Nikdy jsem nelhala, tvrdí podvodnice. Je něco takového vůbec možné?
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
- Existují lidé, kteří nikdy nelžou? Ani ze slušnosti?
- Elizabeth Holmes, jedna z nejznámějších podvodnic posledních let, tvrdí, že ano.
- Psychologie má možná mnohem zajímavější odpovědi než samotná Holmes v novém dokumentu Uvidíš všechno.
Představte si, že jste slíbili revoluci v medicíně, investoři vám svěřili stovky milionů dolarů, a soud dospěl k závěru, že jste je podvedli. Za pár dní kvůli tomu nastupujete do vězení, ale když se vás muž s kamerou zeptá, jestli jste někdy v životě lhali, řeknete jasné ne.
VIDEO TIP: Opravdu si pamatujeme hádku přesně tak, jak proběhla? Jak vlastně funguje naše paměť?
Přesně takovou situaci zachycuje dokument Uvidíš všechno (You Can See Everything), v němž režisér Nathan Fielder zpovídá Elizabeth Holmes, zakladatelku zkrachovalé společnosti Theranos. Na přímou otázku, zda někdy v životě lhala, odpovídá, že si to nemyslí. Dodává, že se vždy snažila říkat to, čemu věří. Fielderova reakce by v tu chvíli asi napadlo většinu z nás: „Cože?“
Holmes byla v roce 2022 odsouzena ve čtyřech bodech souvisejících s podvodem na investorech společnosti Theranos. Přesto se v dokumentu prezentuje jako člověk, který si na žádnou nepravdu nevzpomíná a nepoužívá ani lež milosrdnou nebo sociální. Nechme stranou otázku, co se odehrává v její hlavě. Mnohem zajímavější je, že podobný nesoulad mezi vlastním obrazem a skutečným chováním nejspíš zažíváme všichni. Je skutečně možné nikdy nelhat, nebo si jen moc fandíme?
Nejsme takoví lháři, jak se zdá
Když koukáme na dokumenty o podvodnících nebo si jenom zapneme zprávy v televizi, máme pocit, že všichni celé dny akorát lžou. Psychologický výzkum ale nabízí o něco pozoruhodnější obrázek.
V roce 2010 publikovali Kim Serota, Timothy Levine a Franklin Boster studii, v níž se tisícovky respondentů ptali, kolikrát během posledních 24 hodin zalhali. Přibližně 60 procent dotázaných uvedlo, že za celý den neřekli ani jednu lež, a téměř polovinu všech zaznamenaných lží mělo na svědomí pouhých pět procent respondentů.
Průměr tak sice vycházel přibližně na jednu až dvě lži denně, ale právě tady se ukazuje, jak zavádějící mohou být průměrné hodnoty. Zatímco někteří lidé (alespoň podle svých slov) téměř nelžou, těch, kteří si s pravdou evidentně nelámou hlavu, je mnohem méně.
Milosrdná lež
Také na tento typ lži se ptá Fielder podvodnice Holmes. Třeba jestli se někdy hodila marod, jen aby nemusela jít na večírek, kam se jí nechtělo, ale nikoho tím neurazila. Byla by to lež? Ano, ale zločin by to rozhodně nebyl. Jenže i tuhle milosrdnou lež Elizabeth popírá.
Psychologie pracuje s pojmem prosociální lhaní. Označuje nepravdy, jejichž cílem je například druhé uchránit před zbytečným zraněním nebo nepříjemnými emocemi. Když třeba pochválíme kolegyni novou barvu vlasů, i když bychom s takovým účesem probrečeli noc, nejsme manipulátoři. Pravda by v té chvíli nejspíš nebyla moc ohleduplná, což ovšem neznamená, že každá milosrdná lež je automaticky v pohodě.
Pokud lež druhému nijak nepomáhá (kolegyně s oranžovými vlasy straší klienty ještě tři týdny), může ji naopak vnímat jako povýšenou nebo manipulativní. Záleží proto na situaci, na následcích nebo také na tom, koho vlastně chráníme. Někdy pod záminkou ohleduplnosti jednoduše chráníme vlastní pohodlí.
