Phubbing: Kolikrát se můžeme podívat do telefonu, než začneme být nezdvořilí?
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Smartphone odložený na stole, byť displejem dolů, funguje podobně jako otevřené dveře do místnosti plné dalších lidí. Je ale nesmysl tvrdit, že do mezilidských setkání nepatří.
Jen rychle odpovědět. Zkontrolovat, kdo volal. Podívat se, jestli nepřišlo něco důležitého. Ze smartphonu jsme si udělali prodlouženou ruku, společenská pravidla pro jeho používání ale stále nemáme.
Existuje vůbec počet kontrol, který je během večeře, pracovní schůzky nebo rande ještě přijatelný, nebo je jasné, že by se měl rovnat nule? Odpověď odborníků není matematická. Zato je poměrně jednoznačná: Nejde ani tak o minuty jako o pozornost.
VIDEO TIP: Ovládá vůbec někdo multitasking? Spíš ne.
Telefon leží displejem dolů vedle skleničky s vínem. Teoreticky se mu nevěnujete. Prakticky ale velmi dobře víte, že tam je. Když zavibruje, pohled vám k němu sklouzne dřív, než si stačíte uvědomit, že jste přestali poslouchat příběh svého protějšku u stolu. Odemknete ho jen na několik vteřin. Přesto po návratu do konverzace chvíli přemýšlíte, o čem se u stolu mluví.
Možná se nic dramatického nestalo, přesto se změnila atmosféra. Člověk sedící naproti vám na okamžik přestal být jediným adresátem vaší pozornosti a začal o ni soutěžit s někým nebo něčím, co se právě objevilo na displeji.
Právě zde začíná moderní etiketa. Telefon používáme k placení, navigaci, fotografování, práci, hlídání dětí i kontrole zdravotních pomůcek. Může společnou chvíli narušit, ale také ji může obohatit. Rozhodující není samotná existence telefonu. Rozhodující je, komu v daném okamžiku dáváme najevo, že má přednost.
„Stále si vytváříme společenská pravidla pro chytré telefony. Neúmyslně jsme si vytvořili očekávání okamžitých odpovědí, což je nejen nereálné, ale může také příživovat úzkost a vinu,“ vysvětluje britská psychoterapeutka Kamalyn Kaur. „Ale to, že jsme vždy dostupní, neznamená, že jsme vždy k dispozici,“ dodává.
Kolik kontrol displaye je ještě v normě?
Vědecky ověřené číslo typu „jednou za dvacet minut“ neexistuje. Výzkumy neukazují jasnou hranici, po jejímž překročení se z běžného uživatele stává nevychovaný host. Ukazují ale, že i poměrně krátké používání telefonu během osobního setkání může zvýšit pocit rozptýlení, snížit prožitek blízkosti a oslabit radost ze společně stráveného času.
„Když si během hovorů neustále kontrolujeme telefon, vysíláme nenápadný signál, že osoba před námi soutěží o cokoli, co se může objevit na naší obrazovce,“ říká Kamalyn Kaur. „Také nepřímo říkáme, že nejste tak důležití jako to, co je na obrazovce. Časem to nevyhnutelně oslabí komunikaci a konverzaci.“
Nejpřesnější odpověď proto zní: Během rozhovoru, při kterém druhý člověk očekává vaši pozornost, je ideální nekontrolovat telefon vůbec. Ne proto, že by jeden pohled na displej zničil přátelství, ale proto, že každá kontrola může změnit význam situace. Čím osobnější, kratší nebo důležitější setkání je, tím rušivěji telefon působí.
Dva experimenty Andrewa Przybylského a Netty Weinstein ukázaly, že vztahovou blízkost a kvalitu rozhovoru může za určitých podmínek ovlivnit dokonce pouhá přítomnost telefonu, i když ho nikdo aktivně nepoužívá. Rozdíl byl nejvýraznější při osobně významných tématech. Při dvouhodinovém neformálním posezení větší skupiny pravděpodobně nikoho neurazí, když se během přirozené pauzy na chvíli podíváte, zda vám nevolala chůva. Během desetiminutového rozhovoru, ve kterém vám kamarádka popisuje rozchod, však může i jediná kontrola působit jako sdělení „něco jiného je právě zajímavější než ty“.
Phubbing: Drobné odmítnutí
Pro ignorování lidí ve prospěch telefonu máme výraz phubbing, tedy přehlížení nebo odmítnutí. Phubbing může vypadat nenápadně. Telefon nemusíte držet před obličejem po celou večeři. Stačí opakovaně číst notifikace, pokládat ho vedle talíře, reagovat na vibrace nebo během vyprávění druhého člověka začít odepisovat.
„Když vás někdo ‚phubbuje‘, máte pocit, že nejste důležití, že to, co má v telefonu, je důležitější než vy,“ vysvětluje profesorka psychologie Jean Twenge ze San Diego State University pro časopis TIME.
Nepříjemnost phubbingu spočívá v jeho dvojznačnosti. Člověk s telefonem často nemá v úmyslu nikoho urazit. Možná jen automaticky reaguje na zvuk. Možná kontroluje čas, pracovní zprávu. Jeho společník však motiv nevidí. Vidí pouze odvrácený pohled a přerušenou konverzaci.
