Když se dítě v nové škole změní: Velký rodičovský průvodce od školky po vysokou
Nová škola je ohromná změna. Děti si musí najít své místo mezi ostatními, zorientovat se v nových pravidlech, zjistit, co se od nich očekává, a především získat pocit, že někam patří a že situaci zvládají. Ale ne každá změna je problém. Co se může stát, kdy změny v chování řešit a v jakých případech dát dětem prostor?
Ať už jde o přestup po stěhování, nástup na vyšší stupeň nebo první dny ve školce, naše ratolesti se mohou nějakou dobu chovat jinak než dřív. Mohou být podrážděnější, unavenější, uzavřenější nebo naopak výbušnější. Někdo o školu úplně ztratí zájem, zhorší se ve známkách nebo odmítá kroužky, které předtím patřily k jeho oblíbeným.
Sama o sobě taková změna ještě nemusí znamenat, že je něco vážně špatně. Důležité je sledovat, jak velká změna nastala, jak dlouho trvá, jestli se postupně zlepšuje a jak moc zasahuje do běžného života dítěte.
Významnou roli v chování dětí hrají především vztahy s vrstevníky, učiteli a učitelkami, pocit sounáležitosti se školou a dostupná podpora. Pocit, že dítě ve škole někam patří a že je tam někdo, komu může důvěřovat, je pro psychickou pohodu opravdu zásadní. Takže, kdy si jako rodiče máme dělat starosti a kdy se našim dětem nejspíš nic hrozného neděje?
Nástup do školky a na 1. stupeň
U menších dětí se stres ze školky nebo nové školy neprojeví tak, že nám povědí, že mají úzkosti. Pozorovat to ale můžeme na jejich chování:
- větší plačtivost,
- výbuchy vzteku,
- vzdor,
- lpění na rodiči,
- nechuť ráno odcházet,
- regrese ve vývoji,
- horší usínání nebo noční buzení,
- bolesti břicha nebo hlavy bez jasné příčiny,
- větší únava,
- nezájem o aktivity, podrážděnost,
- zhoršení soustředění,
- menší chuť si hrát,
- zvýšená citlivost na drobné problémy.
Americká akademie dětské a adolescentní psychiatrie (AACAP) upozorňuje na dvě věková období, kdy se častěji u dětí objevuje odmítání chození do školy, jde o věk přibližně mezi 5. až 7. rokem a 11. až 14. rokem. Právě i změna školy patří mezi možné spouštěče.
Dítě může řešit něco, o čem samozřejmě nemusíme mít ani ponětí. Třeba neví, kam si ve školce sednout, cítí, že si s ním nikdo nechce hrát, nelíbí se mu paní učitelka, nemá kamaráda, má strach se zeptat, když neví, co přesně se po něm ve škole či školce chce.
U malého dítěte je navíc poměrně běžné, že se stres a napětí ze školy, které během dne drželo pod kontrolou, projeví právě až doma v bezpečí. Můžeme být jako rodiče frustrovaní, že je ve školce náš Pepík jako andílek, ale doma dělá každý den scény. Tady je dobré zpozornět, protože Pepík nemusí zlobit schválně.
Co dělat
U malého dítěte je dobré, když jsme jako rodiče aktivnější a nečekáme, až si všechno vyřeší samo, právě naše role, prostředí školy a učitelé jsou pro něj v tomto věku zásadní pro psychickou podporu, proto se školou či školkou normálně komunikujte.
V komunikaci s dětmi pak pomáhá například:
- ptát se na konkrétní situace místo obecného „jak bylo ve škole“,
- pomoct dítěti pojmenovat, co je pro něj těžké,
- udržet doma co nejvíce známých zvyků (rutina),
- pomoct mu najít alespoň jednoho kamaráda (např. hrací den, přespání).
Místo otázky „Líbí se ti tam?“ se více dozvíme z otázek typu: „Kdy je ve školce největší legrace? Kdy je ti tam nejmíň dobře? S kým sis dnes hrál/a? Je tam někdo, koho se bojíš? Co bys tam změnil/a, kdybys mohl/a?“
Pokud se problém týká kamarádů, může být užitečnější pomoct dítěti vytvořit jeden bezpečný vztah než očekávat, že si během pár týdnů najde celou partu. Domluvte se s rodiči spolužáků na společné akci, na návštěvě hřiště apod.
