Jak pomoci dítěti s úzkostí? Rady typu „uklidni se“ nefungují, říká terapeutka
Nešťastné úzkostné děti a nešťastní bezradní rodiče, kteří mají pocit, že se pohybují na minovém poli. Terapeutka Kateřina Štočková Vavrošová nabízí vysvětlení a také fungující praktické rady, jak lze dětem s úzkostí pomoct.
Pojďme si definovat pocit úzkosti.
Je to pocit nějakého vnitřního ohrožení, pocit, že by se něco mohlo stát. Důležité je přitom slovo „něco", protože právě tím se úzkost liší od strachu, který má většinou nějaký konkrétní podnět. Je to něco teď a tady, co se děje. Jdu se projít do lesa, vidím naštvaného psa a raději uteču, protože se bojím, aby mě nepokousal, tak vypadá strach. Ovšem úzkost je hodně neurčitá. Je to jenom nějaký pocit, že by se „něco", ale často ani nevím „co", mohlo stát. A tím, že je to takhle neurčité, se úzkost spíš projevuje v našem těle.
S jakými pocity většinou souvisí úzkost u dětí?
Na tělesné úrovni děti často popisují, že mají stažené břicho, často v něm mají i křeče, stažený hrudník, vnímají, že jim srdce buší tak silně, že to až musí být vidět navenek. Můžou se jim potit ruce, třást tělo, většinou se jim hůř dýchá. Úzkost také zhoršuje naši pozornost a paměť, takže studenti třeba popisují, že si něco nezapamatovali, i přesto, že jim to někdo řekl stokrát, nebo že se nedokážou soustředit při písemkách. Rodiče mají někdy tendenci jim to nevěřit, protože vědí, že něco dětem sami několikrát připomínali, ale přesně takhle úzkost v našem mozku funguje.
Jak úzkost poznáme třeba u malých dětí?
Čím menší dítě je, tím víc se úzkost projevuje na úrovni těla, protože malé děti mají menší schopnost ji uchopit racionálně a slovně. U malých dětí tak může docházet k počurávání se, pokakávání, zvracení, okusování si nehtů a podobně. U větších dětí se pak úzkost dostává do úrovně myšlení a úvah „co by kdyby". Napadne mě například myšlenka, že neudělám test, a začnu ji rozvíjet do neuvěřitelných rozměrů. Když neudělám test, dostanu pětku, možná propadnu, pak možná neudělám ani maturitu, nedostanu žádné zaměstnání, budu žít sám, bez peněz, nikdo se nebude chtít se mnou bavit. A v podobné spirále můžu takovou myšlenku rozvíjet donekonečna.
Jak člověka úzkost ovlivňuje dál?
Je důležité zmínit, že na úrovni chování s námi úzkost zpravidla dělá to, že máme tendenci se věcem vyhýbat. Takže když se bojím, že se ztrapním na nějakém večírku, rozhodnu se, že tam nepůjdu, i když třeba chci. Nebo to vede k zabezpečovacímu chování - na večírek půjdu, ale dám si předtím třeba trávu nebo alkohol, ať se cítím uvolněnější, vtipnější, zábavnější. Výjimkou není ani kontrolující chování, kdy si s sebou například vezmu kamarádku, která mi ale musí slíbit, že se ode mě ani na vteřinu nehne a podobně.
Jak může rodič nebo i samo dítě poznat, že už nejde o strach, ale opravdu o úzkost?
Já bych možná v tuhle chvíli zmínila, že úzkost vždy neznamená, že jde o něco špatného. Úzkost máme danou i evolučně. O strachu všichni víme, že je důležitý, že nás chrání, ale i úzkost nás nějakým způsobem chrání. Protože i když se mi zrovna teď nic neděje, je hrozně cenné vědět, že by se mi něco v nějaké situaci stát mohlo.
