Jste rodič diktátor, nebo kámoš? Toto jsou tři nejhorší styly výchovy
Být rodičem je možná nejtěžší práce na světě. Žádný univerzální manuál neexistuje, a tak většinou děláme, co umíme. I když to většinou myslíme dobře, občas se chytíme do nějaké výchovné pasti.
Někdy chceme být svým dětem hlavně nejlepšími přáteli, jindy ve snaze o dokonalost nasadíme vojenský dril, a někdy jsme tak unavení z práce, že nám nezbývá energie už vůbec na nic. Jak ale tyto naše přístupy skutečně ovlivňují děti?
Totálně volná výchova
Znáte ten přístup, kterému se někdy vznešeně říká laissez-faire (z francouzského „nechat dělat“)? Vyznačuje se obrovskou dávkou lásky a vřelosti, ale téměř nulovými pravidly. Rodič v tomto módu nechce být autoritou, chce být parťákem. Dětem je dopřána absolutní svoboda a slovo „disciplína“ je v domácnosti téměř tabu. Zní jako rajská zahrada plná lásky, ale chybí jí bezpečné hranice. Jen pozor, tento přístup by se neměl zaměňovat např. s respektující výchovou, kdy to sice na první pohled vypadá, že děti nic nemusí, ale jde o docela jiný přístup.
Představme si to v praxi: Dítěti se nechce spát, a tak ho rodič nenutí, klidně ho nechá vzhůru do noci, a to i ve všední den. Krátkodobě to sice zaručí klid v rodině a vyhnutí se konfliktu, ale dlouhodobě? Dítě je ve škole unavené, nesoustředěné a brzy začne nosit špatné známky. A co záchvat vzteku v supermarketu? Místo laskavého, ale pevného usměrnění rodič raději koupí sladkost nebo hračku, jen aby byl klid. Děti se tak mohou naučit, že jejich činy nemají následky.
Pokud nemají hranice, mohou z nich vyrůst teenageři a mladí dospělí s pocitem, že mají na všechno nárok a svět se jim musí přizpůsobit. Tvrdě pak narážejí v realitě, ať už ve škole, nebo později v práci, kde se bez sebekázně a respektu k pravidlům zkrátka neobejdou.
Autoritářská výchova
Na opačném pólu stojí autoritářský styl. Tady vládne přísná kontrola a chladný odstup. Domácnost funguje jako dobře promazaný stroj, kde se pravidla dodržují prostě proto, že „se to tak řeklo“. Prostor pro diskuzi, kompromis nebo zohlednění pocitů dítěte tu zkrátka neexistuje. I tady si musíme dávat pozor na slova, abychom autoritářský styl nezaměňovali za autoritativní, který oba extrémy dokáže vhodně vybalancovat.
Jak autoritářský styl může vypadat? Představte si teenagera, který má nařízenou přísnou večerku. Zdrží se ve škole, protože s dětmi dodělávají důležitý skupinový projekt, a dorazí domů o chvíli později. Pro autoritářského rodiče ale neexistují omluvy. Důvod je irelevantní, pravidlo bylo porušeno. Následuje tvrdý trest, zákaz vycházek nebo zabavení telefonu, aniž by dítě dostalo šanci situaci vysvětlit.
Vyrůstat v prostředí, kde na vašem názoru nezáleží, zanechává hluboké šrámy na sebevědomí. Děti si podvědomě vytvářejí strach ze selhání a chyba pro ně neznamená příležitost k ponaučení, ale jistotu trestu. Mohou z nich vyrůst úzkostní perfekcionisté, kteří se bojí projevit nebo nějak oponovat. Či naopak v pubertě tento tlak nevydrží a stanou se z nich extrémní rebelové bojující o jakýkoli kousek vlastní nezávislosti. Navíc výchova bez vřelosti vede k trvalému citovému odcizení.
Pasivní výchova
Třetí styl je možná tím nejsmutnějším, protože se děje většinou neúmyslně. Pasivní, nebo také nezapojené rodičovství dává dětem absolutní svobodu, ale tentokrát bez podpory a zájmu. Rodič funguje spíše jako provozovatel hotelu, který zajistí plnou ledničku, hezký pokoj a oblečení, ale emocionálně je zcela odpojený.
Je to klasický obrázek dnešní uspěchané doby. Extrémně vytížený rodič tráví dny v práci, aby zajistil rodinu. Dítě tak přichází do prázdného domu, samo si ohřeje večeři a zbytek večera stráví u obrazovky mobilu nebo televize. Rodič se neptá, jak bylo ve škole, nechodí na třídní schůzky, neví, s kým se dítě kamarádí. Když dítě bojuje se šikanou nebo nechápe učivo, rodič si toho nevšimne, nebo to zlehčuje, aby si ušetřil další stres navíc.
Ačkoli jsou děti vyrůstající v takovém prostředí materiálně zajištěny, emocionálně strádají. Taková výchova hraničí se zanedbáváním a u dětí vytváří pocit hluboké osamělosti a nedůležitosti. „Když o mě nestojí ani vlastní máma nebo táta, kdo by o mě stál?“ říkají si podvědomě. V dospělosti mají obrovský problém navazovat důvěrné vztahy. Mnohdy se uchylují k rizikovému chování, jen aby na sebe strhly pozornost, i kdyby měla být negativní. Často se u nich objevují úzkosti a deprese z pocitu naprosté izolace.
Zlatá střední cesta existuje
Obecně se dá říct, že jakékoli extrémy škodí. Číst si o nich může být skličující, zvlášť pokud jste se v některé ze situací sami poznali, jenže uvědomění je nejlepší cestou k nápravě. Děti nepotřebují, aby byli rodiče dokonalí, ale aby je bezpodmínečně milovali a naslouchali jim (na rozdíl od diktátora), aby si na ně udělali čas (na rozdíl od pasivního rodiče), a aby jim zároveň dokázali nastavit jasné a bezpečné mantinely, o které se mohou opřít (na rozdíl od „nejlepšího kámoše“).
