Komentář: Když máma s tátou potřebují ticho
Zdravím vás, moji milí rodičové. A dnes speciálně rodiče malých dětí. Ty rodiče, kteří každé ráno vstávají s tím, že dnes budou nejlepší verzí sebe sama. Nebudou křičet, náročné situace zvládnou v klidu a všichni zúčastnění budou odcházet emocionálně stabilní a ideálně i šťastní.
A pak titíž rodiče několik hodin po probuzení řvou jako smyslů zbavený tyranosaurus rex. Zpravidla něco ve stylu: „MŮŽETE BÝT CHVÍLI TICHO?!“ Omlouvám se, že vám to říkám zrovna já, ale nemůžou.
Ticho se stalo ve vaší domácnosti nedostatkovým zbožím. Luxusním artiklem, na který budete následujících pár let jen nostalgicky vzpomínat. A co je na tom úplně nejvtipnější? Údajně až to vytoužené ticho jednou přijde, budete už tak zvyklí žít bez něj, že vám začne být nepříjemné. Budete sedět v prázdném bytě, poslouchat ten klid a se slzou v oku vzpomínat na dobu, kdy kolem vás všechno žilo, padalo, křičelo a chtělo po vás rozkrojit jablko přesně na osm stejných dílů.
VIDEO TIP: Jak pozitivně ovlivnit rodinný pocit bezpečí?
Tento měsíc jsem měla obrovský problém vymyslet téma pro svůj sloupek. Lidé mají pocit, že psaní funguje tak nějak automaticky. Člověk si prostě sedne a něco ho napadne. Jenže mě poslední dobou nenapadá skoro nic. Respektive mě napadá všechno najednou. A to je možná ještě horší.
sychologové dnes mluví o takzvané parental cognitive load mentální zátěží rodičů. Mozek rodiče malých dětí totiž prakticky nikdy úplně nevypíná. Funguje v režimu permanentní pohotovosti. I když sedíte. I když koukáte do telefonu. Část vašeho mozku pořád poslouchá, jestli někdo nespadl, nepláče, neutichl až příliš podezřele, nebo právě nerozmazává jogurt po stěně. Je to neustálý hluk v hlavě.
Sama u sebe bych to přirovnala tak, že v mé hlavě dřív býval les. Místo, kam se dalo chodit na procházky, občas se projet rychle na kole, ztratit se v myšlenkách nebo si jen sednout do ticha. Pak se mi narodily děti, někdo ten les vykácel, a postavil místo něj letiště.Neustále tam něco přilétá a odlétá. Školka. Doktor. Odpovědět na zprávu. Koupit dárek. Nezapomenout zaplatit kroužek.Kde je nejoblíbenější dinosaurus. Kdo dnes vyzvedává ze školky. A mezi tím vším má někde vzniknout téma a následně i článek. Ideálně inteligentní, vtipný a s přesahem.
Jenže na to, abyste mohli něco vymyslet cokoli - potřebujete alespoň chvíli ticha. A to je přesný opak toho, co k životu potřebují naše děti. Ony fungují neurologicky úplně opačně než dospělí. My po celém dni často toužíme po tichu. Ony po podnětech. Malé děti nejsou biologicky nastavené na klid. Jejich mozek aktivně hledá stimulaci, zvuky, pohyb a reakce okolí. Proto děti zpívají, běhají, vydávají zvukové efekty, opakuji jednu větu dvacetkrát za sebou, nebo se potřebují ujistit, že se na ně pořád díváte. Ne proto, že zlobí. Ale proto, že jejich nervový systém se teprve učí fungovat.
Dítě nevnímá ticho jako odpočinek. Dítě vnímá ticho spíš jako prázdný prostor, který je potřeba zaplnit životem. A tak vzniká ten zvláštní paradox rodičovství. Dítě přirozeně generuje další a další podněty, zatímco rodič už dávno žádné další podněty nezvládá. Možná dnešní rodiče nepotřebují víc rad, lepší time management ani ranní rutinu v pět třicet. Možná potřebují mít občas možnost zažít ticho. Protože ticho dnes není prázdnota. Ticho je luxus nervového systému.
Tak si ten luxus občas dopřejte, moji milí.
Zdroj: autorský článek
