Digitální divadlo: Proč nás cizí štěstí vytáčí k nepříčetnosti?
Proč nás pohled na cizí idylu občas pálí jako chůze po žhavém uhlí? Není to známka naší zlé povahy, ale přirozená reakce mozku na digitální tlak a takzvanou toxickou pozitivitu.
Možná to znáte také. Sedíte v pondělí ráno v tramvaji, prší, káva vám cestou vytekla do tašky a vy mechanicky přejíždíte prstem po displeji telefonu. A tam to je. Fotka vaší známé, která se právě teď, v osm ráno, usmívá na pláži se smoothie v ruce a popiskem o tom, jak je vděčná za další magický den. Místo toho, abyste jí to přáli, pocítíte náhlý nával podráždění, možná až čisté agrese. Proč nás štěstí druhých, které by teoreticky mělo být inspirativní, tak často vnitřně zraňuje a vytáčí k nepříčetnosti?
Proč nás cizí štěstí stresuje?
Zatímco teoreticky bychom měli druhým štěstí přát, v praxi nás jejich vysmáté fotky z dovolených a motivační citáty o vděčnosti často vytáčejí k nepříčetnosti. Zastyděli jsme se nad svou reakcí, jsme vážně tak nepřející?
Prvním důvodem, proč v nás pohled na spokojené tváře vyvolává pnutí, je fakt, že cizí štěstí funguje jako nelítostné zrcadlo. Když vidíme někoho, kdo vypadá, že má svůj život dokonale pod kontrolou, naše podvědomí okamžitě začne provádět inventuru.
Začneme si všímat všeho, co nám v životě drhne. Cizí úspěch nechtěně připomíná vlastní nenaplněné ambice, unavené vztahy nebo pocit, že nám něco podstatného uniká. Problémem není samo o sobě štěstí onoho člověka, ale propast, kterou mezi sebou a jím v tu chvílí cítíme.
Pokud se ocitáme v období, kdy se nám osobně příliš nedaří, pohled na cizí štěstí v nás může vyvolat i emoční reakci, jako je závist, vztek, podráždění, smutek, která nám není v období osobní pohody vlastní. Může se tedy jednat o obrannou reakci na něco, co nám v životě momentálně nebo již delší dobu chybí. Pohled na štěstí druhého nám nastavuje zrcadlo a je bolestivý. Začneme se s druhými srovnávat, dokonce můžeme prožívat zoufalství: „Proč já takový život nežiji, v čem selhávám, proč mě někdo trestá, co dělám špatně?" popisuje Pavlína Rasochová, psychoterapeutka působící na psychoterapeutické platformě Hedepy.
Sociální sítě tento mechanismus dovedly k extrémní dokonalosti. Vytvořily svět, ve kterém se prezentuje pouze výsledek, nikoli proces. Vidíme medaili, ale ne krev a pot při tréninku. Vidíme romantickou večeři, ale ne hádku o neumyté nádobí, která jí předcházela. Náš mozek má tendenci brát vizuální informace jako absolutní pravdu. Když nás tedy zaplaví vizuální vlna „dokonalých životů, naše vnitřní já začne křičet, že jsme jediní na světě, kdo bojuje s obyčejností, únavou a pochybnostmi.
Ta agrese, kterou cítíme, je vlastně obranný mechanismus. Je snazší se zlobit na druhého, než si přiznat hluboký pocit vlastní nedostatečnosti. „Podráždění může být prvotní a viditelnou reakcí, pod kterou se ve skutečnosti skrývá náš smutek, bolest, frustrace, pocit osamělosti a nenaplnění, že náš život nevypadá, jak bychom si ho přáli. Je snazší obrátit vztek na druhého a u toho zůstat, než se konfrontovat s vlastní bolestí a nespokojeností. Prožít si vztek je v pořádku, ale pak je důležité sebrat odvahu a dovolit si prozkoumat svoje emoce dál. Porozumět svému smutku a nenaplněnosti a hledat možnosti, jakým způsobem mohu svoji nynější životní situaci proměnit," radí psychoterapeutka.
Když se nucený optimismus stane emocionálním násilím
Velkým tématem dnešní doby je takzvaná toxická pozitivita. To je stav, kdy se optimismus stává povinností a jakákoli negativní emoce je vnímána jako selhání nebo slabost. Štve nás to, protože podvědomě cítíme, že je to lež. Máme v sobě zabudovaný velmi citlivý radar na faleš.
Toxická pozitivita nás vytáčí i proto, že nás v podstatě umlčuje. Když se cítíme špatně a někdo nám odpoví frází o tom, že „vesmír to tak chtěl" nebo že se máme „prostě víc usmívat", cítíme se nevyslyšeni a osamělí. Je to forma emocionálního násilí, která nám upírá právo na naše skutečné prožívání. Ten vztek, který vůči takovým lidem cítíme, je tedy naprosto legitimní reakcí na nedostatek empatie.
„Pro každou lidskou bytost je naprosto přirozené prožívat celou škálu emocí. Jedny chceme a přejeme si prožívat, druhé máme tendenci odmítat a potlačovat. Emoce je zpráva, je odpovědí na něco, co prožíváme uvnitř sami sebe, nebo je reakcí na něco, co přichází zvenku. Pokud popirám například smutek, vytlačuji ho jako negativní emoci, vytvářím na sebe tlak s pocitem, že není v pořádku se takto cítit, že nemám právo smutek prožívat. To je velice vyčerpávající a nezdravý přístup k životu," říká Pavlína Rasochová.