Kdy nečekat
Situaci je vhodné co nejrychleji řešit, když dítě například:
- opakovaně odmítá jí do školy,
- dlouhodobě ráno pláče nebo panikaří,
- má opakované nevysvětlené fyzické potíže,
- výrazně se změnil jeho spánek,
- přestává si hrát a zajímat se o věci, které mělo rádo,
- začne se výrazně bát konkrétní osoby nebo situace,
- máme podezření na šikanu.
Nemůžeme čekat, že si na tohle dítě zvykne. AACAP výslovně doporučuje vyhledat odbornou pomoc mimo jiné při výrazném poklesu školního výkonu, silné úzkosti, dlouhodobé agresivitě, nevysvětlitelných záchvatech vzteku nebo výrocích o sebepoškození.
Druhý stupeň ZŠ
Tady se situace začíná měnit, protože má naše dítě větší potřebu autonomie a soukromí a chce tak mít i větší kontrolu nad tím, co víme, s kým mluvíme a co za něj řešíme. Zároveň jsou pro něj mnohem důležitější vztahy s vrstevníky.
Právě v tomto věku začínáme narážet na evergreeny jako „Nevím, nic mi není. Je mi to jedno. Neřeš to.“ A zavírání se v pokoji. Je dobré to automaticky nebrat jako důkaz, že dítě skutečně nic netrápí, na druhou stranu ale nemusíme hned panikařit. Někdy to znamená, že dítě opravdu o něčem nechce mluvit a potřebuje prostor, jindy, že prostě neví, jak o možném problému mluvit.
Kdy dát dítěti prostor?
Většinou je lepší nedýchat dítěti na záda, pokud:
- chodí do školy,
- má alespoň nějaké kamarády,
- normálně jí a spí,
- má pořád nějaké zájmy,
- občas je v pohodě,
- celkově se situace pomalu, ale jistě zlepšuje.
Můžeme říct: „Nemusíš mi to říkat teď. Ale kdyby se něco dělo, vždycky za mnou můžeš přijít a na něco přijdeme. Nebudu se zlobit.“ Tím necháváme dveře otevřené.
Kdy prostor nestačí?
Čas začít situaci aktivně řešit nastává, pokud se k uzavřenosti přidá například:
- výrazný propad známek,
- dlouhodobá ztráta zájmů,
- izolace od kamarádů,
- problémy se spánkem,
- výrazná podrážděnost,
- časté bolesti břicha nebo hlavy,
- odmítání školy,
- strach z konkrétních spolužáků,
- pocit, že nám dítě „mizí před očima“.
Čím jsou děti starší, tím je lepší respektovat jejich soukromí a zapojení školy s nimi pokud možno předem probrat, aby nám mohly i nadále důvěřovat. Nepište učitelům a učitelkám dítěti za zády, ale pokud možno spolu. Otevřít to můžete třeba takto: „Mám o tebe starost a myslím, že by nám mohl pomoct někdo ze školy. Nechci nic dělat za tvými zády. Pojďme se domluvit, co paní učitelce řekneme.“
Střední škola
Střední škola může být i pro rodiče jednou z nejtěžších zkoušek, protože jsou naše děti kromě nástupu na novou školu také v pubertě. Část změny chování opravdu puberta být může. Teenageři jsou typicky podráždění, unavení, náladoví, uzavřou se do sebe a méně se nám svěřují. Jsou také více zaměření na kamarády než na rodinu, což je všechno normální součástí dospívání. Ale některé věci už mohou znamenat úzkost, depresi, šikanu, sociální izolaci nebo jiný problém.
Důležitými ochrannými faktory duševního zdraví jsou v tomto období sociální podpora, zachování sociálních vazeb a propojení podpůrných sítí, i když pozitivní i negativní dopady jsou velmi individuální.
Typické adaptační problémy
Po nástupu na střední může přijít:
- výrazná únava,
- propad známek,
- nezájem o školu,
- pocit, že jsou ostatní chytřejší,
- obavy ze selhání,
- problém s kamarády,
- pocit, že dítě nikam nezapadá,
- přecitlivělost na hodnocení,
- podrážděnost doma,
- izolace,
- změna spánku,
- změna stravování,
- ztráta zájmu o věci, které dítě dříve bavily.
Pozorovat bychom měli zajména, jak dlouho potíže přetrvávají. Pokud reakce na změnu trvá více než dva týdny nebo se k ní přidávají další potíže, je třeba se o situaci aktivně zajímat.
U středoškoláka je vhodné, když jako rodiče přejdeme z role „vyřeším to“ do role „pomůžu ti to vyřešit“. Místo abychom hned navrhovali, co uděláme, je lepší vysondovat, co si náš dospívající myslí, že by mu pomohlo. Teprve pokud problém přesahuje možnosti dítěte, můžeme zapojit někoho ze školy nebo odbornou pomoc.
