Jak poznat, že žijete s psychopatem: Nebezpečí nezačíná křikem, ale plíživou ztrátou vlastního já
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Ve filmech a v románech bývají často sériovými vrahy nebo na první pohled krutými a nebezpečnými jedinci. Realita je ale mnohem nenápadnější. Jsou většinou okouzlující, charismatičtí a úspěšní až do doby, kdy vás vztah s nimi začne jenom bolet. Jak poznat, že žijete s psychopatem?
Používání pojmu psychopat, stejně jako narcista nebo toxický manipulátor, zažívá ve veřejném prostoru boom. Kliničtí psychologové to nazývají diagnostickou inflací. Tyto diagnózy stanovené od boku totiž zlidověly tak, že se jimi běžně nálepkují i vztahy, které nevyšly, partnerská nekompatibilita nebo jen špatná komunikace. Jenže ne každý sobecký partner nebo partnerka, kteří mají problém vyjadřovat emoce, jsou psychopaty.
VIDEO TIP: Jak rozpoznat psychopata?
Konference o psychopatii • Adam Blaha/CNC
Podle rozsáhlých populačních studií a forenzních výzkumů totiž splňuje kritéria psychopatie pouze asi 1% běžné populace. Ačkoli v určitých skupinách, jako je vrcholový management či vysoká politika, toto číslo podle psychiatrů a autorů knihy Hadi v oblecích Paula Babiaka a Roberta Harea stoupá na 3 až 4%, pravděpodobnost, že každý druhý nepovedený vztah představuje setkání s klinickým psychopatem, je statisticky vyloučená. Většina rozpadlých vztahů je způsobena komunikačními bariérami, rozdílnými hodnotami nebo nezralostí, nikoli těžkou poruchou osobnosti.
Jak se liší sobec od psychopata?
Sobecký nebo nekomunikativní partner může být emočně nedostupný, vyhýbavý, upřednostňovat své pohodlí a být neochotný nebo neschopný řešit konflikty. Jeho chování často pramení z emoční nezralosti, případně špatných vzorců z dětství. Pokud vám ale reálně ublíží a vidí vás plakat, cítí zahanbení, vinu, nebo alespoň silný diskomfort, protože má svědomí.
Představte si to jako situaci, kdy takový partner zapomene na vaše narozeniny, protože myslí jen na svůj projekt v práci. Když zjistí, že vás to mrzí, reaguje defenzivně, bouchne dveřmi a odejde, protože neumí zpracovat vlastní pocit selhání. Později ho to ale mrzí, i když se možná neumí správně vyjádřit.
U psychopatického partnera ovšem není jeho chování výsledkem nezralosti nebo neschopnosti. U něj empatie a svědomí prostě absentují. Je to něco, co nikdy nepociťuje a nezná. Váš pláč v něm nevyvolá vinu, ale chladnou kalkulaci, pocit moci – a klidně to využije proti vám. Nevyhýbá se konfliktům ze strachu, naopak je aktivně a často skrytě režíruje, aby vás oslabil.
Příklad s narozeninami by tedy vypadal takto: Partner vaše narozeniny neignoruje omylem. Koupí si v ten den drahý dárek pro sebe, a když projevíte lítost, přesvědčí vás, že jste se chovali posledně tak hrozně, že si žádnou oslavu nezasloužíte. Výsledkem je, že se mu v den svých narozenin se slzami v očích omlouváte, že jste ho zklamali.
Problém je v tom, že většina psychopatů nikdy nedostane oficiální diagnózu, a to ze dvou důvodů. První je ten, že psychopatie jako taková není oficiální samostatnou diagnózou ani nemocí kódovanou v psychiatrických manuálech.
Lékaři pro ni používají termín antisociální porucha osobnosti nebo disociální porucha osobnosti, a psychopatie se tak v klinické praxi chápe jen jako extrémní, specifická forma této poruchy osobnosti.
Druhým a důležitějším problémem je fakt, že tito lidé z podstaty své poruchy vlastní chování nevnímají jako špatné nebo problematické, a tudíž ani jako něco, co by měli řešit.
