Bára Basiková mezi řádky: Dokument Heleny Třeštíkové testuje diváckou intuici
Do kinodistribuce vstoupila Bára Basiková, respektive stejnojmenný časosběrný dokument Heleny Třeštíkové, který si na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech vysloužil cenu diváků. Zpěvačka si své soukromí střeží, ale filmovému deníku, jak ho sama označuje, v průběhu 30 let svěřuje osobní zkušenosti například s depresemi nebo finanční tísní. Nicméně nečekejte žádnou bulvární senzaci, musíte umět číst mezi řádky.
V den celostátní premiéry měla malá pražská kina beznadějně vyprodáno, naštěstí jsem se ještě vešla na promítání zpěvaččina portrétu do velkého sálu Městské knihovny. A udělala jsem dobře. Jednak kvůli příznivější ceně za vstupné, jednak kvůli atmosféře. Publikum bylo až na pár výjimek čistě ženské a sál před filmem připomínal radostný sraz spolužaček.
„Jdete na Báru, nebo na Helenu?“ zeptala jsem se skupinky kousek od svého místa. „Na obě,“ odpovídaly nadšeně dámy a pochlubily se, že s muzikantkou sdílejí stejný rok narození. Jedna z nich tvorbu a život Báry Basikové tak dobře neznala, ale má ráda její hlas. Stejně jako já.
Sama Basiková se v životě několikrát ocitla před volbou, zda si může dovolit tvořit podle svého, nebo si musí zvolit komerci, aby uživila rodinu. Její křehká zpověď se hodí právě do komunitního prostoru, kde jsme měly s divačkami jedna k druhé mnohem blíže než v popcornem provoněném multiplexu, i když sedačky těsně kolem mě byly prázdné. Kolektivně jsme se smály manýrům malých dětí Basikové, smutnily, zhluboka se nadechovaly, pořádně trnuly a vyměňovaly si pohledy. V jednu chvíli jsem se přistihla, že se už pěkně dlouho držím rukou za srdce. Rozhodla jsem se ji tam raději nechat, abych se měla při sledování o koho opřít.
Dilema Báry Basikové
Helena Třeštíková začala dokument natáčet v roce 1996 pro cyklus České televize Ženy na přelomu tisíciletí, který položil základy i pro oceňovaný snímek Katka. Prostřednictvím archivních záběrů se ale vrací také na úplný začátek zpěvaččiny kariéry i do dětství a pokrývá 50 let z jejího 63letého života. Už ve dvanácti letech zpívá Basiková v televizní soutěži s ohromnou jistotou a sílou. Tyto kvality ale zoufale chybí v její rodině. Matka ji od hudebních snů odrazuje a jejich vztah se brzy rozpadá, i když se bližší důvody odcizení dozvídáme až v průběhu snímku.
Tak je to ostatně se vším. Dokument nám nic neservíruje naplno a vyžaduje naši pozornost. Bára Basiková se režisérce otevírá postupně a my si vždy dokreslujeme obrázek o tom, co se opravdu děje, jen v taktních náznacích nebo až zpětně, když to ve zpěvačce dozraje a rozhodne se předchozí události reflektovat. Hovoří například o melancholii ve své hudbě, ale až o mnoho let později dokáže pojmenovat, že od útlého věku žije s depresemi, což je zkušenost mnoha lidí, pro které jsou tyto duševní stavy úplně běžné. Samozřejmě těžko říct, zda nejde čistě o kouzlo střihu.
Ačkoliv Basiková působí, že se cítí nejlépe, když může místo vnitřních pochodů hovořit o hudbě, a my se s ní ocitáme zejména na jevištích, v šatnách a na zkouškách, tématem snímku je její hledání klidného rodinného zázemí a bezpečí. Už v pětadvaceti letech uvažuje, zda má ve své branži vůbec nárok na děti, po kterých zjevně touží, protože jí to nejbližší okolí rozmlouvá. Jenomže odradit se nenechala ani od muziky, ani od mateřství, a jako jedna z mála českých zpěvaček má děti rovnou tři. Celý její život se pak stává dilematem mezi prací a rodinou, ekonomickou a vztahovou jistotou.
Tři svatby stačí, drahoušku
„Jsme spolu třináct let, co ještě nebyla tak slavná,“ říká v dokumentu první zpěvaččin manžel a otec jejích dcer Petr v době, kdy už se schyluje k rozvodu. Petr je jediný partner Basikové, který ve filmu hovoří přímo na kameru, přesto by se dalo s nadsázkou říct, že být manželem Basikové je nějaká samostatná diagnóza. Právě Petr to pojmenovává dost jasně. Vždycky věřil v její talent a v to, že jednoho dne bude ten, co „žije s tou slavnou“.
Když už jsme si s divačkami v sále oddechly, že se Basiková konečně osvobodila od muže, jehož nejvřelejší vztah byl nejspíš k alkoholu, schyluje se k další svatbě. Tušíme, že to opět není ideální volba a tentokrát ji před komplikovaným vztahem varuje i psycholožka. Vypadá to, jako by hudebnice byla pro své partnery zejména způsobem, jak si něco dokázat. Když jim přestalo stačit, že „žijí s tou slavnou“, museli své ego posilovat jinak. Nejspíš k tomu přispěl i fakt, že živitelkou rodiny byla vždycky Basiková. Když v jedné chvíli na rodinném účtu zůstane jen 700 korun, vrací se zpěvačka do práce, byť předtím doufala, že si konečně naplno užije mateřství se synem, kterého má ze třetího manželství.
Na Báru Basikovou je totiž spoleh. Ač ji muži neustále zrazují, ona neztrácí smysl pro zodpovědnost ani svou velkorysost. „Ještěže to nevidí můj táta, že zpívám s Rusákama. Poplatím, co je potřeba,“ komentuje vystoupení s Alexandrovci v roce 2012. V té době už žijí s posledním manželem odděleně, ona mu přesto financuje bydlení, aby se postavil na vlastní nohy. Vlastně ho podporuje úplně stejně jako své dvacetileté dcery. On na ní i tak neustále hledá nějaké chyby.
„Vždycky mě zadupávali do země,“ hodnotí ve filmu zpětně své partnery, a když prozradí, že ji všichni tři odrazovali i od pořízení řidičského průkazu, dává nám další znamení, že to muselo být horší, než si vlastně dokážeme z těch několika životních střípků představit.
Pokud ale dáváte pozor, je vám jasné, že třebaže jsou nefunkční vztahové vzorce vlastně středobodem dokumentu, nejsou nakonec středobodem jejího života. Zpěvačka si s ohromnou pokorou a poctivostí vydobyla duševní i životní rovnováhu.
Nejsilnější vztahy, které si přes všechny karamboly dokázala vytvořit a hlavně udržet, jsou totiž vztahy s jejími dětmi. Nikdy se nemohla úplně spolehnout ani na své rodiče, ani na své muže, ale pro své děti se stala právě tím bezpečným přístavem, který celý život hledala. Nejen za to jsme jí s „holkama“ v publiku spontánně zatleskaly.
Zdroj: autorský článek
Autorka se podílí na tvorbě filmového podcastu Hodný, zlý a kritický.
