Místo hospody talíř těstovin a seriál: Proč si dospělí vybírají dobrovolnou samotu?
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Nemáme méně přátel, jen jsme se rozhodli zůstat doma. Někdy se hovoří o recesi přátelství jako o epidemii. Čísla, na kterých to stojí, jsou ale vratší, než vypadají. Samotu si často vybíráme. Je předvídatelná, levná a nevýkonová.
Tomáš má na pátek domluvenou večeři se dvěma kamarády, které zná od gymnázia. Ve tři odpoledne mu přijde zpráva, že jeden z nich onemocněl a jestli by to šlo přesunout. Tomáš odepíše, že jasně, ať se dá do kupy. A pak si všimne, co cítí. Není to zklamání. Je to úleva.
Je mu jednačtyřicet, přátele má, žije s partnerkou a nikdy by o sobě neřekl, že je osamělý. Přesto se večeře, na kterou se ráno těšil, během odpoledne proměnila v úkol. Uvaří si těstoviny, pustí si seriál a jde spát v půl jedenácté. Byl to hezký večer.
Co je recese přátelství a proč se mluví o epidemii mužské osamělosti?
Termín přátelská recese pochází z jednoho průzkumu. V květnu 2021 zveřejnil americký sociolog Daniel A. Cox data, která obletěla svět. Podíl mužů, kteří mají alespoň šest blízkých přátel, klesl od roku 1990 z pětapadesáti na sedmadvacet procent.
Podíl mužů bez jediného blízkého přítele stoupl ze tří na patnáct procent, tedy pětinásobně. U žen byl pokles mírnější, ale také výrazný. A zatímco v osmnácti letech tráví Američané s přáteli přes dvě hodiny denně, ve středním věku už jen asi třicet minut.
Opravdu osamělost škodí zdraví jako 15 cigaret denně?
Následující odstavce nejsou o tom, že by osamělost byla vymyšlená. Jsou o tom, jak se z prvotního zjištění stanou novinové titulky. Coxova data z roku 2021 se srovnávají s Gallupovým šetřením z roku 1990.
Jenže to bylo telefonické, zatímco novější data pocházejí z online panelu. Jiný způsob dotazování, jiná situace respondenta, jiná ochota přiznat, že nemá kamarády. Část toho propadu může být důsledkem používané metody, ne skutečnou změnou.
Zásadnější je ale to, co se stalo pak. Samuel Pressler, který s Danielem Coxem publikoval navazující výzkum, upozorňuje, že v datech z roku 2024 uvedlo, že nemá blízkého přítele, sedmnáct procent mužů a šestnáct procent žen. Tedy prakticky totéž.
Právě ten rozdíl mezi pohlavími, na kterém stojí celý narativ o mužské krizi, se v novějších datech ztratil. Samuel Pressler sám píše, že bychom podle toho měli upravit i to, jak na současnost nahlížíme, svůj obraz světa.
Šest nezávislých výzkumných týmů navíc přepočítalo studii, která patřila k hlavním podkladům varování amerického ministra zdravotnictví. Zjistily, že za dojmem zrychlující se izolace stojí metodologické volby, které zvětšily mírné změny. Skutečný nárůst času stráveného o samotě činil čtyřiadvacet minut denně za sedmnáct let. A rok 2020, tedy rok povinných rozestupů a izolace kvůli pandemii covidu, ten trend uměle zostřil.
Sociolog Claude S. Fischer z Berkeley k tomu dodává historickou perspektivu. Obavy ze zániku společenství doprovázely rozšíření telefonu, stěhování za prací, rádia, televize i automobilů. Vždy stály na téže lidové představě, že kdysi existovalo pevné společenství a vztahy byly „opravdové“. A upozorňuje na základní problém měření. Osamělost umíme zjistit jen tím, že se lidí zeptáme, a odpověď ano může znamenat i něco jiného než izolaci. Třeba jen pocit, že ostatní se baví lépe.
Od izolace k dobrovolné samotě: Jak se mění naše osobní setkávání
Nejzajímavější posun v celé debatě přinesl americký novinář Derek Thompson v titulním textu časopisu The Atlantic. Tvrdí v něm, že se ptáme špatně. Nejde o osamělost. Jde o dobrovolnou samotu a ta je podle něj možná nejdůležitějším společenským faktem tohoto století. Jeho podklad je pevnější než všechny dotazníky dohromady.
Americký statistický úřad se už šedesát let ptá lidí, jak strávili den. Neptá se, jak se cítí, ptá se, co dělali. A čas strávený osobním setkáváním klesl za posledních dvacet let u úplně každé skupiny. U mladých i starých, u vysokoškolaček i u lidí bez maturity, napříč etnicitami. Nikdo není výjimkou.
