Milující matka uškrtila tři malé děti. Změní případ Lindsay Clancy, jak přemýšlíme o psychice?

Lindsay Clancy u soudu ve čtvrtek 13. srpna 2026

Lindsay Clancy u soudu ve čtvrtek 13. srpna 2026 Zdroj: Profimedia / ČTK / AP / Josh Reynolds

Diskuze (0)

Ve čtvrtek začalo v americkém státě Massachusetts jednání poroty, která rozhoduje v soudním případu Lindsay Clancy. Není pochyb o tom, že před pokusem o sebevraždu v roce 2023 usmrtila své tři děti, a ani sama Clancy to nepopírá. Tři porotci a devět porotkyň ji ale mohou shledat nevinnou z důvodu nepříčetnosti.

Posedlost kriminálními příprady je na absolutním historickém maximu. Nejspíš už si v tuhle chvíli na zpracování další lidské tragédie brousí zuby nějaký nový Truman Capote, jenže proces s Lindsay Clancy dominuje médiím a sociálním sítím nejen kvůli celosvětové oblibě true crime žánru. Ať už v nejbližší době porota rozhodne jakkoliv, tento případ rozhodně vstoupí do dějin.

Jde jednak o komplikovanou „detektivkou“ zejména právně a medicínsky, zároveň přitahuje ohromnou pozornost kvůli tvrzením obhajoby. Proč milující matka, která si nadevše na světě přála mít co nejvíce dětí, uškrtila pětiletou Coru, tříletého Dawsona a osmiměsíčního Callana a pak vyskočila z okna? „Kvůli těm zatraceným lékům a mizerné lékařské péči,“ řekl její zástupce Kevin Reddington v závěřečné řeči.

Ativan, Amitriptyline, Trazodone, Hydroxyzine, Sertraline… pokud jste sledovali soudní přenos, mohli jste se ve výčtu léčiv snadno ztratit. Lindsay Clancy jich v době, než usmrtila své děti, vystřídala třináct. Nic nepomáhalo tak, jak by potřebovala, snad kromě Ativanu, který ji děsil svou návykovostí. Tehdy měla ještě nediagnostikovanou bipolární poruchu a nejvíce si podle vlastních deníkových zápisů přála prostě se jednoho dne probudit zase sama sebou, jako si přeje každý, kdo někdy prožíval duševní muka. Nepoznávala se.

Zná to každá žena

Nejspíš všechny ženy na světě se mohou ztotožnit s tím, že se jejich problémy berou na lehkou váhu. Ať už se někdy v životě setkají s neinformovaným lékařem, necitlivou sestrou nebo se na ně jejich okolí kouká zkrz prsty, když po porodu nezáří štěstím a místo nekonečné lásky se dusí ochromující úzkostí. A i když se zdá, že se diskuze okolo ženského dušeního a reprodukčního zdraví posouvá, je zcela běžné, že na správnou diagnózu, léčbu i dostupné terapie, mohou čekat několik měsíců nebo i let.

Je tedy zcela logické, že tragický případ z Massachusetts povzbuzuje lidi k tomu, aby sdíleli své příběhy, perspektivu nebo názor na to, zda Lindsay Clancy, která je po sebevražedném pokusu na invalidním vozíku, skutečně trpěla v důsledku špatné diagnózy či nevhodné péče osm měsíců po porodu poporodní psychózou. Nechci se zabývat konspiračními teoriemi, které tvrdí, že vrahem je její bývalý manžel Patrick Clancy, který to prý celé narafičil, i když o tomto fascinujícím fenoménu TikToku také jednou někdo napíše vědeckou práci.

Na začátku soudu opravdu nebylo zcela jasné, zda je na vině děravý zdravotní systém, který na její problémy náhodně házel pilulky, samotná Clancy, protože o svém skutečném stavu neinformovala lékaře, nebo zda se jedná o jedno z mystérií lidského mozku, kterému nikdy opravdu neporozumíme. Lindsay Clancy byla podle všeho skvělá matka. Chtěla se dát psychicky do pořádku hlavně proto, aby mohli mít s mužem další dítě. Mohla se její deprese z minuty na minutu změnit v psychózu? Mohl jí externí hlas poručit zabít děti a pak spáchat sebevraždu? Mohla mu okamžitě podlehnout?

