Komentář: Když máma s tátou popírají šikanu
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Tak jsme s nejstarší dcerkou právě poprvé vkročili do víru školní docházky. A zcela nepokrytě tleskám nám všem, vám všem.
Nebudu vám lhát, jako ostatně nikdy, pro mě se první třída mého dítěte, nebo škola obecně, stala mnohem víc formující zkušeností, než jsem očekávala. Protože cítím, jak velký milník to je a že touhle chvílí svoje dítě částečně pouštím. Do systému. A nezbývá mi než mu věřit. Dítěti i systému, že si to sedne.
Ale co když ne? Máme nové aktovky, ořezané pastelky, podepsané láhve, bačkory správné velikosti, jsme připraveni. Jenže jsou věci, na které se připravit nedá. Třeba že jednoho dne přijde vaše dítě domů a řekne, že se mu někdo posmívá. Že s ním nikdo nechce sedět u oběda. Začne ho každé ráno bolet bříško.
A jako u všeho existuje taky druhá strana mince, ta, kterou si jako rodiče připouštíme úplně nejméně rádi. Že nám někdo zavolá a řekne: „Vaše dítě někomu ubližuje. Je součástí šikany.“ Ani jedno není rodičovské selhání. A jsem si naprosto vědoma, jak moc je tahle věta diskutabilní.
Jenže můžete mít skvělý, funkční vztah s dítětem, číst mu před spaním, snažit se komunikovat o všem, budovat v něm sebehodnotu, jakož i respekt k ostatním, a přesto se může stát obětí šikany. Můžete dělat všechny tyhle věci a jednoho dne zjistit, že právě vaše dítě někoho ponižuje, vylučuje nebo mu ubližuje. Ani jedno z vás automaticky nedělá špatného rodiče.
Selhání podle mě začíná ve chvíli, kdy šikanovanému dítěti řekneme, ať si ostatních nevšímá. Že se časem otrká, že si to všechno sedne. Rodič šikanujícího selhává ve chvíli, kdy si odmítá připustit, že by jeho dítě bylo něčeho takového schopné, a situací se odmítá zabývat.
Mám ráda příběh třináctiletého Calluma Manninga z Anglie, který miloval knihy. Ve třinácti četl Jane Austen, Orwella nebo Dostojevského a založil si na Instagramu účet, kde knihy recenzoval. Měl 39 sledujících. Pak účet našli spolužáci z jeho nové školy, založili skupinový chat, ve kterém se mu vysmívali, a přidali do něj i jeho, aby si mohl přečíst, co o něm píšou, ale zablokovali mu možnost na urážky reagovat.
O všem se dozvěděla jeho starší sestra Ellis. Napsala o tom na Twitter a poprosila lidi, aby jejího bratra podpořili. Doufala, že se přidá dvacet lidí z jejích přátel. Během několika hodin jich byly desetitisíce, později statisíce. Ozývali se mu slavní spisovatelé a nakladatelé. Callum nepotřeboval, aby se za něj postavil celý svět, stačil jeden člověk. Jeho sestra.
A stejně důležitého člověka potřebuje i dítě na druhé straně. Děti zkoušejí moc. Chtějí patřit do skupiny. Někdy se přidají, protože se bojí, že příště budou na řadě ony, jindy vůbec nedohlédnou, co jejich „sranda“ dělá s druhým člověkem. Nic z toho jejich chování neomlouvá.
Ale nepotřebují rodiče popírače, potřebují rodiče, který je má dost rád na to, aby dokázal říct: „Tohle jsi udělal špatně. Budeme to řešit. A já u toho budu s tebou.“ Protože láska k dítěti přece neznamená přesvědčení, že nikdy neudělá nic špatného. Znamená, že ho neopustím ani ve chvíli, kdy něco špatného udělá – ale zároveň mu nedovolím v tom pokračovat.
A někdy stačí jedna osoba, která si všimne, že se něco děje, a řekne: „Vidím tě. Věřím ti. A tohle budeme řešit.“ Já všem našim dětem přeji, aby takového člověka potkali, pokud to budou někdy potřebovat.
Zdroj: autorský článek