Třeba v pondělí mám důležitou schůzku. V takovém případě je přemýšlení typu: „Co když bude zácpa, v pondělí jezdí hodně aut, mohla bych přijít pozdě. Radši vyjedu o něco dřív, nebo možná bude lepší jet metrem," mi pomáhá předejít problémům. U dětí se navíc vyskytuje řada úzkostí, které jsou vývojově přirozené. Takže fakt, že dítě pociťuje nějakou míru úzkosti, ještě automaticky neznamená, že je to potřeba nějak rychle řešit.
To, u čeho by měl rodič zbystřit, jsou situace, kdy dítě úzkost začíná nějakým způsobem omezovat. Kdy se začíná určitým věcem vyhýbat, připravuje se o různé příležitosti nebo radosti. To už zkrátka představuje nějaký reálný problém.
Jaké oblasti života může úzkost zasáhnout?
To nelze jednoznačně říct, ale obecně si myslím, že rodiče by měli být citliví k více oblastem života. Osobně se vždy zajímám o to, jak to dítě spí, jak jí, jak zvládá svoje povinnosti, jestli je schopné dělat to, co ho dělá šťastným. To mi třeba přijde jako hodně důležité kritérium, protože pokud je úzkost tak silná, že si nedopřávám věci, které mi dříve dělaly radost, tak už je to hodně varovný signál. A nemusím se jim ani vyhýbat. Stačí, že v noci třeba nemůžu spát nebo pořádně nejím, u toho bychom měli zbystřit.
Když se u dětí úzkost objeví, jde spíše o reakci na konkrétní událost, nebo se to takzvaně střádá a úzkost vzniká postupně, v rámci několika po sobě jdoucích situací?
Hromadění se často objevuje vyloženě u panické ataky, což je extrémně vystupňovaná úzkost, která se smrskne třeba do dvaceti minut a my můžeme zažívat až stavy, že máme pocit, že zešílíme nebo umřeme. Příčinou takových stavů je právě často hromadění, lidově řečeno, že už mi přetekl pohár. Že je ve mně tolik nezpracovaných potlačených emocí nebo tolik nějakých nároků a stresových situací, vyčerpání, případně nějaká nemoc, že se toho zkrátka sešlo tolik, že můj nervový systém zareaguje tímhle extrémním způsobem a spustí mi lavinu úzkostí.
Pokud se ale budeme bavit o běžných úzkostech, ty mají obrovské množství příčin. Od genetických vlivů přes to, že mohou být důsledkem nějakého onemocnění, jako je například zvýšená funkce štítné žlázy, až po různé vlivy z prostředí. Například ve výchově se může jednat o dva extrémy. Jedním z nich je chránit dítě před jakýmkoli nebezpečím, stresem, ohrožením, i kdyby se jednalo třeba jen o drobnosti, nenecháváme ho zažít si to, že se něčeho sice bojí, ale zvládne to, a tím pádem získá nějakou odvahu. V opačném případě dítě získá pocit, že svět je hrozně nebezpečné místo a že když ho rodiče nenechají nic dělat, tak na to asi nemá.
A ten druhý extrém ve výchově?
Ten může vypadat tak, že rodiče, trenéři a další okolí dítě příliš tlačí do věcí, na které vývojově ještě není připravené. Důsledkem je, že toto dítě pak opakovaně zažívá pocity selhání. Každopádně, i když rodiče výchovu zvládají sebelíp, pořád ještě existují vlivy prostředí, sociálních sítí, tlak na výkon, srovnávání se kdo je krásný, kdo má hezčí partnerský vztah, dražší věci, kdo je v čem úspěšnější. A také se nám přirozeně dějí reálné stresové věci, jako jsou rozchody, rozvod rodičů, stěhování, přijímací zkoušky a podobně. Takže těch příčin úzkosti bychom mohli najít opravdu nepřeberné množství.
Když jste zmínila důležitost toho, aby dítě získalo vlastní zkušenost, je jednou z cest ho dát například na nějaký koužek. Jakou roli hrají ve formování překonávání určitých úzkostí právě například vedoucí kroužků, trenéři nebo i učitelé ve škole?
