Kdy je citlivosti příliš: Hranice mezi zdravým soucitem a sebelítostí
Citlivost není slabost, ale může nás zacyklit v nestíhání a potřebě využívat pomoci druhých. Jenže kde leží hranice mezi zdravým soucitem a sebelítostí? A kdy je to ještě v pořádku a kdy se cyklíme ve zničující strategii?
Vnímání, naslouchání, empatie a citlivost - dříve slova, se kterými jsme se setkali hlavně v dívčích románech. Dnes často skloňované pojmy a zároveň praktiky, které se čím dál tím více dostávají do povědomí široké veřejnosti. V posledních letech se zvyšuje hladina stresu a nutnost dosáhnout dostatečně dobrých výsledků.
VIDEO TIP: Pro koho je vhodná terapie a jak to vlastně v terapeutovně chodí?
Ve chvílích, kdy je toho na nás moc, si zasloužíme odpočinek, aby nás druzí vyslechli a pochopili. Co když se ale takové situace objevují častěji a častěji a začínáme se v celém procesu cyklit? Kde najít adekvátní hranici mezi zdravým soucitem a sebelítostí, využívání péče od druhých a pěstování vlastní odolnosti?
Silné emoce nejsou slabost
Hodnoty empatie, pochopení a normalizace jsou v současné době vyzdvihovány více než kdy dříve. Na Lince bezpečí s nimi aktivně pracujeme během hovorů s klienty. Nerozlišujeme mezi žádoucími či nežádoucími emocemi nebo pozitivními či negativními. Jsou to zkrátka pocity, které jsou přirozenou lidskou reakcí na určité události a je v pořádku je mít.
Zkusili jste někdy sami sebe pochopit v náročné situaci? Zkusili jste někdy normalizovat prožívání svých blízkých? Pokud ano, pak asi víte, že v těžkých chvílích je namístě cítit se špatně, dát si čas a prostor, anebo si říct o podporu svým blízkým. Je důležité porozumět vlastním emocím a naučit se je přijímat jako přirozenou součást života. Jejich potlačování nás oslabuje a může působit problematicky na naše zdraví. Normalizace naopak vytváří vnitřní prostor pro růst a rozvoj odolnosti.
Můžeme to s pochopením přehnat?
Dávno víme, že součástí pohody a zdraví člověka není jen naše fyzická stránka, ale i psychická. Nejen naše tělo, ale i mysl si zaslouží a potřebuje odpovídající péči. Jistě už jste se setkali s tvrzením, že dnešní děti a dospívající jsou hodně citliví a že je třeba klást důraz na odpovídající prostředí, ve kterém mohou zdravě vyrůstat.
Přidejte si nás na Googlu mezi oblíbené weby!
Hovoříme zejména o tom, aby měli prostor sami pro sebe, pro své emoce, aby se cítili vyslyšení. Podle toho, co jsme si zatím řekli, jsou všechny emoce správné a v pořádku. Může mít ale toto učení i nějaký nežádoucí efekt na naše vyrovnávání se se stresem a náročnými životními událostmi? Ano, může. Vše, co děláme, by se mělo uplatňovat ve zdravé míře a s pevnými, avšak flexibilními hranicemi. To znamená, že i citlivost potřebuje určitý rámec a pokud dítě nenaučíme, jak se svými emocemi dále pracovat, ztratí se v nich.
Jak poznáme, že už je citlivost moc?
Důležitým úkolem člověka, v jeho osobnostním vývoji, je schopnost přijetí, to znamená naučit se mít se rádi takoví, jací jsme. Sebepřijetí by ale nemělo být vrcholem, nýbrž odrazovým můstkem pro náš další růst a rozvoj. V životě se často potkáváme s nějak pro nás náročnými situacemi. Problém může nastat v momentě, kdy přestaneme hledat odpověď na to, „co s tím můžu dělat".
