Dovednost číslo jedna, na kterou dnešní rodiče zapomínají
Pro své děti děláme první poslední. Chceme, aby měly skvělé známky, bezchybné chování, vynikaly v kroužcích a v životě se neztratily. Jenže zdravé sebevědomí a životní odolnost nevznikají čistě ze sbírání úspěchů a uznání. Pramení z pocitu, na který se v našem světě zaměřeném na výkon zapomíná. Z pocitu, že dítěte může být samo sebou.
Za vzdorem, vztekáním a „problémovým“ chováním nemusí být jen neposlušnost. Často jde o způsob, jak dítě vyjadřuje silnou emoci, frustraci nebo potřebu, se kterou si ještě neumí poradit. Někdy to ale děti vědí, jen se necítí úplně bezpečně při vyjadřování toho, co doopravdy prožívají a potřebují.
Pro zdravý vývoj dítěte nejsou zásadní pouze výsledky. To, jak bezpečně se s vámi dítě cítí, pomáhá utvářet člověka, kterým se stane v dospělosti. Zde je šest kroků, jak dětem vytvořit prostředí, ve kterém mohou vyrůst v silné a vyrovnané dospělé, kteří umí být sami sebou.
Poznejte rozdíl mezi poslušností a přizpůsobením
Poslušnost sama o sobě není známkou nejistoty. Některé děti jsou přirozeně přizpůsobivé, jiné výrazněji vyjadřují nesouhlas. Důležitější než samotná míra poslušnosti je, zda s vámi může dítě bezpečně vyjadřovat emoce, potřeby a nesouhlas a zda má zároveň nastavené předvídatelné hranice.
Některé z nejhodnějších a nejposlušnějších dětí se ale naučily, že když „nedělají problémy“, udrží si rodičovskou lásku a přijetí bez rizika. Snaží se vyhovět za každou cenu. Naopak dítě, které se občas vzepře, vyjadřuje nesouhlas a nebojí se ukázat frustraci, vám tím projevuje obrovskou důvěru. Ví totiž, že vaši lásku neztratí, ani když nebude perfektní.
Nespěchejte s „opravou“ dětských emocí
Když dítě pláče, automaticky nám naskočí: „Nic se nestalo.“ Když se vzteká, říkáme: „Už dost, uklidni se.“ V dobré víře se snažíme nepříjemný moment co nejrychleji vyřešit, ale pokud to děláme dlouhodobě a opakovaně, dítě se tím naučí své pocity potlačovat. Co potřebuje doopravdy? Rodiče, který s ním dokáže chvíli vydržet i v nepříjemné emoci. Zkuste příště prodloužit moment ticha. Řekněte třeba jen: „Vidím, jak moc tě to vzalo. Jsem tu s tebou,“ a nechte ho uklidnit se vlastním tempem. Tím dítě naučíte, že emoce nejsou nebezpečné a dají se zvládnout.
Nemusíte hned na všechno reagovat
Máme tendenci všechno vysvětlovat, usměrňovat a komentovat. Když ale reagujeme na každý drobný výkyv nálady nebo chování, nedáváme dítěti prostor, aby si věci zpracovalo samo. Postupně se může naučit hledat jistotu a odpovědi jen u druhých, aniž by důvěřovalo vlastním pocitům. Když je to bezpečné a věku dítěte přiměřené, můžeme mu dát prostor, aby samo zkusilo pojmenovat problém, navrhnout řešení nebo se rozhodnout, jestli to třeba nenechá úplně plavat. Prostě buďte občas jen tak spolu s dítětem bez neustálého opravování a poučování.
Nechte dítě definovat jeho vlastní vnitřní svět
Určitě to znáte: „Ty máš hlad? Vždyť jsi před chvíli jedl!“ nebo „Jsi vzhůru od osmi, jak můžeš být unavený?“ či „Vždyť je to tvoje kamarádka, nemůžeš ji nenávidět.“ Ačkoliv to myslíme dobře, tyto věty mohou děti naučit pochybovat o vlastních pocitech. Lidé, kterým dospělí v dětství neustále vyvraceli jejich vnímání, mohou mít v dospělosti problém věřit svému úsudku. Místo popírání se raději ptejte: „Jak se teď cítíš?“ nebo „Co s tím chceš udělat?“ A pak jen naslouchejte.
Místo povrchní pochvaly si všímejte, co dítě dělá
Nejde o to přestat děti chválit. Užitečnější je ale zaměřit pochvalu na konkrétní úsilí, postup nebo strategii než na vlastnosti dítěte. Místo „Jsi šikovný!“ zkuste třeba: „Všiml/a jsem si, že ses nevzdal a zkusil to jinak.“ Dítě tak dostává konkrétní informaci o tom, co mu pomohlo a co může samo ovlivnit.
Stejně tak nemusíme každé chování okamžitě označovat jako „hodné“ nebo „zlobivé“. Někdy stačí popsat, co vidíme, a být zvědaví: „Vidím, že ses pořádně naštval. Co se stalo?“ Přechod od hodnocení ke zvědavosti pomáhá vytvořit pocit přijetí. Cílem pak je dávat dítěti zpětnou vazbu, která podporuje jeho učení, samostatnost a vnímání vlastního úsilí.
Začněte u svých vlastních emocí
Klid nelze předstírat. Děti bezpečně poznají rozdíl mezi rodičem, který klid jen hraje, a tím, který je vnitřně vyrovnaný. Až příště pocítíte, že vás chování dítěte vytočilo na maximum, na vteřinu se zastavte a ptejte se sami sebe: „Proč je to pro mě teď tak silné? Na čí emoce vlastně reaguji? Na své vlastní, nebo na jeho?“ Tento jediný nádech a otázka dokáží přetrhnout spouštěč a proměnit krizovou situaci v moment porozumění.