Velmi velkou. Existují na to i studie, ze kterých vyplývá, že když dítě například vyrůstá v prostředí, které pro něj není ideální, tak to, jaká bude jeho budoucnost, hodně závisí na tom, jestli se v životě potká s nějakou významnou osobou, která pro něj bude podpůrná. Jsou děti, které vyrůstaly třeba i v nějakém patologickém prostředí, ale i ony říkají, že právě měly například skvělého trenéra, učitele, který je podporoval, a že vlastně díky nim byla jejich budoucnost lepší, než kdyby nikoho takového neměly.
Když ještě u kroužků zůstaneme, mají děti, které sportují, lepší schopnost zabojovat s úzkostí, nebo je právě tlak na výkon ve sportu a soutěživost něčím, co může úzkosti vyvolávat?
Hodně záleží na tom, jak velký tlak na výkon v takovém kroužku prožívají, jak je zacházeno s nějakým selháním a jestli je tedy přístup trenéra a rodičů spíš podpůrný, nebo kritický. Takže si umím představit, že pro spoustu dětí je sport skvělý ventil, protože je obecně známá věc, že pohyb nám pomáhá zklidňovat nervový systém, uvolňovat stres a napětí. Ale pokud máme rodiče, kteří silně tlačí na perfektní výkon, a k tomu navíc třeba ještě trenéra, který nás pořád kritizuje, pak to naopak může úzkost posílit.
Může dětem pomoct, že psychické zdraví je dnes často skloňované? Že o něm mluví třeba jejich oblíbené celebrity, sportovci, influenceři?
Bezesporu je důležité, že se o psychickém zdraví mluví čím dál víc a že lidé ukazují, že úzkosti mají a že s nimi nějak pracují. Když o svých zkušenostech mluví lidé, které obdivují, dává jim to odvahu pojmenovat vlastní prožívání. Je ale důležité, aby téma nezůstalo jen na úrovni „trendu" na sociálních sítích, ale aby se dítě mohlo svěřit někomu dospělému, který jeho prožívání bude brát vážně.
Jak tedy prakticky postupovat, pokud cítíme, že náš úzkostný stav přerůstá do nějaké paniky?
V první řadě je potřeba říct, že ne každý z nás to vždycky pozná, protože úzkost je plížívá, a tak se často spíš stane, že najednou cítíme úzkost a nemáme tušení, proč to vzniklo, kdy to vzniklo a co to vlastně spustilo. Nicméně ty postupy jsou platné a obecně je za mě velmi důležité naučit se nějaké základní techniky práce s tělem, protože úzkost se nejvýrazněji projevuje právě v těle.
Pokud tedy někdo apeluje na náš rozum a říká nám, že se nic neděje, náš mozek si říká „Aha, prý se nic neděje, ale přitom v těle buší srdce, chybí kyslík, potí se, radši nebudu polevovat poplach." Náš mozek dá zkrátka vždycky raději přednost informacím z vlastního těla než tomu, co nám někdo říká. Proto rady typu „když se nic neděje, jste v bezpečí uklidněte se většinou nefungují. Naopak si musíme najít způsoby, jak zklidnit právě svoje tělo, nebo jak jako rodiče dítěti pomoct, aby se jeho tělo zklidnilo.
Ta může vypadat jak?
Možností, jak dýchat, je spousta, ale hlavní princip je v tom, že se snažíme prodloužit výdech. Vždycky všem říkám, ať nádech neřeší, tělo se nadechne samo tak, jak potřebuje, na nás je jen snaha prodloužit výdech. Když to nejde, můžeme si představit třeba to, že vydechujeme do brčka. Prodloužený výdech je důležitý kvůli tomu, že v těle aktivuje systémy, jež vedou ke zklidnění, tedy takzvaný parasympatický nervový systém. Člověk si navíc může dát ruce na hrudník nebo na břicho, a když takhle chvíli dýchá, ve spoustě případů to pomůže a mozek si může říct: Aha, už dýchá klidněji, tak už to asi začíná být v pohodě."
A možná ještě poslední věc, kterou bych doporučila, je práce se smysly a experiment pěti smyslů. Ten spočívá v tom, že se člověk podívá kolem sebe a vyjmenuje pět věcí, které kolem sebe vidí, čtyři věci, na které si může sáhnout, tři zvuky, které slyší, dva pachy, které cítí, a chuť, kterou vnímá v puse.