Stejně jako jiné lidské dary, i citlivost může být zneužita či nepochopena. Pokud ji nedoprovází dostatečná struktura a odpovědnost, stane se z ní past a zastaví se náš osobní růst. Ve chvílích, kdy pozorujeme sami u sebe či u našich blízkých opakující se výmluvy na minulost, rodinu, školu, partnera a podobně, může se jednat o první varovný signál. Ačkoli je nutné brát tyto souvislosti v potaz, neměly by se stát v našich životech cyklickým a jediným odůvodněním.
Představme si mladou dospívající dívku. Už když byla malá, tak si její matka všimla, že se jedná o vysoce citlivé dítě, a snažila se ji chránit před vším, co by ji mohlo rozrušit. At už se jednalo o školní besídku, nemusela tam chodit, nebo dostala špatnou známku, to byl učitel nespravedlivý. Dívka tak nemusela nikdy čelit situacím, které by ji naučily zvládat stres a nepříjemné emoce. Dnes odmítá prezentovat před třídou, jezdit na školní výlety apod., protože je přece citlivá a tyhle situace by mohly být příliš vyčerpávající. Každé oslovení a kritiku jejího přístupu bere jako osobní útok. Odmítá hledat způsoby, jak se adaptovat a utvrzuje se v tom, že není možná změna, a tím dochází k její stagnaci.
Odolnost versus tvrdost
Když se řekne odolnost, často se v našich myslích objeví související pojmy jako nezdolnost či tvrdost. Mohlo by se jednat o někoho, kdo všechno vydrží a nikdy se nehroutí. Skutečná odolnost ale netkví v tom být tvrdý jako kámen, nýbrž pružný jako strom, který je i za bouře a silného větru schopný se ohýbat, ale přesto nespadne.
Nepředstavujte si člověka, který by nikdy nedělal chyby, naopak může často selhávat a procházet těžkými situacemi. Zároveň je ale schopen se poučit ze svých chyb, rychle se adaptovat a obnovit své zdraví. Důležitou součástí je schopnost práce s emocemi. Odolný člověk je nepopírá ani nezametá pod koberec. Ne vždy se nám líbí, co nám život přináší, i přesto bychom se měli snažit s případnými ztrátami naučit žít a snažit se pochopit, co nám daná situace říká a přemýšlet, jak bychom to příště mohli udělat jinak.
Naše pocity jsou dobrým učitelem, ale občas se z nich může stát zlý pán. Jsou přirozenou součástí našich životů, měli bychom si dovolit je pojmenovat a cítit. Odolnost se rodí hned v dalším kroku, kdy nezůstaneme nečinně sedět, ale položíme si otázku: „Co bych teď potřebovala?" „Co by mi teď mohlo pomoct?"
Jak už jsme si řekli, v životě nás potkávají náročné situace zklamání a ztrát. V takových chvílích nás může podržet vědomí hodnot, které nám dávají smysl ať už by to byla rodina, přátelé, nebo koníčky. Je důležité myslet na to, že i když je těžko, tak to neznamená, že to nemá smysl a že existují cesty, které nás dovedou k tomu, aby nám zase bylo lépe. Nebojme se vykročit z komfortní zóny, právě zde začíná zóna učení, našich nových zkušeností a prostor pro chyby. Zkuste se někdy na nově příchozí situace podívat jako na výzvu, a ne jako problém či překážku.
Vzájemné vztahy jsou prostorem k růstu
Výčet doporučení, jak pěstovat odolnost, by mohl být daleko delší, toto je jen pár základních nápadů a každý si svou cestu odolnosti může vytvořit zcela po svém. V závěru je důležité zmínit, že je v pořádku být k sobě i ke druhým citlivý a laskavý. Dovolit si, necítit se v pohodě, protože to k životu patří. Když na to nestačíme, říct si o podporu druhým. Odolnost roste ve vzájemných vztazích, v tom, že máme někoho, o koho se můžeme opřít, komu věříme a kdo nás nebude soudit. Je v pořádku si říct o pomoc, podporu, a stejně tak ji i nabídnout. Děti takovou podporu mohou získat na Lince bezpečí na tel. 116111, rodiče na Rodičovské lince 606 021 021.
Zdroj: autorský článek, autorka působí na Lince bezpečí
