Nejlepší kamarádka, nebo skrytá kontrola? Kdy zdánlivě dokonalý vztah s mámou škodí
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Jsou matky a dcery, které spolu chodí na kafe nebo na víno, sdílejí svá tajemství a bez rozmýšlení si zavolají, když se něco stane. Jiné spolu vedou nekonečné války kvůli partnerům, dětem, práci nebo tomu, že ta druhá „zase všechno dělá špatně“. A některé si jen chladně zavolají jednou za rok na Vánoce.
„S mámou jsme si byly vždycky blízké. Chodily jsme spolu nakupovat, na víno, probíraly jsme chlapy, sex, moje vztahy. Když se rozešla s tátou, stala jsem se člověkem, kterému volala jako prvnímu. A já byla pyšná, že mi důvěřuje. Jenže časem mi začalo docházet, že některé věci slyšet nechci. Nechtěla jsem vědět, co přesně si myslí o svém novém partnerovi v posteli. Nechtěla jsem řešit jejich hádky ani poslouchat, jak ji zase zklamal. Jednou jsem jí řekla, že už nechci být její nejlepší kamarádka, ale chci být její dcera. Rozbrečela se,“ popisuje, jak donedávna vypadal její vztah s matkou, pětadvacetiletá Julie.
Jinou zkušenost přibližuje třicetiletá Klára: „Máma se vždycky tvářila, že je na mě pyšná. Ale v některých chvílích to mělo zvláštní pachuť. Když mě v práci povýšili, pochválila mě, ale vzápětí si neodpustila dodat, že ona v mém věku už vedla celý tým. Když jsem zhubla, řekla, že mi to sluší, ale že ona sama měla lepší postavu než já,“ uvádí Klára s tím, že nikdy nepochopila, kde se v její matce bere neustálá touha a chuť s ní soupeřit a vzájemně se poměřovat.
„Moje máma měla vždycky potřebu všechno vědět. Kam jdu. S kým jdu. Kdy přijdu. Jestli a co jsem jedla. Jestli jsem si dobře vybrala práci. Když se mi narodily děti, tak zase zjišťovala, jak často je kojím a jestli jim příkrmy nepodávám moc brzy. A pokud jsem se dva dny neozvala já, okamžitě naštvaně volala, jak jsem na ni mohla zapomenout, a nakonec mi uraženě práskla s telefonem,“ líčí čtyřicetiletá Marie.
Proč je vztah matky a dcery komplikovaný?
„Matka a dcera znamenají jedna pro druhou zdroj opory, solidarity, souznění a dost často i soužení,“ poznamenává trefně ve své knize Vztah matky a dcery psycholog Tomáš Novák s tím, že ve věkové skupině žen mladšího středního a středního věku bývá zakázka „pomozte mi řešit problémy s matkou“ podle jeho rodinné poradenské praxe jedna z nejčastějších. Proč bývá vztah mezi matkou a dcerou psychologicky tak intenzivní a proč právě v něm dokážou i zdánlivě banální věty nebo poznámky tolik bolet?
„Matka je pro dítě jedním z prvních zrcadel, ve kterém se dozvídá, kdo vlastně samo je,“ poznamenává terapeutka Kristina Sarisová. Podle odbornice se tak děje nejen prostřednictvím toho, co matka dítěti říká, ale také skrze její pohled, tón hlasu, zájem, odmítnutí nebo naopak obdiv.
„Z jejího vztahu k nám si velmi brzy vytváříme představu o tom, zda jsme hodni lásky, zda jsme dost dobří či zda smíme být sami sebou,“ pokračuje terapeutka.
„Banální věty nebo poznámky můžou podle jejích slov navíc bolet i proto, že zasáhnou naši starší psychickou zkušenost. Nejde tedy pouze o to, co matka řekla dnes. Bolí také to, co se v člověku v kontaktu s matkou znovu probudí. Právě proto mohou být vztahy s matkou v dospělosti tak ambivalentní,“ vysvětluje, že tedy není divu, když býváme leckdy zároveň velmi autonomní a současně i překvapivě zranitelné vůči matčinu názoru.
„Člověk může být úspěšný, sebevědomý a psychicky velmi zralý, a přesto ho jediná věta od matky dokáže vrátit do pocitu, že je zase malou holkou, která čeká, jestli bude pochválena, nebo odmítnuta. To ale neznamená, že matka má nad dospělou dcerou nějakou magickou moc. Spíš v tomto vztahu máme přístup k velmi starým vrstvám vlastní psychiky,“ upřesňuje.
Parentifikace v praxi: Když dcera přebírá roli máminy pečovatelky a terapeutky
Někdy se stává, že se role obracejí a z dcery se naopak stává pečovatelka či jakási terapeutka matky. Odborníci takový stav nazývají parentifikací.
„V dospělosti pak může být velmi empatická, spolehlivá a zodpovědná, ale zároveň má potíže říct matce ne. Odmítnout její požadavky nebo ji nechat prožívat vlastní emoce bez toho, aby je okamžitě potřebovala řešit. Může mít pocit, že za matčinu psychickou pohodu nějakým způsobem odpovídá,“ upřesňuje odbornice a dodává, že důležitým vodítkem pro to, kdy zpozornět, je všímat si toho, co se v dceři odehrává ve chvíli, kdy matce nepomůže.