Zdravá vs. destruktivní závist
Abychom k sobě byli upřímní, musíme uznat, že v naší nevoli hraje roli i čistá, biologicky podmíněná závist. Je to emoce, kterou se snažíme potlačit, protože ji považujeme za ošklivou. Ale ona je v jádru informací.
Když nás štve, že někdo cestuje, možná nám naše vnitřní já říká, že sami zoufale potřebujeme změnu a svobodu. Když nás irituje něčí pracovní úspěch, možná jsme v současné práci ustrnuli na mrtvém bodě. Agrese vůči šťastným lidem je často jen špatně přeloženým voláním o pomoc naší vlastní duše. Místo toho, abychom se podívali dovnitř a řešili, co nám chybí, útočíme na ten nejbližší spouštěč, na člověka, který má to, po čem tajně toužíme i my.
„Zdravá nebo přejícná závist nás motivuje a aktivuje ke změnám. Daný člověk je pro nás inspirací, jeho skutky jsou zdrojem přemýšlení o našich možnostech, snech a cílech, které toužíme a chceme v našem životě zrealizovat. Taková závist je zdrojem energie a otevírá nás možnostem, které stojí před námi. Naplní nás odhodláním k někdy i zásadním změnám našeho života," tvrdí psychoterapeutka s tím, že destruktivní závist slouží pro devalvaci druhého.
„Je výrazem nerespektování druhého, ale i sebe samého. Přináší nám do života pouze pocit křivdy a závisti, ten ale jen umocňuje pocit, že jsme méněcenní a neschopní. Hledáme venku viníka za vlastní nespokojenost a odmítáme přijmout odpovědnost za vlastní život. Taková závist nevede k proměně, ale k frustrující stagnaci."
Proč náš mozek odmítá neautenticitu
Dalším aspektem, který nás dráždí, je způsob, jakým je dnes štěstí „prodáváno". Dříve bylo intimní záležitostí, o kterou jsme se dělili s nejbližšími. Dnes je to komodita. Prezentace spokojenosti na sociálních sítích má často charakter představení. Štve nás ta teatrálnost, to, jak někdo nastavuje tvář do správného úhlu, aby zachytil dokonalou fotku, zatímco jeho skutečný život v tu chvíli stojí stranou.
„Náš mozek dokáže rozpoznat, že něco není v souladu. Že slova, řeč těla, situace a emoční naladění neodpovídají tomu, co je skutečně prožívané. V tomto nesouladu se necítíme dobře. Nucený optimismus nepřináší pocit bezpečí, přijetí a úlevu, ale tlak a odmítnutí. Vnímáme, že tak, jak se cítíme, například prožíváme smutek, nejsme okolím přijímáni a je vyžadováno, abychom se cítili jinak, popřeli svoji realitu. Mozek reaguje na faleš ve chvíli, kde chybí prostor pro autentické prožívání. Začneme pociťovat odpor, nedůvěru a ztrátu blízkosti," popisuje Mgr. Pavlína Rasochová.
Člověk, který je vedle nás neustále pozitivně naladěný, v nás může otevírat pochybnosti, zda máme právo prožívat svoje složitější emoce. Zda něco neděláme špatně, když necítíme stále lehkost a radost, neumíme vše zlé obrátit v dobrou zkušenost a příležitost.
Můžeme pak buď přistoupit na pozitivní hru druhého a hrát před ostatními divadlo, což je však velice únavné, nebo se začneme před takovým člověkem uzavírat. Pokud necítíme, že můžeme být ve svém životě autentičtí, oddělujeme se. V blízkosti je přijetí, opravdovost a autenticita lidského prožívání, kde bolest, smutek a zoufalství není vnímáno jako selhání a slabost, ale přináleží lidské zranitelnosti. Neustálá pozitivita je lidskému životu nepřirozená.
Jak se bránit toxické pozitivitě
Co s tím vším dělat? Nejdůležitější je změnit úhel pohledu. Musíme si uvědomit, že to, co nás štve, není ten druhý člověk, ale naše interpretace jeho života. Každý má své stíny, i ten, kdo teď postuje fotku z nejluxusnější dovolené. Možná ve skutečnosti utíká před prázdnotou, kterou neumí jinak zaplnit. Přijetí vlastního nepohodlí je nejlepším lékem na toxický optimismus okolí. Když si dovolíme být nedokonalí a nešťastní, přestanou nás šťastní lidé ohrožovat.
„Svůj život žijete mimo sociální sítě. Důležité jsou opravdové vztahy, které tvoříte a o které pečujete, kde je prostor pro sdílení nejen radostí a úspěchu, ale také bolesti a životních ztrát, které k životu patří. Být u opravdového života, který je mnohem rozmanitější než krátké iluzorní a pečlivě předem vybrané verze dokonalého příběhu. Pocit méněcennosti, který nás může chvilkově zaplavit při pohledu na dokonalost druhého v našem telefonu, je momentální psychickou reakcí na automatické srovnávání. Nevypovídá to nic o našem celkovém nastavení a hodnotách, které skutečně žijeme," uzavírá psychoterapeutka.
Zdroj: autorský článek
