Umění „nes*at se do toho“. Mimamori je japonský balzám proti toxické pozitivitě

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: iStock

Anna Nováková
Seberozvoj
Diskuze (0)

Už jste někdy sledovali malé dítě, jak se snaží narvat levou botu na pravou nohu? Heká, jazyk má na vestě a vy máte fyzické nutkání k němu skočit a tu botu mu prostě obout. Nebo když vám kamarádka s pláčem líčí poslední krach. Automaticky z vás vyletí: „To bude dobrý...“

Máme to v sobě. Chceme zachraňovat, radit, poučovat a řešit věci za ostatní. Japonská kultura má pro to, abyste si v tu chvíli sedli na ruce a drželi pusu, naprosto rozkošné slovo. Mimamori.

Doslova to znamená „bdít nad dítětem“ (nebo kýmkoliv jiným) a v praxi je to umění, jak do věcí zbytečně nezasahovat a důvěřovat schopnostem toho druhého, že ty svoje těžkosti nakonec překoná. Učitelé a rodiče v Japonsku to berou jako základ. Dávají tím najevo: „Vidím tě a věřím, že si najdeš svou cestu. Kdyby něco, jsem tady.“

Východní zen, západní autonomie

Západní psychologie na to má svůj vlastní, o něco sušší termín, podpora autonomie. V podstatě jde o to, že když dáte dětem (i dospělým) na výběr místo toho, abyste jim diktovali, co mají dělat, cítí se víc jako páni vlastního osudu. A vědci a vědkyně se shodují, že tyto děti mají lépe srovnané emoce.

Dokonce i komunity pro léčbu závislostí aplikují Miamori. Necháte někoho vyžrat si následky svých vlastních rozhodnutí, aniž byste ho neustále zachraňovali, ale ani mu nezabouchnete dveře před nosem. O krok ustoupit a uraženě nezmizet, protože není po vašem, je vlastně ta nejtěžší forma lásky.

Všechno má svůj důvod… akorát, že vůbec!

Představte si, že jste zrovna spadli do žumpy. Jste po krk v průseru a je vám mizerně. V tu chvíli přijde partner nebo kamarádka, stojí nad vámi v čistých botách a řekne: „Všechno zlé je pro něco dobré!“ nebo „Hele, mohlo by to být horší.“

V psychologii se tomu říká duchovní obcházení (spirituální bypass) nebo toxická pozitivita. Ruku na srdce, tyhle motivační žvásty říkáme většinou proto, abychom zahnali trapné ticho a pomohli sami sobě cítit se líp v přítomnosti cizí bolesti. Člověk v žumpě si pak nejenže připadá neviditelný, ale ještě se cítí provinile, že na celé věci dostatečně rychle nenašel světlou stránku. Nabízíme mu osud („všechno má svůj důvod“) místo naší účasti.

Jak na Mimamori?

Když se někdo, na kom vám záleží, topí v žumpě, přestaňte ho marně tahat za flígr a zkuste tyhle tři věci:

  • Kousněte se do jazyka. Než z vás vypadne jakákoliv sluníčková fráze, zastavte se. Neminimalizujte jejich emoce. Úplně stačí říct: „Tyjo, vůbec nevím, jak se teď cítíš, ale jsem tu s tebou.“
  • Fanděte, nelitujte. Místo psích očí a „Je mi tě tak hroooozně líto“ (což jen upozorňuje na to, jak je vám to nepříjemné), vzdejte hold jejich síle: „Věřím ti. Ty to zvládneš.“
  • Prostě tam buďte. Nabídněte Mimamori Zůstaňte nablízku, nezasahujte a věřte, že už jen vaše stabilní a klidná přítomnost je sama o sobě léčivá.

Empatie nevyžaduje, abyste bolest blízkých okamžitě vyřešili. Skutečná empatie znamená, že jste ochotní sednout si s nimi do toho největšího bláta, nešudlat je hned vlhčenými ubrousky a prostě věřit, že se z toho vyhrabou po svém.

Začít diskuzi

Články z jiných titulů