Pět rodičovských lží, které myslíme dobře. Co tím děti doopravdy učíme?
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
- Občas dětem lžeme, abychom je například uklidnili, jenže i dobře míněná slova mohou mít vedlejší účinky.
- Způsob, jakým rodiče reagují na emoce, chyby a neúspěchy, souvisí s tím, jak se děti učí rozumět samy sobě.
- Kterým větám se raději vyhnout?
Nemusíme být dokonalí rodiče ani si před každou větou v hlavě kontrolovat odbornou literaturu. Důležitější než nikdy neudělat chybu je umět se k ní vrátit, omluvit se a zkusit to příště jinak. Tyto věty jsou v nás ale jako v koze, takže je říkáme skoro automaticky, i když tím nedáváme potomkům zrovna nejlepší příklad. Co říct místo toho, abychom děti učili, jak rozumět sobě i ostatním?
1. „Ale prosím tě, vždyť se nic neděje.“
- Co tím myslíme: Chci tě uklidnit a potřebuji, abys přestal/a plakat.
- Co dítě může slyšet: To, co cítím, je přehnané. Moje emoce nedávají smysl.
Dítěti se například rozpadla věž z kostek, což je pro dospělého banalita, ale pro malého člověka skutečné zklamání. Zlehčováním emocí mu můžeme nechtěně naznačit, že jeho pocity nejsou důležité. Lepší varianta? „Vidím, že tě to opravdu naštvalo.“ Nemusíme souhlasit s každou dětskou reakcí, abychom uznali, že ji dítě skutečně prožívá.
2. „Když se budeš snažit, dokážeš úplně všechno.“
- Co tím myslíme: Chci, abys věřil/a sám/sama sobě.
- Co dítě může slyšet: Když se mi něco nepovede, asi jsem se málo snažil/a.
Motivace je skvělá věc, ale ani maximální úsilí nezaručí vítězství v každé soutěži nebo jedničku z matematiky. Psycholožky Carol Dweck a Claudia Mueller ve svých experimentech z roku 1998 ukázaly, že způsob chválení může ovlivnit, jak děti reagují na neúspěch. Děti chválené za inteligenci byly po neúspěchu o dost více demotivované. Místo slibů o neomezených možnostech zkusme říct: „Nemusí se ti podařit všechno. Pojďme zjistit, co ti pomůže se zlepšit.“
3. „Nemáš se čeho bát.“
- Co tím myslíme: Chci tě uklidnit, protože tě vidím vystrašeného/vystrašenou.
- Co dítě může slyšet: Můj strach je hloupý. Měl/a bych se cítit jinak.
První den ve škole, návštěva zubaře nebo vystoupení před třídou. Strach nezmizí jen proto, že rozumně vysvětlíme, že je zbytečný. Dítě navíc může získat pocit, že se bojí špatně. Zkusme raději: „Chápu, že máš strach. Co by ti pomohlo?“ Nejde o to potvrdit, že je každá obava oprávněná, ale ukázat dítěti, že se s ní dá pracovat.
4. „Když budeš zlobit, nebudu tě mít rád/a.“
- Co tím myslíme: Potřebuji, abys přestal/a, a už nevím, jak toho dosáhnout.
- Co dítě může slyšet: Moje místo v rodině závisí na tom, jestli se chovám správně.
Tahle věta má především vyvolat poslušnost. Může ale dítěti naznačit, že rodičovská láska závisí na jeho chování. Přitom lze nastavit pevné hranice i bez podmíněné náklonnosti: „Mám tě rád/a, ale bít ostatní není v pořádku.“ Dítě tak slyší dvě důležité věci současně, že jeho vztah s rodičem je bezpečný a jeho chování má své hranice.
5. „Já jsem úplně v pohodě.“
- Co tím myslíme: Nechci tě zatěžovat svými problémy, případně nechci přiznat, že už jsem na hraně.
- Co dítě může slyšet: O emocích se nemluví. Když je mi těžko, mám to skrýt.
Rodičovství umí člověka vyčerpat. Někdy se snažíme své emoce skrývat, abychom děti nezatěžovali. Nemusíme jim vyprávět všechny své starosti, ale můžeme jim ukázat, že o pocitech se dá mluvit: „Jsem dnes unavený/á a potřebuji chvíli klidu. Není to tvoje vina.“ Děti se totiž učí o emocích nejen z toho, jak reagujeme na ně, ale také z toho, jak zacházíme s vlastními pocity.
