I budoucí král potřebuje tátu. Princ William ukazuje, jak vypadá moderní otcovství
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
- Třináctiletý princ George nastoupil na prestižní internátní školu Eton, přesto si na fotbalovém zápase bez rozpaků opřel hlavu o tátovo rameno.
Dojemné gesto prince Williama ukázalo, jak propastný rozdíl panuje mezi moderním rodičovstvím a chladnou palácovou historií.
Vývojová psychologie potvrzuje to, co William intuitivně ví. Dospívající kluci touží po samostatnosti, ale potřebují hlavně bezpečný rodičovský přístav.
Na tribuně barcelonského stadionu panovala minulý týden bouřlivá atmosféra, fotografové však místo dění na trávníku na okamžik zamířili objektivy jinam. Princ William vyrazil se svým nejstarším synem na zápas oblíbené Aston Villy a v nestřežené chvíli vznikl dojemný rodinný snímek. Třináctiletý George se opřel o tátovo rameno a William ho bez váhání ochranitelsky objal paží.
Scéna působí o to silněji, protože George už není malým princem, kterého máma s tátou vodí za ruku. V září nastoupil na prestižní chlapeckou školu Eton College, kde kdysi studovali jeho táta a strýc Harry.
Internát s sebou nese nová pravidla, přísnější režim a první skutečný krok z rodinného hnízda do světa dospělých. Přesto v Georgovi vedle budoucího panovníka zůstává kus obyčejného kluka, který si před zraky plného stadionu bez ostychu řekne o trochu otcovské něhy.
Psychologie dospívání: Samostatnost není citový chlad
Raná adolescence je pro rodiče a děti jednou z nejcitlivějších fází. Třináctiletí chlapci začínají intenzivně budovat vlastní identitu, vrstevníci pro ně většinou znamenají víc než máma s tátou, a přirozená touha po nezávislosti se projevuje odtažitostí (a někdy i boucháním dveřmi, že?). Ve společnosti navíc stále přežívá nevyslovený mýtus, že fyzická něha patří jen batolatům a u dospívajících kluků je mazlení jaksi nepatřičné.
Potřeba bezpečí a blízkosti však s věkem úplně nemizí. Vývojové psycholožky Judith G. Smetana a Wendy M. Rote ve svých výzkumech vztahů mezi rodiči a teenagery zdůrazňují, že ačkoli se dynamika rodiny přirozeně proměňuje, citová vazba nesmí oslabit.
Klíčem je koncept, kterému psychologie říká „bezpečná základna“. Dítě se může vydávat daleko do světa, dělat vlastní chyby a osamostatňovat nejlépe tehdy, když hluboko uvnitř ví, že má kam složit hlavu. Zdravé dospívání neznamená, že teenager rodiče vůbec nepotřebuje. Naopak potřebuje vědět, že jsou nablízku, aniž by ho dusili přehnanou kontrolou.
Od podání ruky k hřejivému objetí
Ještě nedávno navíc panovala v královských palácích zcela jiná pravidla. Když se v roce 1954 královna Alžběta II. a princ Philip vrátili z půlročního turné, jejich tehdy pětiletý syn Charles a tříletá dcera Anne je po šesti měsících odloučení vítali pouhým formálním podáním ruky. Výchova se odehrávala v režii chův a projevy citů na veřejnosti byly tabu.
První velkou revoluci zažehla princezna Diana. Byla to právě ona, kdo své syny objímal na veřejnosti, vodil je do zábavních parků a učil je, že i budoucí králové mají právo plakat, smát se a cítit. William dnes v jejích stopách pokračuje s naprostou samozřejmostí. Už po Georgeově narození v roce 2013 zdůrazňoval, že se chce synovi co nejvíce věnovat, nikoli všechno přenechat královskému personálu.
Přestože princ pomalu dospívá, William nadále boří představu o otci jako nepřístupné autoritě a ukazuje moderní tvář mužství, ve které je táta pevným ochráncem a vzorem, aniž by se bál své děti pohladit nebo je vzít za ruku. Není tedy divu, že krátký okamžik z fotbalové tribuny dokáže rodiče dojmout. Děti potřebují vědomí, že jsou milovány, i když na ně zrovna leze puberta a jednoho dne na ně možná dopadne také královská koruna.