Zkuste to otevřít třeba takto: „Mám o tebe starost. Myslím, že by nám mohl pomoct někdo ze školy, ale chci to s tebou nejdřív probrat. Co je pro tebe přijatelné, abychom ve škole řekli? Můžeme říct jen to, co potřebují vědět, aby ti mohli pomoct.“
Dítě také informujte o Lince bezpečí (116 111), kde si může zdarma a nonstop anonymně promluvit úplně o čemkoli. Neberte si to osobně, ale některé věci se v pubertě zkrátka lépe probírají s kýmkoli jiným než s rodiči. Linka je určena dětem a studentům do 26 let. Dítě může zavolat i tehdy, když žádný konkrétní problém neřeší, ale potřebuje si s někým popovídat.
Nezájem o studium
Samotné zhoršení známek není ještě důkaz psychického problému, protože ho u přestupu na vyšší stupeň vzdělání nebo při změně školy můžeme očekávat. Nicméně kombinace více změn chování jako zhoršení známek + stažení + porucha spánku + ztráta zájmů + podrážděnost nás už dostatečně varují.
U mladých lidí se může při depresích objevit právě podrážděnost, ztráta zájmu, únava, problémy se soustředěním a menší zájem o školu. Při hodnocení deprese se pracuje mimo jiné s tím, zda příznaky přetrvávajíalespoň dva týdny, což je ale klinické kritérium a neznamená to, že střiháme metr a neděláme nic. Při závažných příznacích se nečeká.
| Situace | Naše reakce |
|---|---|
| Dítě je rozhozené, ale funguje | Dát mu prostor + být dostupní |
| Fungování se zhoršuje | Aktivně se zajímat |
| Problém trvá / zhoršuje se | Zapojit školu + případně odborníka |
| Ohrožení (sebepoškozování) | Jednat okamžitě |
Tento článek nenahrazuje odbornou pomoc, pokud je dítě v bezprostředním ohrožení:
Například při pokusu o sebevraždu, vážném sebepoškozování, akutním ohrožení života, závažné intoxikaci, násilí nebo jiné krizové situaci, neřešte školu, psychologa ani termín. Bezpečí dítěte má přednost. Kontaktujte:
- 155 (Zdravotnická záchranná služba)
- 112 (ednotné evropské číslo tísňového volání)
- 158 (Policie ČR – když je dítě ohroženo násilím či jiným nebezpečím)
Když dítě není v akutním ohrožení a nejste si jistí, co dělat
Kontaktujte rodičovskou linku na čísle 606 021 021. Je určena rodičům a dalším pečujícím, kteří řeší potíže dětí a dospívajících. Je vhodná ve všech případech, kdy vás trápí změna chování či jiné problémy s dítětem.
Ne každá změna je problém
Když dítě nastoupí na novou školu, může se změnit jeho chování, vzhled nebo okruh kamarádů. Ne každá taková změna ale znamená, že je něco špatně. Zvlášť v období dospívání je přirozené, že dítě hledá vlastní identitu, zkouší nové věci a chce se více podobat vrstevníkům nebo se naopak odlišit od ostatních.
Nemusíme dělat aféru z toho, že dítě:
- zásadně změní účes nebo styl oblékání,
- začne poslouchat jinou hudbu (která nás samozřejmě rozčiluje),
- používá nová nebo sprostá slova,
- chce více soukromí a času s kamarády,
- objeví nové zájmy nebo koníčky,
- začne se více zajímat o svůj vzhled či vztahy.
Důležité je sledovat celkovou změnu dítěte, ne jednu konkrétní věc. Nové oblečení nebo oholená hlava samy o sobě nic neznamenají. Stejně tak noví kamarádi nebo trochu ostřejší slovník. Pokud dítě dál chodí do školy, má kamarády, zajímá se o věci, které ho baví, normálně jí a spí a celkově působí spokojeně, je nejlepší, když ho necháme být a neděláme z každé změny zbytečný problém.
Co se týká nové party, tak než kamarády automaticky zakazovat, je užitečnější tyto děti poznat, vědět, kde se pohybují a mluvit o tom, co je bezpečné a co už ne. Pozvěte partu domů a seznamte se s jejich rodiči.
