„Může si za to sama!“ Co je to victim blaming a proč máme tendenci svalovat vinu na oběť?
Proč podvědomě svalujeme vinu na oběti? Odhalte psychologické příčiny victim blamingu, zjistěte jeho dopad na psychiku a naučte se reagovat s empatií.
Co je victim blaming a jak vypadá v běžném životě?
Představte si, že vám někdo vykrade byt, a místo soucitu přijde od okolí reakce: „A proč jsi tam měl/a tolik drahých věcí?“ Nezní to absurdně? Podobně reagujeme celkem běžně na méně viditelné bezpráví, jako jsou například finanční podvody. Nebo když někdo zažije ve vztahu násilí, chytráci na internetu se ptají, proč se dotyčný či dotyčná dávno nerozešli. V případě sexuálního napadení se pak ptáme, proč šla oběť k někomu do bytu, kolik toho vypila nebo co měla na sobě.
Takové reakce přesouvají část odpovědnosti za to, co udělal pachatel či pachatelka, na samotnou oběť. Právě tomu se říkávictim blaming, česky obviňování oběti. Nemusí to přitom vypadat jako otevřený útok, většinou se victim blaming schovává za zdánlivě praktickou radu, otázku nebo snahu opravdu „pochopit“, co se stalo. Z těchto důvodů je užitečné umět ho rozpoznat.
Důležitý je rozdíl mezi prevencí a vinou. Je naprosto legitimní mluvit o tom, jak se lze některým rizikům vyhnout. Pokud třeba někdo naletí podvodníkovi, můžeme si vysvětlit, jak rozpoznat podvodné zprávy. Stejně tak můžeme mluvit o bezpečném chování v rizikových situacích, aniž bychom tím přenášeli odpovědnost za cizí čin na oběť. To, že člověk mohl udělat něco jinak, ještě neznamená, že nese odpovědnost za rozhodnutí někoho jiného, kdo mu záměrně ublížil.
Od nevinných poznámek po toxické komentáře na síti
Victim blaming má mnoho podob. Někdy je přímý a s ničím se nemaže („To se nemůže divit, když jde ven sama“), jindy zní téměř rozumně („Já jen říkám, že si musí dávat pozor“) nebo je ukrytý v otázce („Proč s ní tedy zůstával?“).
Ptát se na mechanismy násilí nebo bezpráví není samozřejmě vždycky jen nevhodné nebo nesmyslné, ale z podobných otázek by se nemělo stát vysvětlení, proč si oběť za utrpení může sama. Na internetu se tento mechanismus ještě zesiluje. Každý, kdo si přečte titulek a nezná okolnosti případu, si během několika minut vytvoří jednoduchý příběh. Oběť udělala chybu, a proto se jí stalo něco strašného, mně by se přece něco takového stát nemohlo. Jenomže skutečnost bývá podstatně složitější.
Nejčastější scénáře: Násilí, podvody i toxické vztahy
Obviňování obětí se neomezuje na jeden typ zločinu či poškození.
U násilí se často zaměřuje na chování oběti. Proč neodešla, proč se nebránila, proč se tam ocitla nebo proč se s pachatelem vůbec bavila?
U podvodů se objevují slova jako „hloupý“, „naivní“ nebo „chamtivý“. Výzkum online podvodů upozorňuje, že jejich oběti skutečně čelí vysoké míře obviňování ze strany okolí a obviňují i samy sebe. Jedním z možných vysvětlení je právě touha věřit, že svět je předvídatelný a trpí pouze ti, kdo si to nějak zaslouží.
V toxických vztazích zase slýcháme: „Proč sis ho vůbec vzala?“ nebo „Když ti to tolik vadilo, měla jsi odejít.“ Jenže taková věta přehlíží realitu vztahů, v nichž může existovat strach, ekonomická závislost, manipulace, izolace, děti, vyhrožování nebo postupné narušování sebevědomí. Otázka „Proč neodešla?“ předpokládá svobodu volby, která v dané situaci vůbec nemusela existovat.
Tento článek nenahrazuje odbornou pomoc. Pokud čelíte psychickému týrání, fyzickému násilí nebo finančnímu zneužívání, můžete se obrátit na:
Bílý kruh bezpečí, Linka pomoci obětem 116 006: Bezplatná, anonymní a nonstop telefonická linka poskytující krizovou intervenci, právní poradenství i psychologickou podporu obětem domácího násilí.
Policie ČR (158, 112): Při akutním ohrožení zdraví, života nebo majetku volejte tísňovou linku. Policie má pravomoc násilnickou osobu okamžitě vykázat ze společného obydlí na dobu 10 dnů.
