Utíkáte z rodného kraje? Domov není adresa z dětství, ale místo, které souzní s vaší energií
Domov je zázemí a bezpečí. Proč jej někdy nepociťujeme tam, kde jsme se narodili a kde třeba máme širokou rodinu? Nejspíš potřebujeme místo, jehož tempo, energie a způsob komunikace jsou nám bližší.
Zkuste si představit, že si hledáte byt. Viděli jste jich a prošli snad už stovky a pořád nic. Až najednou! Vejdete a uvnitř vás se vzedme nepopsatelný, ale silný pocit: To je to místo, kde se konečně cítím doma! Proč někdy tělo ví dřív než hlava, že zrovna tady bude náš bezpečný přístav? A můžeme si pocit domova naopak někdy nosit uvnitř všude s sebou?
Žádný sentimentální pojem, slzy ani stesk, ale záležitost holého přežití! Tak se na otázku domova dívá evoluční biologie. Domov je místem, které nám má poskytnout úkryt a ochranu před všemi možnými číhajícími predátory - s čestnou výjimkou domácích mazlíčků.
Přidejte si nás na Googlu mezi oblíbené weby!
Zároveň nám má takové bezpečné domácí útočiště zaručit i dostatečný přehled, odkud by potenciální hrozba mohla přijít. Taková místa je třeba před možností násilného vniknutí ochránit. Vchodové dveře opatřit bezpečnostními zámky, okna mřížemi, movitější neváhají svěřit svá obydlí pod nepřetržitý dohled kamer a hlídacích agentur.
Mimochodem, zrovna toto je i důvod, proč nás dodnes uklidňují prostory, kde máme výhled a zároveň se cítíme chráněni. Jaké místo k sezení si vyberete v kavárně, když je volno a máte tu možnost? Hádám, že zády do místnosti a čelem ke zdi to určitě nebude. Kdepak, daleko bezpečněji je pěkně v koutku, ale současně s výhledem na dveře a okna.
V neposlední řadě pak musí být náš útulek i dostatečně technologicky vybaven. Samozřejmostí je přísun vody, tepla i potravy. Dnes, na rozdíl od našich předků, nemusíme pro uvedené komodity vykročit ani za práh našich dveří a vydat se ven do nebezpečného světa. Vše je komfortně zavedeno přímo do našich domovů, nebo je možné si to v rychlosti objednat z pohodlí gauče našeho obýváku.
Není divu, že pokud takové prostředí najdeme, náš nervový systém se může konečně přepnout z ostražitosti do klidového režimu. Hladina stresových hormonů klesá, snižuje se dechová i srdeční frekvence, ze svalů mizí napětí a my si konečně můžeme odfrknout a s úlevou vydechnout: Uf, konečně doma! Jak vidno, pocit domova, přestože ho cítíme někde hluboko v nás, není pouze mentální konstrukt, ale i jednoduchá a základní fyziologická zkušenost.
Přestože bezpečný prostor v materiálním slova smyslu je pro pocit domova nesmírně důležitý, domov nelze zjednodušit na prosté bydlení. Podle britsko-amerického historika architektury a teoretika urbanismu Josepha Rykwerta se jedná o napětí mezi domem jako metaforou pro onen hmotově-prostorový kontejner a domovem jako zkušenostní a emocionální rovinou bydlení, která daný kontejner významným způsobem překračuje. Domov podle něj představuje spíše situaci, ve které se nacházíme a kterou určitým, v ideálním případě pozitivním způsobem prožíváme. „Doma tak můžeme být v podstatě kdekoli," upozorňuje Joseph Rykwert.
Bezpečí jako v děloze
„Počkej chvíli, jen co se převleču do domácího," volám na dceru do kuchyně, ze které na mě něco haleká. Jenže dřív, než slyšet její slova, toužím ze sebe shodit nepohodlné oblečení do práce" (podotýkám, že to nejsou zašpiněné montérky) a teprve pak můžu vydechnout a pustit se s ní do uvolněné konverzace. Domov je tedy také zároveň řadou rituálů, osobních rytmů a rutin každodenního života. Možná to je také i důvod, proč nás mají nalákat k návštěvě restaurace či bistra poutače „domácí kuchyně" či domácí knedlíky", „domácí koláče nebo domácí limonáda", máme přece silné nutkání nasávat domácí pohodu i na veřejných místech.
Domov je v našem prožívání zastoupený pocity „domáckosti“, které si v běžném životě leckdy ani neuvědomujeme. Naopak je silně vycítíme, když z takové všednodennosti vykročíme a ocitneme se v situacích mimo domov, někde pobýváme na delší návštěvě, vydáváme se na dovolenou nebo jsme na cestách.