Největší trik? Přesvědčit sami sebe
Nina Mazar, On Amir a Dan Ariely v roce 2008 zkoumali pod názvem „Nepoctivost poctivých lidí“, jak umíme podvádět, aniž bychom si o sobě mysleli něco špatného. Jak je vlastně možné, že někdo může jednat natolik nepoctivě, aby z toho něco získal, ale současně si zachoval přesvědčení, že je v zásadě čestný?
Pomáhá například nevěnovat příliš pozornosti vlastním morálním zásadám nebo si pružně upravovat hranici toho, co ještě považujeme za podvod.
V běžném životě to známe velmi dobře:
„Já jsem mu nelhala, jen jsem mu neřekla všechno.“
„Všichni to tak občas dělají.“
„Vždyť jsem nikomu neublížil.“
„Technicky vzato jsem řekl pravdu.“
„Nikdo se na nic neptal, tak co bych komu říkala?“
„Za těch okolností to ani jinak nešlo.“
Takové kreativní definice nám poskytují docela pohodlný prostor, ve kterém můžeme zůstat slušnými lidmi, i když naše jednání není úplně ukázkové. Jedním z možných vysvětlení je, že si vlastní nepoctivost vůbec nepřipouštíme v takové míře, v jaké bychom ji přiznali u někoho jiného.
Co když si svou pravdu pamatujeme?
I s tímto tématem pracuje dokument Uvidíš všechno. Elizabeth Holmes vadí, že její slova prý překroutila redaktorka, která s ní v minulosti dělala rozhovor. Holmes byla přesvědčená, že svou odpověď formulovala určitě jinak.
Naše paměť (možná bohužel, možná bohudík?) není videokamera, která by ukládala minulost na disk. Vzpomínky si při vybavování rekonstruujeme a mohou je zkreslovat novější informace, naše současné postoje i to, jak sami sebe vnímáme. To ale ještě neznamená, že každý podvodník a lhář začne věřit vlastnímu příběhu. Nicméně je dobré vědět, že vzpomínky nejsou dokonale objektivní.
S odstupem času si například vybavujeme především své dobré úmysly, nikoli konkrétní způsoby, jakými jsme se dostali k cíli. Z původně nefér rozhodnutí se ve vzpomínkách může stát nevyhnutelný kompromis a z podvodu třeba nedorozumění. Tohle je samozřejmě jen jedna z možností, nikoli vysvětlení případu samotné Elizabeth Holmes.
Lze žít bez jediné lži?
Teoreticky si můžeme představit člověka, který se rozhodne nikdy vědomě nevyslovit nepravdu. V praxi je ale mnohem obtížnější určit, co přesně za lež považujeme. Je lží pouze vědomě vyslovená nepravda? Nebo také zamlčení důležité informace? Přikrášlení skutečnosti? A co milosrdná lež, která má někomu ušetřit trápení?
Abychom mohli s jistotou tvrdit, že někdo nikdy nelhal, museli bychom znát prakticky každou jeho komunikaci, úmysly, zamlčené informace i kontext jednotlivých situací. A k tomu ještě tu jednoznačnou definici lži.
Dokument s Elizabeth Holmes nám nicméně ukazuje, že vlastní přesvědčení o pravdomluvnosti není důkazem, že jsme skutečně jednali poctivě. Soudní verdikt zase potvrzuje, že skutečnost lze posuzovat podle konkrétních důkazů, nejen podle toho, jak o sobě vyprávíme.
Myslet si a říct, že jsme nikdy nelhali, je vlastně docela snadné. O něco těžší je připustit, že nejsme objektivní. Pravděpodobně jsme tedy někdy zalhali všichni, ať už z ohleduplnosti, strachu, pohodlnosti, nebo vlastního prospěchu. Umíte si to ale přiznat?