Psychologie za obviňováním: Proč to náš mozek podvědomě dělá?
Obviňování oběti automaticky neznamená, že poškozenému vědomě přejeme něco špatného nebo že jsme zlí. Část mechanismu souvisí s tím, jak se snažíme vyrovnat s nepříjemnou představou, že se něco hrozného může stát komukoli z nás. Což sice není omluva, ale vysvětlení, které nám pomáhá pochopit a následně změnit vlastní impulzivní reakce.
Mýtus spravedlivého světa
Jedním z nejznámějších psychologických konceptů je víra ve spravedlivý svět. Melvin Lerner a Dale Miller popsali potřebu člověka vnímat své prostředí jako relativně uspořádané místo, v němž lidé dostanou, co si zaslouží. Představa, že dobří lidé dopadnou dobře a špatní špatně, je uklidňující. Problém nastává ve chvíli, kdy narazíme na člověka, kterému se stalo něco strašného, přestože neudělal nic zlého.
Najednou máme rozporuplné informace, které se špatně skládají dohromady. Někdo je nevinný, a zároveň se mu stalo něco hrozného. Nepříjemnou nesrovnalost můžeme zmírnit tím, že změníme pozici samotné oběti. Najdeme nějakou její chybu, která „vysvětluje“, proč se jí to stalo.
Je nutné zdůraznit, že samotná víra ve spravedlivý svět není univerzální vysvětlení každého případu victim blamingu. Účinek se liší podle situace a způsobu, jakým lidé o události přemýšlejí.
Potřeba mít věci pod kontrolou
Lidský mozek má rád příběhy s jasnou příčinou a následkem, jenomže u některých událostí jednoduchá odpověď neexistuje. Pachatel se rozhodl někomu ublížit. Podvodník manipuloval s obětí. Partner postupně začal překračovat hranice. Připisovat část viny oběti je někdy psychologicky jednodušší než si přiznat, že je život nepředvídatelný. Je třeba si uvědomit, že zodpovědnost nese vždy pachatel, byť by třeba „jen“ využil nepozornosti, chyby nebo zranitelnosti oběti, které jí můžeme přisoudit.
Obranný mechanismus
Když se dozvíme o člověku, který se stal obětí náhodného útoku, můžeme si připustit, že se to může stát i nám. Jenomže taková myšlenka je velmi nepříjemná. Snadnější možnost je tedy vytvořit mezi sebou a obětí odstup, abychom si zachovali dojem, že jsme v bezpečí: „Já bych přece takovou chybu neudělal/a.“
Tento způsob uvažování souvisí s tzv. defenzivní atribucí a s potřebou vnímat svět jako místo, v němž máme alespoň určitou kontrolu nad tím, co se nám stane. Právě víra ve vlastní kontrolu a víra ve spravedlnost mohou s victim blamingem souviset.
Věty, které zraňují: Jak poznat victim blaming v každodenní konverzaci?
Victim blaming nemusí obsahovat slovo „vina“. Často ho poznáme podle toho, kam směruje pozornost. Pokud se po vyprávění o násilí začneme soustředit především na to, co oběť udělala nebo neudělala, místo na jednání pachatele a zejména pak potřeby člověka, kterému bylo ublíženo, je dobré zpozornět.
„A co měla na sobě?“
Některé věty se opakují tak často, že nám možná naskakují už automaticky:
- „Proč tam vůbec chodil/a?“
- „Proč tolik pil/a?“
- „Proč neodešel/la dřív?“
- „Proč se nebránil/a?“
- „Proč mu/jí pořád věřil/a?“
- „Neměl/a být tak důvěřivý/á.“
- „Kdyby se choval/a normálně, nestalo by se to.“
- „Já bych na to nikdy neskočil/a.“
- „Vždyť musel/a poznat, že je něco špatně.“
Naše reakce vytvářejí dojem, že kdyby se oběť chovala správně, pachatel by se pravděpodobně chytl za nos a rozhodl se sekat latinu.
U sexuálního násilí je přitom důležité zvlášť odmítnout tzv. rape myths, rozšířené nepravdivé představy o tom, jak se „skutečná“ oběť má chovat, jak má reagovat nebo jak má sexuální násilí vypadat. Výzkum ukazuje, že podobné představy mohou přispívat k obviňování, zpochybňování a stigmatizaci obětí.
Mikroblaming v rodině a mezi přáteli
Nejzáludnější jsou reakce lidí, kteří chtějí pomoci. Taková slova mají od zlého úmyslu nejspíš úplně nejdál, přesto mohou oběti sdělit, že měla udělat něco jinak.