Výzkum Pew Research Center přinesl zajímavé výsledky. 75 procent dotázaných majitelů mobilních telefonů mělo pocit, že je jejich vlastní používání během společenských setkání připravuje jen o malou část pozornosti, nebo minimálně jen někdy poškozuje konverzaci a atmosféru.
Co se může stát během deseti minut
Pozorovací studie publikovaná v časopise Computers in Human Behavior sledovala sto dvojic při desetiminutových rozhovorech. Na telefon došlo v 62 ze 100 konverzací. V rozhovorech, kde se telefon objevil, jej dvojice použila v průměru 3,38krát a median celkové doby používání činil 99 sekund. To znamená, že telefon zabral přibližně šestinu desetiminutové konverzace.
Mnozí účastníci si přitom následně nedokázali správně vybavit, zda během rozhovoru telefon vůbec použili. Používání telefonu partnerem v konverzaci bylo zároveň spojeno s nižším pocitem intimity.
Právě automatismus je pro novou etiketu zásadní. Telefon často kontrolujeme, protože se mezi dvěma větami objevila vteřina ticha. Protože někdo položil otázku, na kterou neumíme okamžitě odpovědět. Protože jsme pocítili lehkou nudu, nejistotu nebo společenské napětí. Displej nabízí únik z každé mikrosekundy nepohodlí.
Jenže běžná lidská konverzace se skládá právě z takových nedokonalých okamžiků, z pauz, hledání slov, změn tématu i krátkého mlčení. Když každou mezeru vyplníme telefonem, připravujeme se o prostor, ve kterém může vzniknout něco nečekaného.
Telefon není neutrální dekorace
Mnoho lidí se domnívá, že telefon položený displejem dolů je rozumný kompromis. Je po ruce pro případ nouze, zároveň se na něj aktivně nedíváme. Výzkum ale naznačuje, že už samotná dostupnost zařízení může naši pozornost ovlivnit.
V terénním experimentu vedeném severoamerickými výzkumníky Ryanem Dwyerem, Kostadinem Kushlevem a Elizabeth Dunn stolovali účastníci s přáteli nebo rodinou. Část z nich měla telefon na stole, ostatní jej odložili mimo dosah.
V přítomnosti telefonů se pak účastníci cítili více rozptýlení a společné jídlo si užívali o něco méně.
Následná studie založená na dotazování během běžného dne ukázala podobný vzorec. Při osobních interakcích spojených s používáním telefonu lidé uváděli, že zažili více rozptýlení, menší radost, slabší pocit propojení a větší nudu. „Už to, že jsou telefony venku a dostupné, způsobuje, že se lidé cítí rozptýlenější,“ shrnula spoluautorka výzkumu Elizabeth Dunn.
Telefon na stole funguje trochu jako otevřené dveře do místnosti plné dalších lidí. I když jimi nikdo právě nevchází, část naší pozornosti zůstává připravená zkontrolovat, kdo by se mohl objevit. Chceme-li tedy druhému skutečně ukázat, že jsme přítomní, bývá účinnější dát telefon do kabelky, kapsy kabátu nebo alespoň mimo zorné pole. Displej otočený dolů je zdvořilejší než displej svítící vedle příboru. Telefon úplně mimo stůl ale vysílá mnohem srozumitelnější signál.
Pravidla telefonu na romatických schůzkách
Phubbing je obzvlášť citlivá záležitost v romantických vztazích. Nejde jen o první schůzky, během kterých si teprve vytváříme dojem o zájmu druhého člověka. Opakované drobné odpojování může být problémem i v dlouhodobém partnerství, kde se telefon stává tichým třetím členem domácnosti.
Výzkum profesorů marketingu z texaské Baylor University Jamese Robertse a Meredith David ukázal, že partnerský phubbing souvisel s konflikty kolem telefonu a nižší spokojeností ve vztahu. Autoři tento proces popisují jako vytěsňování, kdy čas věnovaný telefonu může nahrazovat smysluplnou interakci mezi partnery.
Telefon nemusí vztah rozbít. Může se ale stát každodenním symbolem pocitu, že na partnera zbývá jen pozornost přerušená notifikacemi. Jedna zpráva je maličkost. Stovky stejných okamžiků už mohou tvořit atmosféru celého vztahu. Pro rande a partnerský „quality time“ proto dává smysl jednoduché pravidlo: Telefon zůstává mimo dohled, dokud se oba vědomě nerozhodnou jej použít.
Výjimkou je předem oznámená situace, jako například nemocné dítě, blízký člověk na cestě nebo pracovní pohotovost. Právě krátké vysvětlení dokáže změnit interpretaci celého gesta. Věta „Jen tě upozorním, čekám zprávu z nemocnice, takže se možná budu muset podívat,“ nepůsobí jako žádost o povolení. Je to informace, že kontrola telefonu nebude hodnocením kvality společnosti.
