Komentář: Když máma s tátou otevírají každý večer restauraci
Dnes si povíme o tom, proč se stejně, jako se o půlnoci v oblíbené pohádce promění Popelka z princezny v umouněnou holku, my rodiče každý večer úderem šesté hodiny měníme v logistické koordinátory těstovin, párků a parmazánu.
Vítejte, milí čtenáři – rodiče především – u mého pravidelného sloupku, kde vám mimo jiné ukazuji, že na tom jako rodiče nejste ani zdaleka tak špatně, jak si myslíte. Nebo jak se někdy cítíte. Ono, jak se říká, i dno má ještě sklep. A já dodávám, že sklep má ještě kanál. A věřte, že jsou dny, kdy po uložení mých tří kousků vám s pološíleným úsměvem statečně mávám právě z toho kanálu.
Ale zpět k jídlu. O generaci dnešních rodičů se často říká, že jsme první, kteří vychovávají tak trochu bez mapy. Chceme dělat věci jinak než ti před námi, ale nevíme úplně jak. Nemáme k tomu noty. Tak experimentujeme. A že moje výchova je jeden velký experiment. Hodně se toho povede, ale občas se taky něco nepovede.
Mně se například nepovedlo to, že každý večer měním zaměstnání. Odložím svoji milovanou profesi novinářky a na dvě hodiny denně provozuji malou rodinnou restauraci s velmi náročnými hosty. Mluvím o svých třech dětech, které, stejně jako většina zákazníků v restauracích, přesně vědí, co nechtějí.
Příprava naší běžné rodinné večeře někdy připomíná menší bitvu. Jeden chce těstoviny, ale bez omáčky. Ideálně ve chvíli, kdy už jste všechny těstoviny slavnostně smíchali s omáčkou. Druhý si dá těstoviny s omáčkou, ale jen pokud máme hodně parmazánu. Pokud parmazán nemáme, chce párky. Ale ty párky chce oloupat! Mimino, které ještě minulý týden jedlo k večeři kaši, už ji nechce, a sápe se zpravidla po něčem, co má na talíři ten druhý. Což mu samozřejmě dát ještě nemůžu.
Uff. Potím se jen při psaní těchto řádků, a to máme přitom do vypuknutí karlínské kuchyňské války ještě pár hodin. Samozřejmě píšu s nadsázkou. Ale fakta jsou taková, že patřím do generace MENU. Nabízím varianty, diskutuji, vyjednávám, upravuji každému na míru. Dnešní rodičovství se kolem jídla točí hodně. Co děti jedí. Co by jíst měly. Co nejedí vůbec. Jestli je to bio, bez cukru, bez lepku, bez laktózy a ideálně ještě bez jakéhokoli zpracování. Jídlo se stalo tématem. A některé z nás to uvrhlo do kolotoče bio svačinek, hlídání dostatečného množství ovoce, zeleniny a proteinů...
Předchozí generace fungovala úplně jinak. To byla generace jednoho jídla. Moje máma se s nějakým večerním menu vůbec nepárala. Jedno jídlo bylo na stole. Tím nabídka končila. Žádné varianty. Žádné úpravy. Žádný parmazán navíc. A když jste se odvážili říct, že vám to nechutná, přišla legendární věta, kterou slyšela většina z nás: „Ale chutná.“
Myslím, že by bylo fajn, kdyby se nám v těch našich momentálně hlučných a mini lidmi hemžících se domovech podařilo dostat někam doprostřed. Udělat kompromis. Vařit s rozumem. Přesvědčit dítě, že to je jedlé, i když to není přesně podle jeho objednávky. A ideálně ještě zachovat u stolu rodinnou atmosféru. Což je někdy možná ta nejtěžší ingredience ze všech.
Tak zase příště. A držím nám všem palce – ať v těch našich malých rodinných restauracích zůstane kromě jídla ještě i trochu humoru.
Zdroj: autorský článek
