Přežít třídní sraz: Návrat do minulosti, nebo zkouška našeho současného sebevědomí
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Co všechno pro nás znamená sraz se spolužáky ze střední školy a proč vyvolává tolik emocí? Na srazu se setkáváme nejen se svými vrstevníky, ale především s mladší verzí sebe samých.
Léta jsem nebyla v kontaktu s nikým z naší třídy z gymplu. Po maturitě jsem odešla z našeho města a pár let poté se odtamtud odstěhovala i moje máma, takže jsem tam téměř přestala jezdit.
Na vysokou jsem po maturitě odcházela s představou, že se tam stanu někým jiným. Potkám nové lidi, odhodím svoje staré já jako nepotřebnou kuklu. Takže jsem s lehkostí spálila mosty.
V Praze pak bylo všechno trochu jinak, než jsem si představovala, ale na spolužáky ze střední jsem si nevzpomněla celé roky. Pak mě na Facebooku dostihla pozvánka na třídní sraz ke kulatému výročí naší maturity. Spolužáci tam psali, jak se těší, posílali zprávy plné emotikonů. Špatně jsem se v nich orientovala, mátla mě změněná příjmení holek, ale napsala jsem, že přijedu.
Pojmu to decentně, představovala jsem si, že posedím s těmi cizinci dvě tři hodinky a pojedu domů. Záhy jsem ale zjistila, že tak snadno mi to neprojde. Z našeho okresního města, jakkoli se tváří jako světové lázně, po půl osmé večer už do Prahy nic nejede. Budu tam muset přenocovat. Zarezervovala jsem si tedy pokoj ve střídmém hotelu u autobusového nádraží a začala přemýšlet, co si vezmu na sebe.
Přemýšlela jsem o tom víc, než bych čekala. Co si obléct, aby to nebylo moc slavnostní ani úplně nedbalé, abych ukázala, že jsem někdo úplně jiný než tenkrát, ale abych zároveň moc netlačila na pilu? A proč to vůbec tak řeším, když jsem se s těmi lidmi neviděla sto let? Co mi na nich záleží? Ale záleželo. Taky jsem si ještě před odjezdem zašla ke kadeřníkovi.
Jak si vyprávíme svůj příběh
„Autobiografická událost.“ Tak označuje třídní srazy socioložka Vered Vinitzky-Seroussi, která v rámci svého vědeckého projektu v devadesátých letech navštívila pět třídních srazů po deseti, dvaceti a pětadvaceti letech a vedla výzkumné rozhovory s osmdesáti účastníky i s několika lidmi, kteří se rozhodli na sraz nejít.
Setkání se spolužáky z doby dospívání je podle ní důležitý zlom v tom, jak sami sobě vyprávíme svůj vlastní příběh. Říkáme si třeba: Na střední jsem byla zakřiknutá, ale později jsem našla sebevědomí a dokázala se sama za sebe postavit. Nebo: Na průmyslovce nikdo nevěřil, že prolezu k maturitě, měli mě za tupce, ale pak jsem jim všem vytřel zrak.
Spolužáci jsou ale svědci naší dřívější identity. Pamatují si nás jako někoho, kdo ještě neměl rodinu, hypotéku, zlatou jmenovku na dveřích kanceláře nebo nesplácel dluhy zkrachovalé firmy. Vědí, jací jsme byli v době, kdy všechny možnosti ještě zůstávaly otevřené. A naše dávné teenagerské já může v jejich očích vypadat jinak, než ho vidíme my sami. Což nutně neznamená, že jejich verze je stoprocentně pravdivá. Ale to nemusí být ani ta naše vlastní.
Vzpomínky, které nevyblednou
Když jsem přes parkoviště přicházela ke vchodu do hospody velkolepě zvané Evropský dvůr, před vchodem jsem zahlédla skupinku čtyř kuřáků. Poznala jsem je hned. Renata, Jitka, Hynek a Luděk. Ve stejné sestavě chodili kdysi na bramborové brigádě kouřit za ubytovnu. Okamžitě se mi vybavily její zablácené chodby, studené nehostinné umývárny, vyvolávání duchů po večerce, nohy bořící se do rozoraných řádků, dunění brambor o plechové dno kýblu, přezdívka učitele, který na nás dohlížel.