Pracovní schůzka není volný čas
V práci se používání smartphonu často omlouvá produktivitou. Telefon je ostatně pracovní nástroj. Právě proto však může být obtížné poznat, zda kolegyně během prezentace kontroluje důležitá čísla, nebo soukromou konverzaci. Jestliže potřebujete telefon použít v souvislosti se schůzkou, řekněte to nahlas: „Podívám se do kalendáře“, „Ověřím ten údaj“ nebo „Zapíšu si to do poznámek“.
I v tomto případě jedna věta odstraní nejistotu. Na krátké individuální schůzce je proto vhodné nekontrolovat telefon vůbec. Na delším jednání lze osobní zprávy vyřídit během plánované přestávky, nikoli pokaždé, když začne mluvit někdo, jehož část programu se nás přímo netýká.
Na poradě navíc phubbing nepůsobí pouze na člověka, který právě hovoří. Jakmile jeden účastník sáhne po telefonu, ostatní získají pocit, že je podobné odpojení přijatelné.
Kdy je kontrola telefonu v pořádku
Ne všechno je phubbing. Aktuální výzkum upozorňuje, že důležitý je především účel a sdílený kontext. Studie publikovaná v Mobile Media & Communication v roce 2025 ukázala, že partneři vnímali telefon pozitivně zejména tehdy, když obohacoval jejich společnou interakci. Když pomocí něj hledali odpověď na otázku, řešili společný úkol, prohlíželi si fotografie nebo si navzájem ukazovali obsah.
Používání telefonu bylo často hodnoceno neutrálně také během odpočinku, při souběžných činnostech nebo v okamžicích, kdy od sebe partneři neočekávali plnou pozornost. Negativní hodnocení se naopak soustředila hlavně na pocit ignorování a narušení společné aktivity.
Rozdíl je snadno rozpoznatelný. Když během rozhovoru řeknete „Počkej, ukážu ti tu fotografii“ nebo společně hledáte restauraci, telefon se stává součástí kontaktu. Pokud ale beze slova otevřete Instagram, kontakt se přeruší. Smartphone není automaticky antisociální předmět. Rozhoduje, zda obrazovku používáme jako společné okno, nebo jako únikovou cestu.
Naléhavost oznamte předem
Čekáte-li důležitý hovor, nejzdvořilejší není předstírat, že telefon neexistuje, a potom na něj nervózně hledět každé dvě minuty. Řekněte to na začátku. „Omlouvám se předem, dnes mi může volat lékař.“ Nebo: „Čekám, až mi dcera napíše, že dorazila domů.“ Tím vytváříte společnou dohodu.
Pokud telefon zazvoní, druhý člověk ví, že nejde o běžnou notifikaci, které jste dali přednost před ním. Hovor je přesto lepší vyřídit stranou, nikoli přes stůl. Stejné pravidlo platí pro delší odpověď: Krátce vysvětlete situaci a opusťte na chvíli společný prostor, místo abyste fyzicky zůstali, ale mentálně odešli.
Mnohé společenské prohřešky nevznikají ze špatných úmyslů, ale ze špatně nastaveného prostředí. Telefon nás upozorňuje na každou novou zprávu, komentář, objednávku, slevu i fotografii. Po čase už zařízení nemusí ani zavibrovat. Kontrolujeme ho preventivně, protože jsme si zvykli očekávat odměnu.
Studie o notifikacích ukazují, že omezení neustálých upozornění může pomoct. V jednom experimentu publikovaném v časopise Computers in Human Behavior se účastníci, kterým byly notifikace doručovány v balíčcích třikrát denně, cítili pozornější, produktivnější, v lepší náladě a více pány vlastního telefonu. Uváděli také méně stresu a méně vyrušení než lidé, kterým notifikace přicházely běžným způsobem.
Striktní zákaz by tedy neodpovídal tomu, jak dnes žijeme. Pokus předstírat, že telefon do mezilidských setkání nepatří, by byl stejně nerealistický jako tvrdit, že u večeře nesmíme mluvit o práci. Potřebujeme spíše nabýt nový společenský reflex: Před odemknutím displeje si všimnout, jakou situaci právě opouštíme. Mluví někdo přímo k nám? Sdílí něco osobního? Trvá setkání jen krátce? Je telefon potřeba pro společnou činnost, nebo se pouze snažíme vyhnout vteřině nudy? Ví druhý člověk, proč telefon kontrolujeme? A vrátíme se po několika sekundách, nebo se necháme vtáhnout do úplně jiného světa?
Praktické pravidlo může znít následovně: Při krátkém osobním setkání, rande, jídle ve dvou nebo citlivém rozhovoru telefon nekontrolujeme, pokud nejde o předem oznámenou naléhavou situaci. Při delším neformálním setkání jej zkontrolujeme během přirozené pauzy, ideálně s krátkým vysvětlením. V divadle, kině, při obřadu nebo během něčí prezentace není vhodná chvíle prakticky nikdy. Ve větší skupině může být norma volnější, ale ani tam by telefon neměl sloužit jako trvalá alternativa ke společnosti. Nejde o absolutní zákony, ale o čitelné sdělení, že teď jsem tady s vámi.