Funguje to na principu, že když jsme v úzkosti, jsme často stažení, moc se nedíváme kolem sebe, neskenujeme realitu kolem nás a nevíme tedy, jestli je bezpečná, nebo ne. Zkrátka spíš jen přemýšlíme nad tím, co všechno by se mohlo. stát, a zapomínáme, že se teď a tady vlastně nic neděje. Jenže když věnujeme pozornost tomu, že se rozhlédneme, sáhneme si na nějaké předměty, čichneme si k nim a podobně, tak to našemu systému pomůže si vlastními smysly ověřit, že se kolem nás opravdu nic nebezpečného neděje.
Jak má dítě nebo kterýkoli člověk řešit situaci, která mu úzkost způsobuje. Třeba když víme, že nás čeká psaní testu nebo nějaký nepříjemný rozhovor? Jak se na to připravit?
Myslím si, že se tím dostáváme i k nějakým obecnějším způsobům, jak pracovat s úzkostí. Teď jsme si řekli, jak pracovat s tělem, což je něco, co se dá využít i v této situaci. Před testem se uzemnit, trošku prodýchat, aby se to tělo zklidnilo. Při práci se samotnou úzkostí je pak důležité, aby si člověk vybavil svůj pomyslný batůžek nějakých zdrojů. Jedna věc, co do toho batůžku můžu hodit, je práce s dechem. Další techniky jsou pak ty, které víme, že nám pomáhají, když nás přepadne úzkost. Může to být například playlist oblíbené hudby. Může to být rozhovor s kamarádem, který nás vždy rozptýlí. Je to hodně individuální.
A je také fajn, když člověk to, čeho se bojí, postupně trénuje lehce za hranu své komfortní zóny. Kdybych měla uvést nějaký konkrétní příklad, tak si představte dívku, která se bojí jet se školou na lyžák, protože měla v minulosti nějakou špatnou zkušenost. Od té doby se potřebuje držet mámy, nebo nějakého primárního pečovatele, a je pro ní těžké být bez ní přes noc, protože je na ni hodně upnutá. Rodič sí zpočátku nejspíš řekne, že dceru nebude nutit. Ale po čase zjistí, že se třeba za rok vůbec nic nezměnilo. Tak na ni zatlačí a jde do druhého extrému: „Ne, prostě pojedeš, už jsi velká a zvládneš to. Je to zaplacené, jedou všichni a tečka." Jenže poté se ta dívka sesype, začne mít panické ataky a rodič bezradně stojí a neví, co má dělat.
Co by tedy pomohlo?
Právě vybavit jí ten batůžek, naučit ji nějaké techniky práce s tělem, domluvit se, co by mohla dělat, kdyby ji ta úzkost přepadla. A když už má svůj batůžek vybavený, můžeme ji postupně zkoušet vystavovat nějakým stresům, ovšem takovým, které na té škále stresu nejsou na nejvyšších příčkách. Nevyslat ji rovnou na lyžák, ale navrhnout jí například přespání u kamarádky, se kterou se cítí dobře.
Když bude odpověď odmítavá, že z toho má velký strach, můžeme situaci zkusit otočit dcera zůstane doma, ale máma půjde spát jinam. Takže sice zažije stresovou situaci z toho, že maminka není nablízku, ale současně si ji prožije v bezpečném, kontrolovaném prostředí, kde je například táta a sourozenci. Zažije třeba lehkou úzkost, ale už má svůj batůžek a může z něj vytáhnout věci a vyzkoušet, že fungují. A taky zjistí, že to zabírá, že vlastně není tak zle a mohla by třeba i jít přespat k té kamarádce. Podobně to může fungovat u testů děti si můžou zkusit testy doma nanečisto, potom jim přidejte stresový faktor ve formě časového limitu, díky tomu, že si budou své techniky trénovat v bezpečném prostředí, postupně je to zocelí.
Zdroj: autorský rozhovor
