U lidí mě štve malost a nenávist, říká herec Josef Trojan
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Josef Trojan není „sněhová vločka“. Otevřeně hovoří o své depresi a úzkostech, ale chrání si soukromí. Zároveň při práci jede na maximum a vyhrazuje se. Proti popíračům války, rasistům, homofobům, antisemitům, vůči manosféře i bossingu.
Před kamerou jste se pohyboval už jako dítě, kdy ale přišlo to uvědomění, že se opravdu stanete hercem?
Nešlo o žádný konkrétní moment, spíš o dlouhodobý proces. Vyrostl jsem v Dejvickém divadle a v době éry Mirka Krobota. Když mi bylo nějakých dvanáct let, chodil jsem prakticky na každou premiéru.
A to bylo proto, že jste sám chtěl, nebo vás jen rodiče nechtěli nechávat samotného doma?
Chtěl jsem sám. Naši mě prostě pozvali a já toho rád využil. Bavilo mě sledovat, co se na divadle děje poté, co zhasnou světla v sále, a za nějaký čas jsem začal přicházet na to, že už mi nestačí jen pasivní účast. Chtěl jsem být přímou a aktivní součástí vší té zajímavé herecké chemie, hrozně jsem si přál stát na jevišti a být jejím spolutvůrcem. To jsou podle mě ty první signály, které napovídají, že byste se možná chtěli stát herci a zařadit se po bok dalších.
Vy jste ale primárně začínal jako filmový herec.
Historicky vzato asi ano, ale aktuálně bych řekl, že je to mezi filmem a divadlem už padesát na padesát.
Co je vám bližší? To „tady a teď“ na jevišti, před živým publikem, kdy je každé představení jedinečné, nebo soustavná filmová práce?
Mám pocit, že se to nedá jednoznačně určit. Málokterý herec, se kterým jsem se o tom bavil, dokázal dát jasnou odpověď, protože obě disciplíny jsou v něčem úplně jiné. Spojuje je sice samotné hraní, ale ve všech ostatních aspektech a v postupu práce se poměrně dost liší. Já miluju oboje.
Miluju dvouměsíční divadelní proces, kdy se scházíte s jednou konkrétní partou lidí, rozebíráte každou situaci a zkoušíte ji znovu a znovu. Pak s tím vyjdete před živé publikum, což je živý organismus, jehož reakce jsou nenahraditelné a nepopsatelné.
U filmu je to zase taková přechodná rodina, kde je mnohem větší tvůrčí tým. Magie tam spočívá v soudržnosti a součinnosti všech složek, které musí táhnout za jeden provaz, aby vznikl jeden malý obrázek. To mi přijde naprosto fascinující. A zároveň mě baví stres pramenící z vědomí, že jakmile se natáčení konkrétní scény ukončí, už se k ní nebudete moct vrátit.
Vás baví stres?
Ano, poměrně dost. Samozřejmě záleží na tom, o jaký typ stresu jde. Nemám rád stres z nestíhání. V profesním životě dělám všechno pro to, abych stíhal a ideálně byl i krok napřed, protože pak v práci cítím klid a otevírá se mi prostor pro kreativitu.
Na druhou stranu stres spojený s tím, že přichází scéna, která je pro mě emočně velkolepá a komplikovaná, ve mně roztočí určitá citová kola. V těle se začne dít něco zajímavého a já mám pocit, že v takovém tlaku jsem mnohem víc napojený sám na sebe. Takže ano, stres mě dokáže bavit, ale znova zdůrazňuju, že je velký rozdíl, jestli se jedná o stres v osobním, nebo v profesním životě.
Znamená to, že jste zodpovědný herec? Připravujete se pravidelně, umíte text a nechodíte na plac s kocovinou?
S kocovinou jsem párkrát přišel, to nebudu lhát. Snažím se mít ale věci připravené tak, abych nemusel na nic zásadního a nového přicházet až během samotné práce. Tvorba je pochopitelně kreativní proces odehrávající se tady a teď, takže na nové věci narážíte neustále. Přijímáte impulzy od kolegů i od režie.
Co se ale týče základního směřování, motivací postavy a jejího místa v příběhu, to se snažím mít pevně pod kůží. Když pak přijde nečekaná změna, přesně vím, jak na ni moje postava zareaguje a kam směřuje. Tyhle věci si zkrátka musíte nad scénářem poctivě vysedět a nedají se nijak ošidit. Existuje jen málo herců, kteří tohle dokážou bez větší přípravy obejít. A je trochu škoda, že si to o sobě sice mnozí myslí, a pak je při společném hraní hodně vidět, že to tak není.
