Komentář: Když máma s tátou přidají druhý jazyk, a okolí panikaří
S přibývajícími slunečnými dny se nám vlévá energie do žil a výhled do dalších týdnů je o něco optimističtější. Ostatně, jako rodiče si zasloužíme vzájemně se poplácat po zádech. Přežili jsme další nálož nekonečných nudlí u nosu. To ale s jarem končí. A my se můžeme soustředit na nová témata. Tím dnešním jsou bilingvní, tedy dvojjazyčné, děti.
Nedávno na mě zavolal můj téměř tříletý syn: „Mami, I want pití.“ Cizí maminka na hřišti se mě zeptala, proč takhle mluví. Po zjištění, že chodí do anglické školky, jsem dostala nevyžádanou přednášku o tom, že to je přesně ten důvod, proč se má dítě nejdřív naučit pořádně česky. „Nakonec dopadnou takhle a neumí ani to, ani to,“ rozčilovala se nad problémem, který se jí vůbec netýkal. Což je mimochodem taková superschopnost matek na hřišti.
Bilingvní děti opravdu míchají jazyky dohromady. Říká se tomu kódové přepínání a je to známka toho, že mozek flexibilně pracuje s oběma jazyky. Děti si jednoduše vybírají slova, která jim v dané chvíli dávají největší smysl. A časem, jak si oba jazyky víc „sednou“, začnou samy přirozeně rozlišovat, kdy který použít. Takže žádný strach, míchání je součást procesu učení.
Často se mluví o tom, že bilingvní děti mají v hlavě dva šuplíky, do kterých si ukládají jazyky. Já si to představuji dost doslova jako dva šuplíky, ve kterých je ze začátku trochu chaos. Slova, věty, občas něco spadne vedle. Ale čím je dítě starší, tím víc se to třídí. A jednoho dne zjistíte, že úplně samozřejmě sáhne do toho správného.
Já sama jsem jako bilingvní dítě vyrůstala, i když v jiné jazykové kombinaci, a přijde mi to vlastně úplně přirozené. Češtinu miluji, je to jazyk, který mě živí. Když ji slyším, znamená to, že jsem doma. Jenže česky mluví jen o něco víc lidí, než kolik má obyvatel New York.
A já se ptám obráceně: Je zodpovědnější „drtit“ malé dítě jeden jazyk malé země, kterému nikde jinde na světě nerozumějí a který patří mezi nejtěžší jazyky? Nebo je zodpovědnější dát mu druhý jazyk, který mu otevře dveře do světa? Nikdo přece neříká, že jimi musí projít. Ale bude mít možnost.
Nerozumím rigidnímu trvání pouze na češtině v prvních letech života. Panika z druhého jazyka u dítěte se u nás často táhne ještě z dob komunismu, kdy bylo pro režim zkrátka pohodlnější, aby lidé žádným západním jazykem nemluvili a ani mu nerozuměli. Jazyk totiž není jen o slovíčkách. Je to vstupenka k informacím, k možnosti porovnávat realitu s tím, co vám kdo říká doma. A přesně tohle se tehdy úplně nehodilo. Možná proto se jazykové otevřenosti někteří bojí dodnes.
Jenže dětský mozek je neuvěřitelně schopný a jazyk je pro něj přirozený nástroj, ne překážka. Dát dítěti odmalička více jazyků neznamená ho zatěžovat, znamená to rozšířit mu svět. A to je dar, který se neztratí.
Zdroj: autorský článek