Jak vysvětluje psychiatr Daniel Tůma, který se dlouhodobě zabývá lidmi s psychopatickými rysy v korporátním prostředí: „Psychopat netrpí bludy ani halucinacemi, jeho intelekt bývá neporušený. Jeho odlišnost a nebezpečnost spočívají v trvalé poruše charakteru a emotivity. Chybí mu soucit, empatie a pocit viny a druzí lidé pro něj představují pouze nástroje k uspokojení vlastních potřeb.“
Zatímco člověk s depresí nebo úzkostí vyhledá odbornou pomoc, protože sám cítí vnitřní bolest, psychopat vnitřně netrpí. Jeho manipulační strategie mu naopak skvěle fungují k získání kontroly a moci. K lékaři proto nejde. Trpí lidé kolem něj. Oběti tak často marně pátrají po „nálepce“, která by agresora usvědčila. Nejdůležitější však není poznat psychopata. Nejdůležitější je poznat vztah, který vám ubližuje.
Jak poznat, že máte doma psychopata?
Pokud se s partnerem občas pohádáte, neznamená to, že je s vámi, s ním nebo
s vaším vztahem něco špatně. Konflikty a hádky jsou běžnou součástí všech zdravých mezilidských dynamik. V každém vztahu se občas najde moment, kdy
o sobě člověk pochybuje, kdy toho druhého naštve a kdy dojde ke konfrontaci nebo kritice.
Pokud tedy od svého protějšku uslyšíte výčitku, že ho štve, že jste zas nezaplatili účet za telefon, jak jste byli domluvení, a že si v tom už ale opravdu musíte udělat systém, je to naprosto v pořádku. Řešíte konkrétní situaci a konkrétní problém, byť možná emotivně.
V nezdravém vztahu se ale z hádek stává útok na identitu. Toxický partner vám nevyčte konkrétní věc, kterou jste udělali špatně, nepojmenuje, co přesně mu vadí. Dozvíte se naopak, že jste naprosto neschopní, že bez něj a jeho instrukcí byste nepřežili a že vždycky všechno zkazíte.
Výsledkem takových hádek je, že člověk postupně snižuje svoji hodnotu a nakonec si přestane věřit úplně. Podle psychiatričky Judith Herman, autorky přelomové publikace Trauma and Recovery, je pro oběti psychologického násilí typické, že se strach, nadměrná ostražitost a pochybnosti nestanou jen reakcí na hádku, ale jejich každodenním chronickým stavem.
Lidé žijící v nezdravých vztazích tak už nepřemýšlejí, jak vyřešit problém, ale prostě jen jak přežít každý jeden den bez toho, aniž by svou neschopností zase způsobili pohromu.
I když se podle statistik běžné manipulace dopouští úplně každý, manipulace v chorobných vztazích není ojedinělá samostatná událost, ale proces. Už zmínění psychiatři Babiak a Hare ho dělí do několika po sobě následujících fází: bombardování láskou (love bombing), testování hranic a devalvaci.
Psychopat svoje karty neodhalí hned. Oběť si připravuje, postupuje po drobných krocích a zvolna přitvrzuje. Často využívá psychologický fenomén intermitentní posilování, tedy střídání extrémní laskavosti s nečekanou krutostí. Psychopatická partnerka vám nezakáže stýkat se s rodinou na vašem druhém rande. Je jí jasné, že na třetí už byste nedorazil.
Po čase ovšem začne trousit zdánlivě nevinné poznámky jako: „Tvoje sestra se na mě dnes divně mračila, myslím, že mě nemá ráda.“ O pár měsíců později už uslyšíte: „Jestli půjdeš na kafe se sestrou, místo abys byl doma se mnou, jasně mi tím dáváš najevo, že ti na mně nezáleží a že jsi sobec!“
Proč je těžké odejít od psychopata?
U psychopatických vztahů tedy nejde o analýzu jednotlivých hádek, ale o plíživou změnu vašeho vlastního fungování. O to těžší je poznat, že se pomalu, ale jistě ocitáte v pekle. Dalším z nástrojů psychopatů je totiž gaslighting, technika, při které agresor systematicky popírá realitu, čímž u své oběti vyvolává kognitivní disonanci.