Výzkum reakcí okolí na zveřejnění zkušenosti s násilím rozlišuje vedle přímého obviňování také jiné negativní reakce, jako zlehčování, přebírání kontroly nad rozhodováním nebo snahu člověka umlčet či odvést od nepříjemného tématu jeho pozornost. I dobře míněná pomoc tedy může být problematická, pokud nerespektuje autonomii člověka, který násilí zažil.
Jaký dopad má obviňování na psychiku oběti?
Když člověk zažije násilí nebo jinou závažnou újmu, potřebuje především podporu a pocit bezpečí. Pokud místo toho narazí na nedůvěru, výsměch nebo obviňování, je to jako sůl do jeho rány.
Sekundární trauma: Když reakce okolí bolí víc než samotný čin
Odborná literatura používá pojem sekundární viktimizace pro další újmu, která může vzniknout v důsledku reakcí okolí. Každá nepříjemná poznámka automaticky nezpůsobí nové trauma, jde ale o reálný fenomén, který byl popsán zejména v souvislosti s reakcemi policie, zdravotníků, soudního systému, rodiny nebo přátel.
Systematické přehledy ukazují, že negativní reakce při sdílení zkušenosti s násilím souvisejí mimo jiné se stigmatizací, sebeobviňováním a dalšími psychickými obtížemi. Pro oběť může být velmi bolestivé nejen to, co se stalo, ale i zjištění, že když to někomu řekne, možná jí stejně neuvěří.
Proč někteří raději nic nenahlásí
Stud má jednu zvláštní vlastnost: Člověk se na sebe začne dívat očima ostatních. Právě negativní reakce okolí mohou přispět k tomu, že člověk svou zkušenost přestane sdílet. Kvalitativní výzkum například popsal případy, kdy negativní reakce rodiny, přátel nebo profesionálů vedly přeživší sexuálního násilí k mlčení a pochybnostem o tom, zda má vůbec smysl o události mluvit.
Proto tato otázka nemá jednoznačnou odpověď. Důvody jsou různorodé a liší se podle typu násilí i situace. Strach z obviňování, nedůvěry a stigmatizace je však jednou z významných překážek.
Jak správně reagovat a pomoci?
Poskytnout někomu správnou psychickou podporu vyžaduje kombinaci aktivního naslouchání, empatie a potlačení touhy okamžitě řešit problémy. Proti victim blamingu nemusíme bojovat nějakou dokonalou psychologickou technikou ani univerzitním titulem, stačí upravit svou prvotní reakci. Jak na to, jsme pro vás rozepsali v předchozím článku.
Co říct člověku v tísni
- Místo „Proč jsi tam zůstával?“ můžeme říct: „To muselo být strašně těžké. Jsem rád/a, že mi to říkáš.“
- Místo „Já bych tomu nikdy nevěřil“ můžeme říct: „Chápu, že jsi mu tehdy věřil. Co teď potřebuješ?“
- Místo „Měla jsi být opatrnější“ můžeme říct: „To, co se stalo, není tvoje vina.“
Negativní reakce nemusí mít podobu otevřeného obviňování; škodu někdy napáchá i přebírání rozhodování za přeživšího. Pamatujte, že respekt k autonomii oběti je důležitou součástí podpory. Místo okamžitého plánování dalšího kroku můžeme položit jednoduchou otázku: „Chceš, abych tě jen vyslechl/a, nebo chceš pomoct vymyslet, co dál?“ Je to malá změna, ale vrací člověku kontrolu nad situací.
Jak se vymezit vůči victim blamingu
Nemusíme vyhrát internetovou hádku, ale ani tolerovat hloupé řeči u vleklého nedělního oběda u strýčka. Pokud debata kdykoli sklouzne k hodnocení oběti, je možné vrátit ji k podstatné otázce: „Proč teď řešíme hlavně jeho/její chování, místo toho, co udělal pachatel?“ Tohle je jednoduchý způsob, jak rychle změnit rámec celé diskuse.
Pěstování empatie: Jak přenastavit své vlastní předsudky
Nikdo z nás není imunní vůči automatickým soudům. Nemůžeme si sice zakázat první kritickou myšlenku, ale můžeme ji zachytit a zpochybnit. Empatie není vlastnost, je to dovednost, kterou se můžeme naučit a uplatňovat ji. Připravili jsme pro vás k tomuto tématu články jako Empatie zlepšuje i váš život. Jak tuto superschopnost trénovat na jedničku? nebo Co je vlastně ta empatie? Dobré rady, rozveselování a povzbuzování to nejsou, milý princi!