Psychologové hovoří o tom, že většina lidí přes čtyřicet si nejbarvitěji vybavuje vzpomínky z doby, kdy jim bylo deset až třicet let. Co se stalo předtím, je tak trochu zahaleno mlhou, potom už zase léta ubíhají rychleji a rutinní zážitky mají tendenci splývat.
Mezi desátým až třicátým rokem ale zažíváme většinu svých poprvé: první pusa, první cigareta, první silné vztahy, odchod od rodičů. Mezi patnácti a pětadvaceti prosvištíme víc životních křižovatek než kdykoli později. Zároveň se formuje naše identita. Sraz tedy nepřipomíná libovolnou životní kapitolu, ale tu, ze které máme nejživější vzpomínky. Často ty, které nás definovaly nadlouho dopředu.
Návrat do starých rolí na srazu ze střední
Vešla jsem do lokálu a u dlouhého stolu zalomeného do pravého úhlu uviděla řadu povědomých i méně povědomých tváří. Přepadla mě úzkost. Bylo to jako vstoupit do třídy, kde už všichni sedí, a muset si někde v lavici najít volné místo. V tu chvíli bych se nejraději zase potichu vytratila, jenže už to nešlo, pár holek mě zahlédlo a vesele na mě mávaly.
Zamířila jsem ke stolu celá nesvá, očima hledala místo někde na kraji, odkud by se dalo případně nenápadně utéct. Ale to už mi udělala vedle sebe místo Jiřina, se kterou jsem jeden čas seděla v lavici. Zuzana naproti mně zrovna vyprávěla o svém rozvodu a o tom, že teď má „výrazně mladšího chlapa“, používala taky slovo „milenec“ a já jsem jí byla vděčná, že se na ni soustředí veškerá pozornost a můžu chvíli jen poslouchat a pozorovat.
Jedna věc mi po pár minutách přišla obzvlášť nápadná. Připadalo mi, že pokud jde o způsob komunikace, nikdo z nás se tak moc nezměnil. Někdo vesele a rázně organizuje, někdo do toho hází vidle, někdo dlouho mlčí a pak řekne něco lehce šokujícího.
Psycholožky Susan Andersen a Serena Chen mluví o „efektu třídního srazu“. Ve společnosti dávných spolužáků se vracíme k sociální dynamice, která mezi námi vládla tenkrát. Jejich přítomnost aktivuje vztahovou verzi našeho já, kterou možná vůbec neznají naši současní přátelé, partneři a kolegové.
V seriálu Jak jsem poznal vaši matku je scéna, kdy skoro třicetiletá Lily potká Michelle, svou spolužačku ze střední, a najednou začne hýkat smíchy a kroutit se jako puberťačka. Zkrátka, aniž by o tom věděla, znovu vklouzne do své tehdejší role.
Já jsem byla ve třídě „ta chytrá". Ta, co se (údajně) nemusí učit, a stejně má dobré známky. Zároveň ale taky ta, co stojí na okraji každé hlučné zábavy či výpravy, ráda by se připojila, čeká, až ji k tomu někdo přizve, ale pro jistotu se tváří, že ji to vlastně nezajímá, takže často čeká marně.
To se na srazu zopakovalo do puntíku. Ráda bych se připojila ke kuřácké skupince u vchodu, ale netroufla jsem si to dát najevo, už proto, že jsem si předem představila ty pobavené řeči: „Báro, ty kouříš, jo?"
Festival srovnávání na srazech ze střední
Nerada to přiznávám, ale před srazem jsem si v telefonu udělala selekci fotek pro případ, že by došlo na jejich prohlížení. Dceřin maturitní ples, moje druhá svatba, dovolená v Dánsku, náš labrador, kytky na našem dvorku, křest mojí knížky. Přichystala jsem si poněkud - ne nějak zásadně, ale přece - vylepšený obraz svého života.
