Bojíte se mluvit o politice? Protistrana bývá vstřícnější, než si myslíte
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Představte si diskuzi u rodinného stolu, kde jakýkoli nesouhlas naráží na zdánlivě neprostupnou zeď. Výzkum v časopise Journal of Experimental Social Psychology odhaluje, že tato neohybnost bývá z velké části pouhou iluzí. Lidé totiž systematicky podceňují, jak moc jsou jejich političtí oponenti ve skutečnosti ochotní naslouchat odlišným názorům.
Když předpokládáme, že druhá strana má vůči našim argumentům zavřenou mysl, přirozeně reagujeme tím, že diskuzi rovnou vzdáme nebo přejdeme do útoku. Tento mentální zkrat prohlubuje pocit společenského odcizení. Podle autorů rozsáhlého výzkumu z lisabonské a linköpingské univerzity tak odmítáme rozhovor mnohdy ne proto, že by druhý člověk nebyl schopen vnímat fakta, ale proto, že jeho tvrdohlavost předem přeceňujeme.
VIDEO TIP: Opravdu spolu mohou být partneři odlišného politického smlýšlení?
Lidská psychika totiž podléhá sklonu posuzovat celé názorové skupiny podle jejich nejhlučnějších a nejradikálnějších zástupců. Působí zde psychologické jevy jako skupinový favoritismus, efekt lepšího průměru nebo takzvaná pluralitní ignorance. V běžném životě i na sociálních sítích narážíme na vyhrocené výkřiky, což vytváří falešný dojem, že každý podporovatel opačného tábora vystupuje absolutně neflexibilně.
„Lidé velmi často podceňují, jak otevření jsou druzí vůči odlišným názorům,“ uvádí spoluautor studie André Mata, docent psychologie z Univerzity v Lisabonu. Výzkumníci zdůrazňují, že jakmile tento systematický omyl v úsudku rozpoznáme, dokážeme vést podstatně respektuplnější a věcnější rozhovory i u citlivých politických témat.
Jak výzkum probíhal a co přesně vědci zjistili?
Vědecký tým pod vedením Andrého Maty, Towe Nilssonové, Arvida Erlandssona a Rosário Ferreirové uskutečnil sérii čtyř studií. Podle serveru PsyPost zapojili vědci celkem přes 1 300 účastníků z Portugalska a Švédska. V úvodních průzkumech měřili vnímání otevřenosti u 198 portugalských a 402 švédských respondentů. Ve druhé fázi testovali 600 švédských účastníků pomocí popisu fiktivní osoby a v závěrečném experimentu pracovali se 120 portugalskými studenty.
V intervenční části dostávala polovina studentů po každé otázce reálnou zpětnou vazbu s průměrnými výsledky oponentů z předchozích fází, zatímco druhá polovina sloužila jako kontrolní skupina bez zpětné vazby.
Jakmile účastníci získali pravdivé informace o vyšší otevřenosti druhé strany, jejich očekávání od případného rozhovoru se znatelně zlepšila. V laboratorních podmínkách u nich stoupla ochota navázat s oponenty neformální, nepolitický kontakt a zmírnily se obavy z nepříjemného napětí.
Kde leží meze výzkumu a na co si dát pozor?
Výzkumná zjištění nabízejí povzbudivý pohled na mezilidskou komunikaci, mají však svá určitá metodologická omezení:
Výhradně evropský kontext: Výzkum probíhal v Portugalsku a ve Švédsku, tedy v zemích s vícestranickým systémem. Autoři výslovně upozorňují, že výsledky nelze automaticky přenášet na dvoustranické systémy, jako jsou Spojené státy, ani na jiné kulturní oblasti.
Odlišnosti podle politické orientace: Podle serveru PsyPost vykazovali pravicově orientovaní účastníci v evropském vzorku v některých případech větší optimismus ohledně otevřenosti oponentů než účastníci levicoví, což protiřečí dřívějším poznatkům z americké psychologie.
Měření záměrů, nikoli dlouhodobého chování: Výzkumníci měřili ochotu k dialogu a očekávání v laboratorních podmínkách, nikoli reálný dlouhodobý posun v chování nebo skutečnou změnu politických postojů.
Laboratorní vlivy: Experimentálně doložený vztah platí v kontrolovaném prostředí. V běžném životě však může neochota k rozhovoru zpětně upevňovat přesvědčení o nepřátelství protistrany.
Tato otázka silně rezonuje i v Česku. Podle průzkumu agentury STEM a ústavu DEKK z roku 2025 vnímá českou společnost jako velmi nebo extrémně rozdělenou téměř polovina Čechů a 13 % z nich se domnívá, že ideologické rozpory nebude možné nikdy překonat. Studie politoložky Petry Guasti z roku 2026 přitom ukazuje, že emoční polarizace v Česku zůstává relativně omezená a voliči napříč spektrem stále sdílejí základní demokratický konsensus.
Předpoklad o nepropustné zdi u druhých lidí tak bývá i v českých podmínkách často nadsazený. Pokud chcete vést smysluplnější rozhovor s někým, s kým nesouhlasíte, pomáhá držet se několika zásad:
Zpochybňujte vlastní odhad: Než vstoupíte do debaty, připomeňte si, že protistrana nebývá tak zaťatá, jak vám podsouvá váš první dojem nebo reakce na sociálních sítích.
Ptejte se na osobní zkušenost: Otázka „Jak ses k tomuto názoru dostal?“ otevírá cestu k lidskému příběhu lépe než zpochybňování politických pouček.
Soustřeďte se na naslouchání: Cílem věcné debaty nemusí být porážka soupeře nebo jeho okamžité přesvědčení, ale pochopení, v čem se vaše pohledy rozcházejí.