„Pokud se objeví nepřiměřený pocit viny, úzkost nebo strach, že matku zklame či opustí, může to ukazovat na hlubší vztahový vzorec. Nejde už jen o běžnou péči mezi blízkými lidmi, ale o pocit povinnosti, který může pocházet z doby, kdy dcera jako dítě skutečně potřebovala, aby o ni pečoval někdo jiný,“ popisuje.
Parentifikované dítě navíc často působí velmi vyspěle. Někdy je ovšem zmíněná „vyspělost“ spíš způsobem adaptace na prostředí, ve kterém nebylo dost prostoru pro jeho vlastní dětské potřeby.
„Dcera se naučila být tou, kdo rozumí, ustupuje a zvládá, protože nikdo jiný to dělat nemohl. V dospělosti pak pro ni může být těžké vůbec zjistit, co chce ona sama. Celý život totiž velmi dobře věděla, co potřebují druzí,“ poznamenává odbornice a dodává, že zdravější vztah neznamená přestat matce pomáhat, ale především vrátit odpovědnost tam, kam patří. „Matka je dospělý člověk odpovědný za svůj život a dcera nemusí být její terapeutkou, pečovatelkou ani zachránkyní,“ míní Sarisová.
Jak nastavit zdravé hranice ve vztahu matky a dcery
„Na základě čeho můžeme poznat, že vztah mezi matkou a dospělou dcerou je zdravý? Základní je především fakt, že ve vztahu je dost prostoru pro dvě oddělené osoby,“ přibližuje terapeutka.
Zní to sice jednoduše, ale právě schopnost připustit, že dcera není jejím pokračováním, může být pro matku poměrně náročná. „Dospělá dcera může mít jiný názor, jiný způsob života, jiné hodnoty, jiné představy o partnerství nebo mateřství, matka to nemusí chápat ani schvalovat, přesto její odlišnost dokáže unést. A stejně tak dcera nemusí matku zachraňovat před jejími emocemi. Nemusí ji přesvědčovat, že je dobrá matka, nemusí jí dodávat sebevědomí ani nést odpovědnost za její život,“ připomíná.
Zdravý vztah mezi matkou a dospělou dcerou tak podle ní stojí na jisté míře separace. „Blízkost v něm neznamená splynutí ani ztrátu vlastní identity. Mohu svou matku milovat, a přitom žít jinak než ona. Mohu ji mít ráda, a přesto s ní nesouhlasit. Mohu být její dcerou, aniž bych se celý život snažila naplnit představu o tom, jakou dceru by si přála mít,“ uvádí a pokračuje, že zdravý vztah samozřejmě neznamená, že by v něm čas od času nevznikla rozepře.
„Spíše je to vztah, který dokáže konflikt unést, aniž to ohrozí vzájemnou blízkost. Matka i dcera v něm mohou mít odlišný názor, aniž by jejich rozdílnost znamenala ohrožení jejich vztahu,“ dodává Kristina Sarisová.
Matka tak nemusí být nejlepší kamarádka, nemusí dceru vždy chápat ani nemusí souhlasit s každým jejím rozhodnutím. A dcera jí zase na druhou stranu nemusí být vděčná za úplně všechno. Mohou se milovat, a zároveň se někdy štvát, občas si od sebe dopřát odstup. Mohou si mezi sebou nastavit hranice, nebo se dokonce na čas přestat stýkat.
Zdravý vztah neznamená, že v něm občas nedojde k roztržce, ale když už ke konfliktu dojde, pocit bezpečí přetrvává. Ideální výsledek postupných proměn vztahu mezi matkou a dcerou by mohl vypadat následovně: Z dětského volání „potřebuju tě, abych přežila“ na dospělé konstatování „jsem s tebou, protože tě mám ráda“.
Vztahové typy mezi matkou a dcerou
„Nejka“ matka: Jako dvě kámošky, které si navzájem můžou říct úplně všechno. Na první pohled to může vypadat jako ideál, ale to ještě automaticky nezaručuje, že se jedná o zdravý vztah.
Kontrolorka: Potřebuje, aby byl její názor vyslyšen a proměněn v praxi. Psychologická kontrola neznamená jen zákaz. Může mít formu vyvolávání pocitu viny, citového vydírání nebo vytváření dojmu, že samostatné rozhodnutí je útokem proti rodiči.
Přísná kritička: Matka své komentáře chápe jako projevy péče, zatímco dcera je prožívá jako kritiku. Obě se mohou navzájem vnímat jako osoby, které „nesplňují“ představu o tom, jaké by měly být.
Věčná soupeřka: Matka může dceru (ne)vědomě vnímat jako konkurenci. Může ji kritizovat právě v oblastech, v nichž se sama cítí nejistá.
Klientka v terapii: Matka se dceři svěřuje, dcera ji uklidňuje, radí jí, řeší její problémy.
Bezpečný mateřský přístav: Matka a dcera si jsou blízké, mají o sobě přehled, mohou si svěřit intimní věci a vědí, že se na sebe mohou obrátit, když je potřeba. Zároveň ale každá žije svůj vlastní život. Nesouhlas s něčím jejich vztah neničí.
Zdroj: autorský článek