Ve stínu Andrey

Mezi jednu z neslavně proslulých žen, které usmrtily své děti, patří Andrea Yates. Zhruba dva roky žila v akutní destruktivní fázi poporodní psychózy zaviněné mnohačetnými porody, až v roce 2001 podlehla hlasům v hlavě a utopila svých pět dětí. Tím ale veškerá podobnost s Lindsay Clancy končí. Andrea Yates další děti mít nechtěla. I přes varování lékaře, že se její duševní stav může porody zhoršovat, jí k tomu nutili manžel i víra.

Důkazy přednesené v případě Lindsay Clancy ukázaly, že oproti Yates dostala kromě příčetného manžela, který jí i po rozvodu nadále podporuje a vypovídal v její prospěch, tu nejlepší možnou lékařskou péči. Ano, diagnóza bipolární poruchy ani vhodná medikace nepřišly natolik rychle, aby zkrátily její utrpení dříve, než došlo na nejhorší, ale výpovědi vykreslily docela jiný obraz, než o jaký se snažil její obhájce.

Lindsay Clancy byla v průběhu šesti měsíců, kdy své psychické potíže řešila, náročnou pacientkou, nejspíš i proto, že byla sama zdravotnicí. Doporučenou medikaci opakovaně odmítala kvůli strachu z vedlejších účinků. I když bylo u soudu velkým tématem, zda léky typu SSRIs nemohly kvůli neodhalené diagnóze uškodit, málokterou medikaci brala déle než týden a opakovaně (i s manželem) odmítala možnost, že má bipolární poruchu. Svou roli v tom mohl hrát stud, ale také odborné znalosti, Clancy se bála, že by jí mohly být odebrány děti a zdráhala se plně otevřít zdravotnímu personálu.

Odkaz Lindsay Clancy

Období, kdy si člověk zvyká na novou léčbu, je samozřejmě extrémně náročné a podle výpovědi posledního svědka Gregory Saathoffa, psychiatra FBI, je také nejnebezpečnější chvíle, kdy se člověku udělá o malinko lépe. Tehdy má o něco více energie a mentální kapacity přijít s plánem na sebevraždu. Lindsay Clancy podle všeho nesmírně trpěla, i když se snažila ožaloba tento fakt zpochybnit. Jenomže na světě trpí miliony lidí, aniž by vztáhly ruku na své děti.

Byla by tedy chyba dělat z Lindsay Clancy mučednici nefunkčního zdravotního systému nebo hlavní tvář osvěty ohledně duševního zdraví matek. Rámování obhajoby, která během soudu kolísala a přihrávala body obžalobě, by mohla naopak některé ženy, které jsou až 2x náchylnější k depresím, odradit od vyhledání včasné pomoci. Nebo by mohly být dokonce nuceny k drastičtějším prostředkům léčby, protože by to zvýšilo podezření, že lidé žijící s duševním onemocněním jsou nebezpeční.

Ano, lidký mozek je i nadále záhadou a psychika není matematická rovnice. Velká část uzdravování zůstává odvislá od metody pokus-omyl. I ta nejlepší péče má tyto limity. Případ Lindsay Clancy nám ukazuje hrůzu, kam až může člověka duševní utrpení zahnat a měl by akcelerovat zejména vývoj léků s rychlým nástupem účinku, jak nám nyní slibují psychedelika. Miliony lidí totiž žijí s temnými myšlenkami na sebepoškozování, ale i ublížení nejbližším. Miliony se chtějí probudit a být zase sami sebou. Miliony lidí nedostávají potřebnou pomoc a o té nejlepší péči, kterou podle všeho Lindsay Clancy dostala, si mohou nechat jenom zdát.

Začít diskuzi

Články z jiných titulů