Komentář: Když v tom máma s tátou nejsou sami
Poslední týdny se zdají být nějak náročnější. A podle toho, co pozoruji ve svém okolí, to není jen mé subjektivní vnímání. Všem nám chybí slunce, světlo, vitamin D. Zima se vleče. Už měsíce statečně čelíme nespolupracujícím dětem, které neustále oblékáme do milionu vrstev oblečení. Následně je vysvlékáme, sušíme mokré boty a rukavice, nekonečné utírání nudlí u nosu už snad ani nevnímáme.
Tak jsem si řekla, že by to chtělo nějakou vzpruhu. Dnešní sloupek věnuji vám všem báječným rodičům, abyste věděli, že v tom zdaleka nejste sami. Bojujeme všichni. Jen někdo se "odkope" víc a někdo míň. My ale víme, jak to chodí, takže nás nerozhodí ani naleštěná instagramová prezentace dokonalých rodičů. Protože dokonalý rodič neexistuje. Jak vždy říkám, naším největším úkolem je být jen tou nejmenší kapitolou ve chvíli, kdy si naše děti jednou v dospělosti sednou do křesla u psychologa.
Já sama mám tři děti. Narozené během necelých pěti let. Často mi někdo říká, že si neumí představit třetí dítě, někdy ani druhé. Co na to říct. Pořídit si dnes třetí dítě ke dvěma tak malým, jako máme my, je něco jako dát si posledního panáka ve tři ráno těsně před odchodem z baru. Víte, že byste asi neměli, ale stejně to uděláte.
A přesto jsem za to rozhodnutí šťastná. Protože třetí dítě mi rozvinulo fascinující schopnost, která mi výrazně ulehčuje výchovu. Sama pro sebe to nazývám "uprdelismus". Některé věci prostě vypustíte. Protože musíte, život vás k tomu donutí. Není reálné dostát všem svým standardům z dob, kdy jste si jako bezdětní představovali, že budete Mary Poppins. Nejste Mary Poppins. Jste spíš Tyrannosaurus rex. A vaším úkolem je být jím co nejméně. To znamená pouštět věci. A věřte mi, vůbec to není na škodu.
Moji milí, nebojte se být k sobě laskavější. Občas si to zkrátka ulehčit. Nikdo z nás není dokonalý rodič. Možná jsme si mysleli, že budeme. Jenže ty imaginární děti v našich představách se vychovávají mnohem snadněji než ty skutečné. Na tom se asi shodneme.
A když už mluvíme o představách - já jsem si například nikdy nepředstavovala samu sebe na dětském hřišti. A pojďme si říct upřímně: Dětské hřiště je jedno z nejnudnějších míst, kde může dospělý člověk trávit čas. Jenže jako rodič tam strávíte roky. Na místě, kde pro vás není vůbec nic.
Když máte malé dítě, chodíte za ním, abyste ho udrželi při životě. Když máte větší dítě, sedíte na lavičce (v létě i v zimě), a pokud máte štěstí a odvahu čelit odsuzujícím pohledům superrodičů, můžete si něco dělat na mobilu. To u mě neplatí. Podařilo se mi totiž vychovat dva malé narcisty (třetí je zatím v kočárku), kteří na mě v minutových intervalech pokřikují: „Mami, dívej se! Vidělas to? Mami, dívej!" A tak se dívám. Už několik let. Zatímco na druhé straně plotu procházejí lidé, kteří mají ještě nějaký život. Netvařte se, že to takhle vnímám jen já. Já dobře vím, že jsme v tom společně.
A když už s lehkým sarkasmem zmiňuji lidi, kteří mají ještě život" - obrovský rozdíl v tom, jak se cítíte, co prožíváte, řešíte, ale i jak vypadáte, dělá věk vašich dětí. Když vejdu do školky jako matka tří malých dětí, která má za sebou vstávání v pět ráno (protože nejmladší usoudila, že už je den), přípravu pěti snídaní, dvacet výměn názorů o tom, proč si musíme čistit zuby a proč se v únoru opravdu nosí ponožky, a přebalení mimina těsně před odchodem, zatímco zpocený zbytek týmu řve u vchodových dveří, tak zkrátka vypadám jinak než matka usmívajícího se šestiletého jedináčka.
Respektive pokud zvládnu dorazit včas, nemám na sobě nic politého ani poblitého, děti mají všechny kousky oblečení, které by měly mít, podaří se mi dvě tam zanechat a jedno v klidu dostat zpět do auta, pak nejsem outsider, jak jsem si dřív připadala. Jsem královna.
A vy všichni jste také králové a královny. Prožíváte období, které je krásné a vyčerpávající zároveň. Čelíte mu nejlépe, jak umíte. Tak na sebe buďme navzájem hodní. Buďme laskaví. Mějme pochopení. Nedělejme se lepšími, než jsme. Protože nejsme. Kolem a kolem - všichni bojujeme. A je to v pořádku. Protože k tomuhle období života to prostě patří.
Zdroj: autorský článek
