Šílené, nebo zlé? Ženy, které zabijí partnera, čelí u soudu předsudkům
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
- Ženy, které zabijí svého partnera, jsou u soudu i v médiích často hodnoceny podle zjednodušených škatulek „šílená, špatná, nebo smutná“.
Přehled dvou desetiletí výzkumu ukazuje, že pokud obžalovaná neodpovídá představě pasivní a bezmocné oběti, čelí přísnějším rozsudkům.
Zastaralé představy o ženské roli tak mohou v soudní síni zastínit skutečná fakta o dlouhodobém domácím násilí či duševním zdraví.
Vražda intimního partnera představuje zhruba každou sedmou vraždu na světě. Ačkoli drtivou většinu těchto činů páchají muži, v menší míře se jich dopouštějí i ženy. Zatímco někdy stojí v pozadí žárlivost, pomsta, hádka či rozchod – jak ukázala například kanadská analýza spisů z Quebecu, předchozí násilí ze strany zavražděného partnera bylo zaznamenáno u 28 % pachatelek. V mnoha případech činu předchází dlouhodobé domácí násilí, nebo jde o zoufalou sebeobranu.
Když se však takový případ dostane před soud a do médií, o vnímání obžalované často nerozhodují jen chladná fakta, ale i hluboce zakořeněné představy o tom, jak by se měla správná žena chovat. Vyplývá to z rozsáhlého přehledu Sally Crosland a jejích kolegů z britské University of Huddersfield, který vyšel v odborném časopise Deviant Behavior. Vědecký tým v něm analyzoval 24 studií z posledních dvaceti let napříč západními zeměmi a zaměřil se na to, jak stereotypy ovlivňují spravedlnost.
Když žena překročí hranice
Společnost má ženy tradičně spojené s péčí, něhou a pasivitou. Sociologové v této souvislosti hovoří o takzvaném benevolentním sexismu, což znamená, že dokud ženy zůstávají v jemných, tradičních rolích, okolí k nim přistupuje s náklonností a ochranitelským instinktem. Jakmile ale žena použije smrtící násilí, dopustí se „dvojí deviace“. Poruší totiž nejen zákon, ale i samotnou představu o ženskosti.
Ochranný postoj společnosti se v tu chvíli snadno mění v touhu trestat. Média, porotci i soudci pak mají tendenci zařadit obžalovanou do jedné ze tří zjednodušených škatulek. Buď je vnímána jako „šílená“ (jednala v důsledku duševní choroby), „smutná“ (je zlomenou, pasivní obětí týrání), anebo „špatná“ (tedy chladná, vypočítavá a nelidská). Ještě výrazněji této démonizaci čelí ženy ze sexuálních menšin, u nichž média i soudy podle australských právních analýz zvlášť často přehlížejí psychické problémy a vykreslují je jako „monstra“.
Past „dokonalé oběti“ v soudní síni
Problém nastává ve chvíli, kdy žena nezapadá do šablony bezmocné a poddajné trpitelky. Experimenty s cvičnými porotami odhalily, že pokud obžalovaná svému násilnému partnerovi v minulosti kladla aktivní odpor, porotci ji častěji uznali vinnou. Přísnější verdikty padaly i tehdy, když předchozí týrání nebylo fyzické, ale psychické, nebo když žena na partnera zaútočila ve spánku. Zatímco zákon o sebeobraně obvykle vyžaduje bezprostřední ohrožení života, oběti dlouhodobého teroru vnímají nebezpečí jako trvalé i ve chvílích zdánlivého klidu, což však porotci, zejména muži, nechápou, a čin hodnotí jako chladnokrevnou kalkulaci.
Dvousečnou zbraní se u soudu ukázal být i takzvaný syndrom týrané ženy nebo odkaz na posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD). Ačkoli tyto pojmy pomáhají vysvětlit, proč oběť nedokázala z toxického vztahu odejít, zároveň její jednání medializují. Porotci pak ženu nevnímají jako člověka jednajícího v rozumné sebeobraně, ale jako duševně nestabilní osobu, což ji opět tlačí do role „šílené“.
Alkohol a zkreslený mediální obraz
Významnou roli v těchto tragédiích hrají také návykové látky. V jedné z analyzovaných studií figurovalo společné užívání alkoholu či drog v 57 procentech oficiálních spisů. Kanadská analýza soudních rozhodnutí však ukázala, že soudci při vynášení trestů na pití alkoholu někdy poukazovali způsobem, který zlehčoval týrání, jež žena zažila. Žena s problémem s alkoholem zkrátka v očích okolí přestává splňovat představu „oběti, která si zaslouží soucit“, a její vztah je pak snadněji označen za pouhý oboustranný konflikt dvou problémových lidí.
Veřejné mínění navíc výrazně zkreslují média. Novináři se přirozeně soustředí na neobvyklé, dramatické případy, zatímco o „běžných“ tragédiích spojených s chudobou a alkoholem informují jen zřídka. Tím v očích veřejnosti nafukují představu, že pachatelky jsou buď šílené, nebo ztělesněním zla. Skotská studie z roku 2023 dokonce zjistila, že mediální obraz žen, které zabily násilnického partnera, se v posledních letech paradoxně zhoršoval, přestože povědomí společnosti o domácím násilí roste. Velký podíl na tom přitom měly samotné komentáře soudců v soudních síních.
Spravedlnost bez předsudků
Vědecký tým, který přehled zpracovával, upozorňuje na limity dostupných dat. Zahrnuté studie pracovaly s odlišnými metodami, některé vycházely ze studentských porot či starších záznamů až ze 70. let minulého století a v mnoha policejních spisech chyběly údaje o skutečném duševním zdraví obžalovaných. Výzkum se navíc omezil pouze na anglicky psané studie ze západního světa.
Smyslem této vědecké práce není omlouvat vraždu ani zbavovat ženy odpovědnosti za jejich činy, výzkumníci a výzkumnice však zdůrazňují, že právníci, soudci i soudní znalci potřebují lepší vzdělávání o dynamice domácího násilí a traumatu. Jedině tak lze zajistit, aby o vině a trestu rozhodovala skutečná fakta každého jednotlivého případu, a nikoli staletá klišé o tom, jak má vypadat správná žena a správná oběť.