Dokodrcáme se na místo našeho přechodného pobývání, pronajmeme si na vzdáleném místě od domova byt či pokoj a majitelé nás ve snaze, abychom se v místě přechodného pobytu cítili dobře, vítají slovy „chovejte se tady jako doma". „To byste vážně nechtěli," napadá mě reakce na pronesenou repliku pří představě, co bych zrovna teď doma nejraději udělala, jakmile by za mnou zapadly dveře a já zůstala o samotě. Domov je asi jediné místo, kde můžeme být sami sebou, kde si můžeme svobodně a bez zábran dělat to, co bychom si před zraky druhých troufli jen těžko.
Známý psychologický koncept teorie citové vazby britského psychoanalytika Johna Bowlbyho tvrdí, že pro vývoj dítěte je zásadní, jestli si podobný pocit bezpečí, který zažívalo v děloze, vybuduje k matce i na symbolické úrovni. A pokud ne k matce, tak k jinému pečujícímu dospělému. Způsob citového připoutání se pak stává vzorem pro navazování dalších lidských vztahů. Což se může týkat i domova, takovou vazbu si lze vytvářet nejen k lidem, ale také k místům.
Pokud je místo spojeno s přijetím, klidem, možností být sám sebou, pak funguje jako bezpečná základna, podobně jako pečující osoba v dětství, a my získáváme slastný pocit, že zrovna tady je to pro nás bezpečné, předvídatelné a nic nám zde nehrozí. Možná i proto se doma často cítíme tam, kde nás nikdo nehodnotí a naše sebepojetí nemusí čelit znejišťování. Už jste také slyšeli, že domov je stav mysli, že to je vnitřní klid, který máme pořád u sebe a v sobě? Tak o tom to je.
Domov jako vzpomínka
„Domov je tam, kde jsou moji blízcí," slyšíme velmi často z úst lidí, kteří jsou svým stylem života, ať již si ho zvolili dobrovolně, nebo to vyplynulo z okolností, nuceni kočovat z místa na místo. Neprožívají ale pocit vykořenění, protože s nimi od „jedné štace ke druhé" putuje i jejich rodinná nebo jiným způsobem blízká smečka. To, co dělá domov domovem, jsou lidé a vztahy mezi nimi, které vytvářejí pocit jistoty, bezpečí a bezvýhradného přijetí.
Domovem pracovních migrantů, neregulérních mexických přistěhovalců do USA, se ve svém výzkumu zabývala Tasoulla Hadjiyanni, americká výzkumnice a profesorka v oblasti interiérového designu a designové pedagogiky, sama původem z Kypru. Zkoumala, jak zařízení interiéru a bydlení ovlivňuje životy lidí, zejména uprchlíků, imigrantů, domorodých komunit a marginalizovaných skupin obyvatel.
„Zdobení příbytku fotografiemi blízkých lidí, hovoření rodným jazykem, vaření oblíbených jídel, pobožnosti a jiné obřady, to vše jsou praktiky, které propůjčují pocity domáckosti místům jako ložnice, obývák nebo kuchyně," popisuje odbornice, jakými způsoby si migranti konstruují svůj domov mimo původní domov.
Místo, kde se zrcadlí naše já
„Bylo mu to tam malý," vyprávěla mi babička, když vzpomínala na svého tatínka a vysvětlovala mi, proč jako mladík, hned jak mohl, sbalil svých pět švestek, opustil rodnou vesnici na Valašsku a zamířil za prací do hlavního města, a pak ještě dál za hranice republiky. Proč to udělal?
Sociologické teorie by jeho jednání vysvětlily koncepty tzv. „place attachmentu" a „sense of belongingu", které se pokoušejí vysvětlit, že pocit domova vzniká tam, kde zapadáme do rytmu místa, kde se dorozumíme a kde je nám blízké jeho tempo, způsob komunikace i převládající energie. Vime přesně, co v jaké situaci dělat, protože nepsaná pravidla chování, která v dané komunitě vládnou, máme hluboce vepsaná pod kůží.
Můj praděda do „energetického pole" vesnice nezapadal, a daleko líp a víc doma se cítil v ruchu velkoměsta než ve svém rodném kraji. Ve městě uprostřed tolika neznámých lidí, i když to může znít paradoxně, si vůbec nepřipadal cizí, osamělý a nepochopený jako uprostřed své rodné dědiny. Věděl, jak se ve městě chovat a co čekat, na rozdíl od dění v obci, z níž pocházel a jejíž prostředí pro něj bylo sociálně i jinak nečitelné. Možná nakonec nejvýstižnější charakteristikou je, že doma se cítíme tam, kde se naše vnitřní já shoduje s vnějším světem. Kde nemusíme neustále korigovat své chování, obhajovat své hodnoty nebo hrát role, které nám jsou cizí.
Zdroj: autorský článek