Zpozorněte tehdy, když se ke změně vzhledu, chování nebo kamarádů přidají další výrazné signály, které jsme si už popsali, jako jsou izolace, zhoršení prospěchu ve škole, ztráta zájmů, problémy se spánkem, tajnůstkářství, strach z konkrétních lidí nebo také záškoláctví. Pak už má smysl zjišťovat, co se děje.
Dávejte si také pozor, co komu o dítěti sdělujete. Když adolescent očekává, že budeme nekontrolovaně mluvit o jeho záležitostech, může nám pak některé věci raději zatajovat. Nepouštějte si mezi vlastními kamarády zbytečně pusu na špacír, každý nemusí vědět, co o Pepíkovi říkal psycholog nebo že má akné až na zádech. Neřešte jejich problémy bez vědomí dětí.
Vysoká škola
Máte doma vysokoškoláka? Gratulujeme. Tohle je už úplně jiné kafe, protože jako rodiče bychom měli stále být bezpečnou základnou, ale neřídit dětem život ani studium. U vysokoškoláků a vysokoškolaček v řadě psychických i zdravotních problémů hrají důležitou roli zejména ubytovací podmínky a odloučení od domova. Ty mohou ovlivnit jejich celkovou adaptaci, stesk po domově, spánek, depresi i úzkosti.
Studenti a studentky vysokých škol mohou mimo jiné zažívat:
- samotu,
- pocit, že ostatní všechno zvládají,
- přetížení,
- chaos v organizaci času,
- zhoršení spánku,
- úzkost z výkonu,
- problém vytvořit si nové vztahy,
- ztrátu motivace,
- experimentování s alkoholem či jinými látkami,
- problémy s bydlením/spolubydlícími.
Při přechodu na VŠ může být užitečná zejména práce s cíli, psychoedukace, podpora samostatnosti a snižování osamělosti. Jako rodiče můžeme nejvíce pomoct tím, že nebudeme dětem řídit život a neustále je bombardovat telefonáty s tím, že se o ně bojíme. Můžeme se nicméně zeptat, jak zvládají každodenní život, jak se jim daří mezi lidmi a taky zda je něco, s čím by potomci chtěli konkrétně pomoct.
Pomoct můžete s praktickými věcmi, připomenout jim pravidelný režim a důležitost kontaktu s lidmi. Neplánujte dětem rozvrh, raději se třeba zeptejte: „Chceš, abychom spolu vymysleli, co je potřeba tenhle týden zvládnout?“
Pokud se vaše dítě delší dobu izoluje, přestává zvládat běžné fungování, výrazně se zhoršuje ve škole nebo ztrácí zájem o věci, které ho dříve bavily, je dobré nečekat, že to samo přejde, a nabídnout odbornou pomoc. Připomeňte dětem, že je v pořádku o pomoc požádat, ať už studijní, psychologickou, nebo jinou. Na mnoha českých vysokých školách existují psychologické, psychosociální nebo akademické poradny. Dítě ale zbytečně nekontrolujte, je to jeho život, dejte mu každopádně vědět, že pokud se dostane do situace, kterou samo nezvládne, jste na jeho straně a podržíte ho.
Slovo na závěr
Dítě nemusí každou obtíž zvládnout samo a naším úkolem není všechno za něj vyřešit. Měli bychom ale poznat, kdy potřebuje prostor, kdy postrčit a kdy už musíme výrazněji zasáhnout. Čím je dítě mladší, tím více pomáháme přímo, čím je starší, tím více mu pomáháme hledat vlastní řešení. Pokud se ale objeví ohrožení zdraví nebo bezpečí, věk ani samostatnost nerozhodují.
Není potřeba si vést excelovou tabulku na to, kolik dní nebo týdnů už dítěti trvá adaptace na nové prostředí. Pozorujte zejména:
- zda jde o výraznou změnu,
- zda se zlepšuje nebo zhoršuje,
- jestli vaše díte zvládá normálně fungovat,
- zda má ve škole alespoň jednoho člověka, kterému věří,
- zda má kamarády,
- zda neztratilo zájem úplně o všechno.
Pokud budete hovořit s učiteli, buďte konkrétní. Že se Pepík fláká, konkrétní není. Snažte se popsat, co přesně se v chování vašeho dítěte změnilo, třeba: „Doma je více podrážděný, méně se stýká s kamarády a zhoršil se mu prospěch. Nevíme, jestli se něco děje ve třídě. Můžete nám prosím říct, jak ho vidíte vy?“ Právě kombinace tří perspektiv (rodič, učitel, dítě) je vůbec nejužitečnější v identifikaci problémů a hledání nejlepšího řešení.