Německá psycholožka Sabine Maschke ve své knize Klasse(n) treffen, kterou věnovala právě psychologii třídních srazů, píše o tom, že většina z nás přichází na sraz s více či méně vědomou bilanční otázkou: „Jak jsem na tom ve srovnání s nimi?"
Porovnáváme se s bývalými spolužáky v nejrůznějších disciplínách, které jsou pro nás důležité. Může to být kariéra, finanční situace, rodinný stav, vzhled, váha. Nebo třeba originalita, nezávislost a „nezaprodanost".
To srovnání má velkou váhu, protože nejde o náhodné lidi, ale o ty, kteří kdysi stáli na podobné startovní čáře. Skrze svoje spolužáky se tak vlastně setkáváme sami se sebou a vidíme, co jsme za uplynulé roky stihli či nestihli, kam jsme se posunuli, zda jsme naplnili svá vlastní očekávání. Snažíme se udělat dojem na spolužáky, ve skutečnosti jde ale hlavně o to, jak obstojíme sami před sebou.
Tohle srovnávání se samozřejmě mění podle toho, kolik času od maturity už uběhlo. Srazy po pěti nebo deseti letech mohou být nejvíc nabité prezentací vlastních výkonů. Bývalým spolužákům je přes dvacet, někdo už založil rodinu nebo firmu, někdo studuje. Člověk může mít potřebu dokázat, že už někam došel, nebo naopak propadnout panice, že nabírá „zpoždění .
Na srazu po dvaceti letech už se blížíme ke čtyřicítce, už nemůžeme tvrdit, že jsme na začátku. Lidi jsou nejvíc zatížení péčí o děti, prací, případně rozvody a finančními závazky. Sraz se může stát prudkým zastavením: Takhle vypadá život, který jsem si zatím vybudovala.
A na srazech po třiceti a více letech už nastupují jiné starosti: péče o staré rodiče, vlastní nemoci, nečekané nové začátky. Výkon a kariéra už nejsou tak důležité, umíme být k sobě laskavější a srovnávání se spolužáky bývá smířlivější.
Jít, nebo nejít na školní sraz
Několik spolužáků na náš sraz nedorazilo. Štěpánka se omluvila přes WhatsApp, žije v zahraničí. Karolína odešla ze školy krátce před maturitou a nikdo o ní od té doby neslyšel. Nepřišel ale ani Petr, přestože pořád žije v našem městě, a pár lidí dokonce znalo jeho adresu. „Necítil se na to," dozvěděla jsem se od Jolany. Býval tichý, záhadný, pronikavě inteligentní, zdálo se, že má před sebou velkou budoucnost. Jolana jen naznačila, že krátce po maturitě mu ale vstoupilo do života něco, co jeho vyhlídky radikálně změnilo.
Psychologové upozorňují, že pro některé skupiny lidí nemusí být třídní sraz bezpečným prostředím. Za prvé jde o bývalé oběti šikany. Tváří v tvář bývalým agresorům, kteří si pořád myslí, že „to byla jenom legrace", může jejich současné sebevědomí dostat těžkou ránu. Naděje na omluvu se nemusí naplnit.
Stejně tak může být sraz citlivý pro lidi, kteří změnili genderovou identitu, víru nebo způsob života. Staré fotky, přezdívky a připomínání dřívějších časů je může vracet do doby, kterou si nechtějí připomínat.
Při rozhodování, jestli jít, nebo nejít, může být dobrým vodítkem už to, jak reagujeme na samotnou pozvánku. Pokud se nám úzkostí sevře žaludek, je to zpráva, kterou bychom možná neměli ignorovat.
Užitečné také je předem si pojmenovat, co od večera očekáváme a jestli je to alespoň částečně v naší moci. Získat omluvu od někoho, kdo nám ubližoval, v naší moci není, stejně jako „ukázat jim" svůj domnělý současný úspěch.
Jistotu nám může dodat časový rámec, který si předem nastavíme: V jedenáct mi jede vlak. A samozřejmě i vědomí, že zatímco ze školy jsme nemohli jen tak odejít, teď můžeme kdykoli.























