Škoda, že Štěpán Kozub nechodil do speciální školy (Komentář)
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
- Populární komik Štěpán Kozub ve svém stand-upu opět přestřelil.
- Tentokrát označil děti ze speciálních škol za „degeny“.
- Proč se tomu vlastně lidé v publiku smáli, i když to objektivně není vtipné?
Ano, jsem zaujatá, nemám ráda český stand-up. Je v drtivé většině zoufale upocený, recyklovaný a chybí mu tah na branku. Čestnými výjimkami jsou podle mě například Duo docentky, které jsou skutečné docentky a svůj humor staví na sociologických výzkumech (na kterých se často samy podílejí) nebo drag show Pinkbus. V tomto kabaretním formátu se původem slovenský performer a choreograf Martin Talaga převtěluje třeba do slovenské ministryně kultury. Absurdnímu světu se v té chvíli můžeme vysmát přímo do obličeje a obrnit se tak před další zpravodajskou relací.
Ke stand-upu tradičně patří i interakce s publikem, kdy se mohou vystupující blýsknout svou pohotovostí a někoho i pořádně ztrapnit. Ne každý ale na tuhle královskou disciplínu má a ukázalo se, že může jít i o slabinu jednoho z mainstreamově nejúspěšnějších českých komiků poslední doby. „Můžu se zeptat na vaši profesi? Učitelka? Základní, nebo střední,“ sondoval Štěpán Kozub u ženy v publiku. „Speciální? Jinými slovy, vy děláte s takovýma těma dětma, řeknete to vy, nebo já... S degenama děláte, jo?“
Místo pěkného „roastu“ tak ztrapnil akorát sám sebe, nicméně humor jako z devadesátek prochází Kozubovi už od covidového úspěchu jeho improvizační skupiny Tři tygři. Za pandemie byli lidé pochopitelně vyprahlí, nicméně Kozub si ještě nedávno rasisticky „zaimitoval“ Věru Bílou, kdy bylo pointou celého vtipu o jeho neznalosti romštiny slovo „pičáre“, nebo se pitvořil a huhlal a trefoval se tím do neslyšících. V republice, kde nemáme pořádně vyřešenou ani péči o děti se speciálními potřebami, ani rasismus a segregaci na školách, tohle podle mě není účinná cesta, jak se s hořkou realitou porvat.
Vtipe vylez
Když jsem sledovala tyto „nekorektní“ ukázky, vlastně jsem se na Štěpána Kozuba nedokázala naštvat. Působí totiž totálně vyhořele, i když jeho performance zůstává energická. Snažila jsem se představit si situaci, kdy po vás neustále někdo chce, abyste byli vtipní, a závisí na tom vaše živobytí. Lidé v jeho pozici mají na Západě často i velké rešeršní a scenáristické týmy a mě by vlastně zajímalo, zda si je česká herecká superstar vystupující v O2 aréně může – ať už finančně nebo přes své tvůrčí ego – vůbec dovolit. Jak si jinak vysvětlit, že pod komediálním dnem Kozub dokáže hloubit ještě dál a vytahuje ty nejhorší možné „vtipy“?
Jenže na celé věci mě zaráží ještě jiná věc. Lidé se tomu smějí. Proti urážení Romů a neslyšících se zatím (pokud vím) žádné slavné osobnosti nevymezily, influenceři a celebrity alespoň zvládly vykolíkovat hranu vkusu před děti ze speciálních škol. Sláva, ale publikum v sále se výborně bavilo.
Škoda, že Kozub nechodil do „specky“
Kdyby Štěpán Kozub v minulosti chodil do speciální školy, nikdo by o něm nejspíš nevěděl a nikdo by se mu veřejně nesmál. Když bychom ho náhodou potkali, dělali bychom na něj chápavé obličeje, mysleli si „Chudák chlapík,“ a večer zašli na stand-up, kde by si z jeho postižení dělal srandu jakýsi komik, protože v humoru se prý může všechno. A prosím vás, schválně píšu „srandu“, jelikož „sranda“ zaručuje, že to někoho „nasere“ a že se o tom bude psát.
Sranda bude určitě provokovat, protože normální člověk by přece něco tak strašného neřekl. Normální, slušný člověk by si zaplatil lístek do divadla, aby poslouchal, jak za něj strašné věci spiklenecky říká někdo jiný. Že nenávidí Romy, neslyšící, nemocné, děti s postižením, slabší, prostě všechny divné lidi. Všechny, co tu zabírají prostor, co stojí v cestě a zpomalují pokrok. Všechny, bez kterých už bychom měli všechno vyřešené, kdyby tady nezevlovali ve speciálních školách. Byli bychom vyspělejší, chytřejší a bohatší, ale takhle se musíme tvářit slušně a draze platit za ten nejlevnější humor, protože jsme se přece přišli pobavit, ať to stojí, co to stojí. Třeba i lidskou důstojnost.
Geniální degen
Do kin tento týden vstoupil snímek o skutečném vzniku jednoho z nejikoničtějších fiktivních příběhů, I play Rocky (Já, Rocky), který se zaměřuje na ranou kariéru herce a scenáristy Sylvestera Stallona. Na pokraji chudoby si mladý Stallone shodou šťastných náhod splní svůj sen, za tři dny napíše původní scénář a za 21 dní natočí přes všechny překážky film, který změní historii i jeho život.
Jenže Stallone nebyl žádné zázračné dítě, při narození mu lékař porodnickými kleštěmi způsobil částečné ochrnutí obličeje, raná léta strávil v pěstounské péči i v ústavech a jako nezvladatelné a podceňované dítě ho vyloučili z několika škol. Dokonce si pobyl v zařízení pro problémovou mládež, protože ho rodiče i škola v podstatě odepsali.
Každý ale nemá tolik duševních nebo fyzických sil jako Stallone, a proto bychom se jako společnost měli co nejvíce snažit jejich životní podmínky narovnat. „Osobně mě zajímá o něco méně hmotnost a záhyby Einsteinova mozku než ta jistota, že stejně nadaní lidé žili a umírali na bavlníkových polích či ve sweatshopech,“ napsal evoluční biolog Stephen Jay Gould o nerovnosti a rasismu, které hubí talenty. Možnost rozvinout svůj potenciál, ať už je překrytý nezřetelnou výslovností (jako v případě výjimečně kreativního Stallona) nebo jakýmkoliv jiným postižením či znevýhodněním, dodnes zkrátka spousta lidí nemá.
Napadá mě, možná trochu naivně, jestli se tedy diváci nesmějí, aby nemuseli brečet. Mnohem horší je ale varianta, že se lidem v znevýhodněných podmínkách vysmívají, protože druhá možnost by byla přijmout velmi nepříjemnou skutečnost, že na kolektivní úrovni nejsme zas tak chytří, dobří, vyspělí a v některých případech ani tak vtipní, jako si o sobě myslíme.
Zdroj: autorský komentář
Autorka se podílí na tvorbě filmového podcastu Hodný, zlý a kritický.




















