Dětské záchvaty vzteku? Vyzkoušejte metodu H.N.O.U.T.
Děti zhusta neumí říct, co přesně cítí. Místo toho křičí, pláčou, prásknou dveřmi nebo se naštvaně stáhnou. Rodiče, kteří se naučí číst mezi řádky, jim mohou pomoct lépe zvládat emoce a postupně si vybudovat větší emoční odolnost.
Když dítě začne vřískat (ideálně někde v obchodě, kde nás sledují desítky lidí), snažíme se mu nejdříve domluvit, ale jindy nám jednoduše dojdou nervy. Čím víc se vzteká, tím rychleji ztrácíme trpělivost. Jenže dětské „zlobení“ není vždycky jen zlobení. Dítě tak dává najevo, že ho něco trápí, že se bojí nebo že je na něj situace zkrátka moc složitá.
Když se nám podaří tyto signály zachytit, můžeme dětem pomoct pochopit vlastní emoce a postupně se s nimi naučit zacházet. Tahle dovednost se jim bude hodit hlavně v dospělosti. Co tedy příště zkusit, až vaše dítě vybuchne?
Uklidněte sami sebe
Ať už vaše batole leží na zemi a křičí, nebo na vás teenager zvýší hlas, je úplně normální, že vás to rozhodí. Někdy máme chuť vybuchnout stejně jako naše dítě. Právě tehdy musíme zabrzdit. Nemusíte být dokonale klidní. Stačí ukázat, že i silné emoce se dají zvládnout bez výbuchu.
Zkuste se zastavit a několikrát se pomalu nadechnout. Klidně pětkrát. Zní to jednoduše, ale může vám to pomoct získat zpátky trochu nadhledu. Děti se totiž učí také tím, co vidí u nás. Když pokaždé reagujeme křikem na jejich křik, jen těžko je naučíme, jak se s vlastními emocemi vypořádat.
Jako Sherlock Holmes
Když dítě zlobí, automatická reakce je požadovat, aby toho okamžitě nechalo. Je to pochopitelné, ale někdy je užitečnější na chvíli přepnout do výzkumného režimu. Zkuste se na situaci podívat jako detektiv.
Co se asi mému dítěti honí hlavou? Co mohlo jeho chování spustit?
Dítě, které lže, se třeba bojí trestu. Teenager, který neustále zkouší vaše hranice, možná jen zoufale touží po větší samostatnosti. To samozřejmě neznamená, že máme každé chování omlouvat, hranice jsou pořád důležité. Můžeme ale zároveň dítěti dát najevo, že chceme pochopit, co se za jeho reakcí skrývá. Jakmile objevíte skutečný důvod, mnohem lépe najdete i řešení.
Pojmenujte, co cítí
Děti někdy vědí, že se cítí hrozně, ale vůbec netuší proč. Proto pomáhá, když jejich emoce pojmenujeme. Nemusíte dělat žádnou psychologickou přednášku. Stačí se zeptat:
- „Jsi naštvaný?“
- „Mrzí tě to?“
- „Máš strach?“
- „Jsi z toho smutný?“
Dítě se tím postupně učí rozpoznávat, co se v něm vlastně děje. A když dokáže své pocity pojmenovat, může se naučit hledat i jiný způsob, jak je vyjádřit než křikem nebo vztekem.
Zkuste s ním H.N.O.U.T.
Někdy za obrovským dětským výbuchem není žádný hluboký problém. Dítě je prostě hladové, unavené nebo má za sebou příliš náročný den.
Můžete s tím H.N.O.U.T. – tedy zamyslet se, jestli dítě není:
- Hladové
- Naštvané
- Osamělé
- Unavené
- Touží po pozornosti
Zní to banálně, ale právě tyhle věci dokážou s dětským chováním pořádně zamávat. Možná není potřeba dlouhý rozhovor, ale stačí svačina, odpočinek, obejmutí nebo chvíle společně stráveného času.
Ne každý záchvat vzteku je potřeba rozebírat. Někdy dítě jednoduše potřebuje na chvíli vypnout.
Podívejte se občas i na sebe
Tahle část může být trochu nepříjemná. Děti totiž často kopírují to, co vidí kolem sebe. Pokud třeba sami při stresu křičíme, práskáme dveřmi nebo se odmítáme o problému bavit, nemůžeme se úplně divit, když podobné chování časem převezme i dítě.
Zkuste si proto někdy položit pár jednoduchých otázek:
- Jak reaguji, když jsem ve stresu nebo se zlobím?
- Umím říct, co mě trápí?
- Dusím všechno v sobě?
- Jak se chovám, když se mi něco nedaří?
Nemusíte se za své odpovědi kritizovat. Smyslem není být dokonalý rodič. Jde o to, všimnout si vlastních reakcí. Už samotné uvědomění může být dobrým začátkem.
Cílem je pak děti naučit, že emoce jsou v pořádku, ale nemusíme podle nich pokaždé jednat. Můžeme být naštvaní, smutní nebo frustrovaní a zároveň se učit, jak tyto pocity zvládnout.
