Folie à deux: Když šílenství sdílíte ve dvou. Co je na tom pravda a co hollywoodský mýtus
Znáte ten pocit, když s někým trávíte tolik času, že začnete přebírat jeho slovník nebo zvyky? A teď si představte, že byste od něj nepřebrali jen zálibu v divné hudbě, ale naprosté bludy odtržené od reality. Přesně o tom je folie à deux – málo známá, komplikovaná, ale fascinující psychotická porucha, která v poslední době přitahuje obrovskou pozornost.
Můžou za to oblíbené true crime dokumenty a z velké části i hollywoodské trháky (ano, přesně z tohoto fenoménu si půjčil název i druhý díl Jokera). V reálném životě a především v právu a psychiatrii je to ale mnohem složitější než na filmovém plátně. Pojďme si to rozebrat.
Co to vlastně je?
Diagnostika mluví jasně: Sdílená psychotická porucha (folie à deux) vzniká, když člověk s psychotickou poruchou a vytvořenými bludy v podstatě „nakazí“ svým přesvědčením někoho zdravého. Nutností je, aby mezi oběma lidmi byl velmi úzký vztah. Ačkoli se nejčastěji objevuje u dvojic, výjimečně může zasáhnout i širší skupiny, například celou rodinu (pak se poruše říká folie à famille).
Ačkoli se o ní dnes mluví jako o novém fenoménu, medicína ji zná už od 19. století. Poruchu popsal neurolog Jules Baillarger už v roce 1860, ale chytlavý název folie à deux jí vtiskli až francouzští psychiatři Charles Lasègue a Jules Falret v roce 1877.
Není sdílení jako sdílení: 4 typy podle psychiatrie
Aby to nebylo tak jednoduché, americký psychiatr Alexander Gralnick už ve 40. letech minulého století rozdělil poruchu do čtyř kategorií:
Vnucená psychóza: Bludy se přenesou na zdravého partnera, ale jakmile je od psychotika oddělen, bludy zase zmizí.
Simultánní psychóza: Oba mají k psychóze určité předpoklady (např. genetiku u sourozenců) a rozjede se u nich ve stejnou dobu.
Komunikovaná psychóza: Zpočátku to vypadá jako vnucená psychóza, zdravý jedinec se bludům dlouho brání, ale jakmile jim podlehne, už mu zůstanou i po případném odloučení.
Indukovaná psychóza: Člověk, který už psychózu má, je ovlivněn jiným psychotikem a vytvoří si kvůli němu úplně nové bludy.
Kdo je v ohrožení a proč?
Co vůbec vede k tomu, že se člověk nechá strhnout do cizího bludu? Klíčovým faktorem je délka vztahu – čím déle spolu lidé jsou, tím větší je riziko. Proto se většina případů objevuje mezi manželi a hned na druhém místě mezi sestrami.
Zásadní roli hraje také sociální izolace. Když se dva lidé odříznou od světa, chybí jim zpětná vazba a „nemají s čím srovnávat“. Dalším hnojivem pro tuto poruchu jsou neléčené duševní problémy, kognitivní poruchy, ale i obyčejný silný stres, který oslabuje naši schopnost racionálně uvažovat. Zajímavé je, že dřív se věřilo, že poruše snáz podlehnou mladší lidé pod vlivem starších – moderní studie to ale vyvracejí. Zatím se zdá, že je častější u žen, i když je možné, že muži jen častěji unikají diagnóze.
Mysteriózní diagnóza
Proč je tedy folie à deux opředena takovou záhadou a objevuje se tak málo? Hlavní problém je v diagnostice. Lidé, kteří tímto stavem trpí, si svůj problém neuvědomují. Lékaři navíc většinou léčí jen jednoho z partnerů a často vůbec netuší, že u něj doma sedí někdo, kdo ty samé bludy sdílí s ním.
Léčba navíc vyžaduje obrovské nasazení – od farmakologů přes terapeuty až po speciálně vyškolené ošetřovatele. Je to zkrátka komplexní problém dvou lidí, který vyžaduje komplexní řešení. A i když true crime fanoušky svádí k tomu, hrát si na detektivy a psychiatry v jednom, je dobré si uvědomit, že folie à deux je reálná, velmi složitá porucha, nikoli jen chytrá výmluva pro soudní síň.