Věty jako tohle jsem nikdy neřekl, zase si něco vymýšlíš, jsi úplně hysterická způsobují ztrátu paměťové jistoty, kdy oběť začne reálně pochybovat o svém duševním zdraví. Velmi záhy se začne bát projevit i banální názor, jako například navrhnout, na jaký film se budou společně dívat. Nakonec se dostaví pocit permanentní viny a nutkavá potřeba se za všechno omlouvat, jen aby byl doma klid.
Jak tedy poznat, že žijete v nezdravém vztahu a že je potřeba něco změnit, když zpracovávání vaší psychiky přichází postupně? Základní terapeutické pravidlo zní: Nesledujte partnera, sledujte sebe. Přestaňte s kamarádkami, na internetu a s umělou inteligencí analyzovat, proč váš protějšek udělal to, co udělal, jak to napravit, a doufat, že to příště bude jinak.
Místo toho se začněte ptát sami sebe na to, proč vás před příchodem domů z práce pokaždé bolí žaludek, kolik z aktivit, které vám dřív přinášely radost, dnes ještě děláte a jestli ve svém vztahu rostete a stáváte se sebevědomějším, spokojenějším člověkem, nebo jestli naopak ztrácíte energii, odvahu, spontánnost a důvěru ve vlastní úsudek. Pokud je odpovědí postupná ztráta vlastního já, vztah rozhodně překročil hranici záchrany a žádná snaha oběti ho neuzdraví.
Tak proč se ty oběti prostě neseberou a neodejdou? Přesně tak zní nejčastější otázka u případů domácího násilí pronášená lidmi, kteří si vztah s agresorem nedokážou představit. Neschopnost odejít není otázkou inteligence, vzdělání ani logiky.
Odejít nebývá těžké proto, že by lidé nevěděli, co se děje. Většinou vědí, co mají udělat, ale nemají na to sílu a víru ve vlastní schopnosti. Jde o stav podobný těžké biochemické závislosti. Rozum velí odejít, ale emocionální a nervový systém je paralyzován strachem z toho, že bez agresora dotyčný nepřežije. Což je ostatně věc, kterou od něj na denní bázi poslouchá několik měsíců a let.
Jak přežít (bez) psychopata
Do psychoterapeutických a psychiatrických ambulancí nepřicházejí lidé s tím, že mají doma psychopata. Přicházejí s těžkou úzkostí, depresí, extrémním vyčerpáním nebo chronickými somatickými potížemi, jako je nespavost, padání vlasů, bolesti žaludku a další. Psychiatr Bessel Van der Kolk, přední odborník na trauma a autor knihy Tělo sčítá rány, upozorňuje, že tělo oběti často vykazuje symptomy komplexní posttraumatické stresové poruchy.
Žena, která žije s psychopatem, tak na terapii zpravidla nepřichází řešit toxický vztah, ale například úzkosti nebo syndrom vyhoření z práce. Teprve po několika sezeních pak zmíní, že jí partner doma denně prochází telefon a nedovolí jít spát, dokud s pláčem neuzná vinu za konflikt, který se ani nestal.
Jak upozorňuje psycholožka a psychoterapeutka Klára Dušková: „Klienti a klientky, kteří prošli vztahem s manipulátorem či psychopatickým partnerem, do ordinace často přicházejí v naprostém zmatku a s pocitem, že přicházejí o rozum. Naším primárním cílem v terapii není analyzovat a diagnostikovat nepřítomného partnera, ale stabilizovat oběť. Uzdravení začíná tam, kde si klient znovu dovolí uvěřit tomu, co sám cítí a vidí.“
Odchodem z fyzické blízkosti agresora proces nekončí. Mozek oběti je totiž stále nastaven na přežití a ohrožení. Pachatel ji roky trénoval v tom, že její vnímání reality je chybné.
Uzdravení se proto často projevuje v banalitách. Znamená to například, že stojíte v supermarketu a konečně vložíte do košíku ten druh sýra nebo pečiva, na který máte chuť, aniž pocítíte svíravý pocit úzkosti, že za takové „špatné rozhodnutí“ dostanete doma vynadáno. Skutečné uzdravení je návrat k důvěře ve vlastní svobodnou volbu.
Zdroj: autorský článek
