Proutek nemusíte ohýbat. Těchto 5 rodičovských návyků posiluje dětskou odolnost
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
- V nejistém světě, kde se mění pracovní trh, technologie i podoba každodenního života, je psychická odolnost (neboli resilience) stále důležitější.
- Resilience ale nespočívá v tom všechno vydržet a nikdy se nezhroutit.
- Odolnost se dá u dětí rozvíjet, podívejte se na pět ověřených tipů.
Svět, do kterého dnešní děti vyrůstají, se proměňuje tak rychle, že jim k budoucí spokojenosti už dávno nestačí jen samé jedničky nebo předem nalinkovaná kariéra. To nejcennější, co jim do života můžeme dát, je psychická odolnost. Schopnost ustát změny, vyrovnat se s nezdary a neztratit půdu pod nohama, když věci nejdou podle plánu.
Odolnost neboli resilience ale neznamená zatnout zuby, tvářit se jako hrdina a za žádnou cenu neplakat. Psychologie ji vnímá jako proces, při němž se člověk dokáže z nepřízně osudu postupně oklepat a znovu najít vnitřní rovnováhu. Odolný člověk cítí strach i smutek, ale ví, jak s nimi zacházet a že si v těžké chvíli může říct o pomoc. Výzkumy navíc ukazují, že nejde o vrozený dar, který buď máme, nebo ne. Odolnost částečně ovlivňuje genetika, ale také se rodí ze zkušeností a z bezpečného rodinného zázemí.
Jak ji v dětech přirozeně podporovat v každodenním životě?
Bezpečné vztahy a umění říct „promiň“
Základním stavebním kamenem je vědomí, že ve vztazích lze najít oporu. Když dítě přijde domů rozrušené po hádce s kamarádem, nemusíme hned přebírat kormidlo a řešit věc za něj. Mnohem víc mu dá prostor situaci rozebrat. Co se stalo, jak se cítilo, jak to mohl vnímat druhý a jestli by stálo za to vztah napravit.
Stejně důležitý je náš vlastní příklad. Pokud ráno ve spěchu ztratíme trpělivost a zvýšíme hlas, upřímná omluva, za to, že jsme to nezvládli, ukáže dítěti dvě zásadní věci. Konflikt neznamená konec vztahu a přiznat chybu je projevem odvahy, nikoli slabosti.
Problémy, které děti samy chtějí řešit
Při přemýšlení o budoucnosti dětí se soustředíme zejména na výběr školy, perspektivní obor nebo povolání. Jenže nemá smysl snažit se předvídat pracovní trh za dvacet let. Užitečnější je podpořit v dětech zvídavost a pocit, že jejich nápady mají váhu. Pomozte jim s problémy, které trápí je samotné. Ať už dítě rozčilují plasty ve vodě nebo toulavá zvířata v okolí, zkuste se ho zeptat, co by se s tím dalo dělat. Pomozte mu vyhledat užitečné informace nebo kontaktovat odborníky a odbornice.
I malá akce, jako je společný úklid parku, v dítěti posiluje takzvanou sebeúčinnost, tedy vědomí, že může svou aktivitou reálně ovlivnit výsledek. Právě tato důvěra ve vlastní schopnosti mu jednou pomůže překonávat velké životní překážky.
Zažít úspěch i neúspěch
Dítě nemusí být ve všem dobré, aby bylo v životě úspěšné. Pro rozvoj odolnosti může být naopak užitečné, když najde a rozvíjí činnosti, které ho baví, i když v nich zpočátku nevyniká. Ať už je to sport, kreslení nebo pečení. Učí se tím, že první nezdar neurčuje konečný výsledek a že zlepšení zkrátka vyžaduje čas a trpělivost.
Když přijde zklamání v podobě špatné známky nebo prohraného zápasu, nesnažme se emoce zlehčovat ani okamžitě hledat viníka. Nechte dítě situaci vydýchat a dejte mu najevo, že jeho hodnota nestojí na výkonu či bezchybnosti. V bezpečném prostředí, kde je v pořádku selhat, získá odvahu zkoušet to dál.
Být užitečný pro druhé
Když se něco nepovede, dospívající i menší děti snadno uvíznou v pocitu křivdy a pochybnostech o sobě samých. Jednou z možností, jak jejich svět rozšířit, je dát jim příležitost přispívat k něčemu, co přesahuje jejich vlastní potřeby.
Nemusí jít o nic velkého, stačí pravidelná péče o psa, pomoc mladšímu sourozenci s úkolem nebo sousedská výpomoc. I malé věci dávají dítěti pocit, že je platnou a potřebnou součástí celku. Zkušenost, že mohu přinášet hodnotu druhým, přirozeně posiluje vnitřní stabilitu a zdravou sounáležitost.
Znát svůj vnitřní svět
Když dítě přijde nešťastné, náš instinkt často velí situaci co nejrychleji vyřešit: „To nic není, zítra bude líp.“ Jenže nepříjemné emoce jako vztek, zklamání či smutek k životu neodmyslitelně patří. Cílem není je co nejrychleji vymazat, ale naučit se v nich bezpečně orientovat.
Místo rychlých rad stačí pouhé uznání: „Vidím, jak moc tě to mrzí, chápu to.“ Dítě tak získá zkušenost, že i těžké pocity lze unést, že postupně odezní a že na ně nemusí zůstávat samo.
Psychicky odolné dítě ví, že zakopnout je normální, ale díky opoře svých nejbližších věří, že se dokáže znovu zvednout a jít dál. Odolnost totiž neposílíme tím, že děti uchráníme před všemi nástrahami světa. Podpoříme ji jistotou, že když se s problémy teprve učí zacházet, stojíme spolehlivě za nimi.
