Povinná heterosexualita a smrt v kempu Miasma
K létu patří horory o mrtvých středoškolácích stejně jako párek z rozmočeného tácku na koupáku. Satirický meta slasher s velmi návodným názvem Sex a smrt v kempu Miasma nicméně upgraduje párky na smažená kuřata a filmová béčka na surreálný milostný dopis žánru. Snímek funguje jako lehká parodie pro fanoušky špatných hororů, nicméně se dá číst různými způsoby. Například romantická linka rozplétá vrstvy queer a ženské zkušenosti v mezigeneračním dialogu.
Mladé filmařce Kris (Hannah Einbinder) se splnil sen. Má oživit pozapomenutou hororovou franšízu s názvem Camp Miasma, která v ní v dětství probudila fascinaci filmem i ženami. Osmdesátkovou sérii potkal podobný osud jako jiné nízkorozpočtové snímky, co se po prvotním úspěchu roztáhnou na několik dílů. Děsivý zabiják z jezera se stal nezničitelným, aby se mohl stále vracet a opakovaně mordovat nedospělé táborníky v záplavě nekvalitních pokračování.
Nicméně Kris chce sérii (a možná i trochu samu sebe) brát skutečně vážně, proto se vydává k samotářské Billy (Gillian Anderson), hvězdě původních snímků, aby jí přesvědčila o své vizi. Přátelská Billy ale odmítá akademické řeči, za které Kris schovává svou hlubokou nejistotu, a nabídne jí pořádně tlustého jointa, přespání a hlavně prostor hovořit bez odsudku o tom, co je v životě podstatné.
Instantní hit z Cannes
Příběh Kris a Billy, které si společně pomítají původní film Camp Miasma, se nápaditě promísí s fiktivním příběhem na plátně, vzpomínkami a současností ústřední ženské dvojice, ale i příběhem, vzpomínkami a současností nás diváků, kteří navštívíme kino. Všichni společně pomáháme Kris dosáhnout obrazného i sexuálního vrcholu. Pokud vám to zní jako totální kravina, vlastně máte pravdu. Snímek se řežisér*ce Jane Schoenbrun podařilo vybudovat s takovou jistotou a lehkostí, že se na něj dá dívat v podstatě jakkoliv.
Pro někoho instantní kultovní snímek (který si na festivalu v Cannes kromě ceny vysloužil i 9 minut dlouhé ovace), pro jiné zapomenutelná lehká zábava, duchaplný komentář o filmovém průmyslu, veselá parodie na hororové snímky s hektolitry krve, nebo splněný sen pro všechny ženy, které milují ženy, a tajně toužily po lesbické romanci s Gillian Anderson. Může to být ale i všechno zároveň a k tomu hluboce dojemné, citlivé konverzační drama o tom, jak být sám sebou ve světě, který nás – podobně jako žánrové snímky – tlačí do vyjetých kolejí.
Generace před námi
Jak by se řeklo na sociálních sítích, Kris je totálně gen Z „coded“, stydí se za své sexuální fantazie a má problémy v milování, na druhou stranu má absolutní jasno ve své identitě. Nikdy nemusela pochybovat o tom, jestli jí přitahují ženy. To, co by bylo za starých „mladých časů“ Billy skandální nebo nepřípustné, je pro nebinární režisérku naprosto přirozené a otevřeně žije v bisexuálním polyamorním vztahu.
Billy se stává její chápavou průvodkyní, ale její tajemství se dozvíme až mnohem později. Zkušenost, kterou si v sobě nese, zažilo asi dost queer žen starší generace a bohužel i většina žen bez rozdílu. I dnes se většinou automaticky předpokládá, že se vdáte za muže a budete souložit zejména z povinnosti, bez nároku na vlastní rozkoš. Pochybnosti, odpor nebo nepříjemné pocity ve vztazích s muži, se považují za běžnou součást „ženského údělu“ a když si ženy naplno neužívají heterosexuální styk nebo je muži moc nevrušují, nemusí je ani napadnout, že by mohly být queer.
Autonomie rozkoše
Povinná heterosexualita a lesbická existence je esej Adrienne Rich z roku 1980, ve které zpochybňuje předpoklad heterosexuality jako „správného“ nastavení lidí ve společnosti. V angličtině se setkáte s pojmem „compulsory heterosexuality“ nebo zkratkou „comphet“, které sice vznikly v kontextu lesbické zkušenosti a nejčastěji se diskutují právě v těchto prostorech, dají se ale aplikovat i na všechny queer skupiny. Nicméně Sex a smrt v kempu Miasma nabízí ještě jeden důležitý postřeh k povinné heterosexualitě. V centru příběhu je totiž samotná ženská rozkoš.
Je radostné sledovat, že jsme od osmdesátých let o něco pokročili a díky otevřenosti a sdílení informací může Kris svobodně objevovat samu sebe, aniž by byla její postava zároveň zmatená z pokusů a omylů ve snaze zapadnout do heterosexuálních představ. Neméně cenný je i fakt, že se mění samotná heterosexualita. Ženy v Západním světě si nemusí odškrtnout soulož s „nedůležitým úchylem“, protože to „tak má být“, mají dnes mnohem větší ponětí o vlastní autonomii, než když byla Billy teenagerka. A za to můžeme děkovat i její generaci.
Autorka komentáře se podílí na tvorbě filmového podcastu Hodný, zlý a kritický.
