy lepší se dítěte přímo zeptat, co v danou chvíli potřebuje?
Ano, ovšem úměrně jeho věku. Zásadní je nepřenášet na dítě zodpovědnost, kterou by ještě nemělo mít. Obyčejná otázka: „Co teď ode mě potřebuješ?" je často ta nejlepší cesta. Dítě vám může říct, že potřebuje obejmout a vaši blízkost. Stejně tak ale může říct: „Dej mi teď pokoj." Obojí je v pořádku. Úloha rodiče spočívá v tom tam pro dítě zkrátka být, jakmile ho bude potřebovat.
Doplnil bych ještě jednu podstatnou věc, a sice, že bezpečný prostor pro komunikaci musíte jako rodič budovat už dopředu, jinak může být pozdě. Dítě už musí z předchozích zkušeností vědět, že je bezpečné se vám svěřit.Jakmile se objevíte až ve chvíli, kdy by s vámi mělo sdílet něco velmi intimního a bolavého, ale chybí vám vybudovaná důvěra, pravděpodobně se vám neotevře.
Zdroj: autorský rozhovor