Derek Thompson to ilustruje scénou, která se dá snadno přenést do Česka. Přijde s rodinou do restaurace a bar je zavřený, protože slouží jako výdejní pult. Na pultu stojí v řadě devět papírových tašek. Lidé si pro ně chodí a nepadne přitom ani slovo. Donášková služba, oběd si vyzvednu a sním v kanceláři. Doplňte si sami.
Sociolog Eric Klinenberg k tomu v témže textu dodává poznámku, která by měla viset v každé ordinaci. Cítit určitou míru osamělosti je zdravá emoční odpověď. Je to signál, nikoli porucha. Osamělost říká totéž co hlad nebo žízeň, tedy že nám něco chybí. Problém nastává, když ten signál umlčíme dřív, než stihne zafungovat, předat důležitou informaci.
Proč dospělí volí samotu? Udržovat přátelství je dnes časově i emočně náročné
Vraťme se k Tomášovi a k té úlevě, kterou ucítil ve tři odpoledne. Samota má oproti přátelství tři výhody. Je předvídatelná, protože doma se nestane nic, na co by nebyl připravený. Je levná, protože téměř polovina dospělých v amerických průzkumech uvádí, že udržovat přátelství je pro ně dnes drahé. A hlavně je nenáročná na kapacitu. Po dni stráveném v práci s lidmi je večer strávený s dalšími lidmi další směna.
V dospělosti musí být přátelství vědomé, a to znamená plánování, dojíždění, hledání termínu v několika kalendářích a ochotu strávit spolu čas, ve kterém se nic jiného, než že se potkáme, nestane. To poslední je zřejmě nejtěžší. Čekáme od setkání s přáteli, že bude stát za to, a tím z něj děláme výkon.
A pak je tu ještě jedna věc. Zrušené setkání dnes nic nestojí. Kdysi bylo zrušení schůzky náročné, protože se informace musela složitě předat a vysvětlovat, což samo o sobě udržovalo docházku. Teď je to jedno kliknutí, a tak se odkládá.
Komu vydělávají aplikace na hledání přátel?
Když se z něčeho stane epidemie, vzniká trh. Aplikace na hledání přátel vydělaly v USA za poslední rok zhruba šestnáct milionů dolarů a rostou asi třikrát rychleji než seznamky. Existují služby s placeným společníkem, předplatná komunita a umělí společníci.
A objevil se i pojem friend bombing, tedy přenesení love bombingu do přátelství, kdy se z náhodné známosti „tlačí“ nejlepší kamarád během několika týdnů. Otázka, kterou si tenhle nově vzniklý obor nerad klade, zní: Pokud je osamělost nemoc a tohle je lék, proč rostou obě věci naráz?
A pak je tu druhé využití. Varování amerického ministra zdravotnictví z roku 2023 nemluvilo o žádné konkrétní skupině. Genderové zúžení na muže dodal až veřejný prostor a nejsilněji ho prosadila manosféra, kde se z osamělosti stal zároveň prodejní argument. Mladým mužům se nejprve sdělí, že jejich krize je výlučně jejich a nikdo jiný jí nerozumí, a pak se jim za nemalé částky prodá členství v programu, který jim má chybějící společenství nahradit.
Patříme k nejméně osamělým národům v Evropě?
Tady se celá importovaná diagnóza zadrhne. Podle průzkumu Evropské komise z roku 2022 patří obyvatelé Česka k nejméně osamělým v Evropě. Neustálou nebo převažující osamělost uvádělo devět až deset procent dotázaných, zatímco unijní průměr byl třináct procent.
Jako vysvětlení se nabízí vyšší spokojenost s osobními vztahy a častější kontakt s přáteli než ve většině evropských zemí. Na rozdíl od jiných zemí jsou tu služby relativně levné, takže sejít se s přáteli v hospodě, což se považuje za něco tradičně českého, není zdaleka tak nákladné jako jinde. Ale není to jediný faktor. Jinými slovy, dovezli jsme si příběh o zániku přátelství do země, která v evropském srovnání vychází nadprůměrně dobře.
To ale neznamená, že se nic neděje. Mezi lety 2018 a 2022 přibylo na české i unijní úrovni nejvíce lidí s pocitem, že se nemají na koho spolehnout, právě mezi mladými. Nejosamělejší skupinou nejsou senioři, ale mladí dospělí mezi devatenácti a devětadvaceti lety. A podíl jednočlenných domácností u nás dlouhodobě roste, z necelé třetiny v roce 2011 na skoro čtyřicet procent o deset let později.
A pak je tu hypotéza, kterou vyslovila organizace Nevypusť duši a která se mi z terapeutického hlediska zdá také poměrně pravděpodobná. Tento dobrý výsledek nemusí znamenat, že jsme odolnější. Může znamenat, že si osamělost hůř přiznáváme a hůř ji pojmenováváme. Nicméně v tomto ohledu zatím nemáme žádná data ani výzkumy. Ale mezi tím, co člověk zaškrtne v dotazníku, a tím, s čím přijde do terapie, bývá pozoruhodný rozdíl.
