Teenageři, kteří tráví více času sami, nejsou nutně osamělejší. Nejhorší je online komunikace
Být sám neznamená být automaticky osamělý. Studie publikovaná v Development and Psychopathology ukazuje, že u teenagerů nezáleží na tom, kolik času stráví o samotě, ale s kým tráví zbytek dne i jaké mají osobnostní rysy.
Vědecký tým sledoval 294 lidí ve věku 12 až 21 let pomocí jejich smartphonů. Během dvou týdnů dostávali účastníci několikrát denně krátký dotazník s otázkami, kde jsou, s kým jsou a jak se zrovna cítí. Tato metoda zachytila jejich pocity přímo v daném okamžiku bez zkreslení vzpomínek.
„Když myslíme na osamělost, spojujeme si ji s bytím o samotě; že v rozvoji osamělosti se počítá pouze kvantita,“ vysvětluje Cara Luisa Wicher, doktorandka na Ústavu psychologie Univerzity ve Wuppertalu v Německu. „Chtěli jsme prozkoumat, jak spolu osamělost a samota souvisí v každodenním životě a jak osobnostní rysy a přítomnost druhých ovlivňují míru osamělosti v citlivém vývojovém období adolescence.“
Samota vs. osamělost
Jedním z nejpřekvapivějších zjištění bylo, že adolescenti, kteří trávili celkově více času sami, nebyli nutně osamělejší než ostatní. Ano, ve chvíli, kdy byli účastníci studie sami, cítili se obecně osamělejší (to platilo intenzivněji u starších dospívajících a u dívek), ale ti, kteří trávili o samotě nejvíce času z celých dvou týdnů, nebyli celkově o nic osamělejší než jejich vrstevníci, kteří byli pořád mezi lidmi.
Osamělost byla méně odvislá od toho, jak často byl někdo sám, a více ji ovlivňovalo, jak dotyčný prožíval a hodnotil své vztahy. Podle výsledků studie pocit osamělosti spolehlivě zahání pouze blízcí lidé (rodina, přátelé, partneři). Naopak přítomnost spolužáků, kolegů nebo čas strávený na sociálních sítích osamělost vůbec nesnižují. Někdy ji naopak prohlubují, protože nejvyšší míra osamělosti byla hlášena, když účastníci komunikovali online nebo byli obklopeni cizími lidmi.
Kvalita vztahů
Již dříve jsme vás informovali o výzkumu, který se po dvacet let zabýval právě kvalitou osobních vztahů v době dospívání a jejich vlivem na budoucnost. Čím více se mladí účastníci cítili propojení se svou rodinou, třeba tak, že se spolu doma baví, užijí si občas nějakou legraci, rodiče jim rozumí, a když se doma cítili chtění a milovaní, mnohem lépe pak v dospělosti dokázali vytvořit uspokojivé a pevné sociální vazby.
Jenže podle nového výzkumu hraje velkou roli i osobnost. Mladí lidé s nezdravými osobnostními vzorci (např. se sklonem k silným negativním emocím, odtažitosti či emoční plochosti) prožívali osamělost mnohem intenzivněji a trpěli silnějšími výkyvy nálad ze dne na den. Zvyšovalo to jejich celkový pocit osamělosti, ačkoli během sledovaného období nebyli nějak více sami.
Trávení času o samotě je v dospívání přirozenou součástí hledání vlastní identity a nezávislosti. Samota jako taková teenagerům neškodí a naopak pouhá přítomnost jiné osoby nestačí ke snížení osamělosti. Klíčová je kvalita vztahů, které dospívající mají, což významně ovlivňuje, zda se teenageři a mladí dospělí na konci dne cítí osamělí, nebo ne.