Se kterou postavou máte větší prostor se do ní ponořit a hledat ji – je to ta filmová, nebo divadelní?
Zastávám názor, že postava je vždycky člověk a je jedno, jestli na divadle nebo ve filmu. Když mě ten člověk zaujme nebo nějakým způsobem vyprovokuje, vzbudí to ve mně zájem. A zájem se zvědavostí jsou v umění, a nakonec i v životě, nesmírně důležité vlastnosti. Jakmile se o věci zajímám, jsem přirozeně ochotný jít do hloubky a snažit se o porozumění. V konečném důsledku jde o to, abych dokázal postavu obhájit a dostal se do fáze, kdy odložím vlastní soudy i u postavy, se kterou morálně nebo kategoricky nesouhlasím.
Takže když vás postava nebaví ani neprovokuje, tak roli odmítnete?
Přesně tak, musí tam být něco, co se mnou rezonuje. Zároveň si ale nechci hrát na někoho, kdo si vybírá jen postavy, které při čtení scénáře extrémně vibrují. Je to jednoduše nastavené tak, že některé role musím vzít i proto, abych se uživil. Naštěstí se ale nenacházím v pozici, kdy bych se musel uchylovat k velkým uměleckým kompromisům, protože mě k tomu žádné okolnosti nenutí. Což ale současně neznamená, že se v takové situaci nikdy neocitnu.
Měl jste vůbec jinou možnost než být hercem, když vezmeme v potaz profesi vašich rodičů?
Myslím si, že jsem měl strašně moc možností. Ostatně, bratr je skvělý novinář, i když je pravda, že jeden čas chtěl být také hercem a byl by skvělý, takže jsem vlastně rád, že si vybral novinařinu a já mám o konkurenci méně. A jestli jsem měl na výběr? Určitě. Například kdyby byl před pár lety florbal profesionálním sportem, kterým by se dalo uživit, tak bych nejspíš hercem vůbec nebyl.
Jsou to takové životní paradoxy, které máme s tátou vlastně společné. Kdyby ho tehdy v basketu nezařízli kvůli výšce, hrál by ho profesionálně. V životě zkrátka existují drobné okolnosti, které stačí k tomu, aby se celá vaše trajektorie ubrala úplně jiným směrem. A co se týče nějaké paralely mezi mým herectvím a rodiči, nevím, jestli si tehdy přáli, abych dělal něco jiného. Ale vzhledem k tomu, že herecká profese opravdu není pro běžný život úplně ideální, tak bych řekl, že si možná spíš přáli, abych dělal něco jiného.
Vyčítal vám někdy někdo nepotismus, ať už osobně, nebo na sítích?
Ano, setkávám se s tím. Ale já jsem „nepo baby“, současně je to naprosto v pořádku. Vždycky totiž záleží na tom, jak je ta výčitka formulovaná. Mně už to upřímně dnes přijde jako trochu vyčerpané téma. Nikdy jsem nepopíral celou řadu výhod, které mi mé příjmení v začátcích přineslo. Samozřejmě to s sebou neslo i řadu nevýhod, ale benefity vždycky převažovaly. Takže když na to někdo poukáže jako na prostý fakt, tak to se mnou nic nedělá, protože to jednoduše je pravda.
Občas je ale někdo jen naštvaný, že jsem měl výhodnou startovní pozici, a cíleně ignoruje buď penzum práce, které jsem musel odvést, nebo fakt, že si mě do role vybrali režiséři, kterým je opravdu úplně jedno, jestli se jmenuju Trojan. Když jsem hodně unavený a nemám chuť nic vysvětlovat, většinou takovým lidem jen říkám, ať zavolají Agnieszce Holland a řeší to s ní.
Proč to podle vás u herecké profese tolik dráždí, když je vcelku běžné, že se třeba děti lékařů automaticky také stávají lékaři?
To je dobrá otázka. Podle mě je to tím, že herectví a obecně mediální profese se dějí veřejně. Lidé jsou přímými svědky vaší práce, mohou si o tom číst a všechno je všem na očích. V tom bude zakopaný pes.
Cítil jste na začátku kromě benefitů právě i nějaký stín slavného příjmení?
Občas se na mě někdo díval zkreslenou optikou ve stylu „tak se ukaž, Trojane“. Kdybych měl ale mluvit čistě za sebe, jestli jsem cítil nějaký stín, přiznám se, že bych strašně rád odpověděl ano. Ptají se mě na to totiž velmi často a já už si začal říkat, že bych přece něco takového měl cítit, když má okolí pocit, že to tak je.
Ale pravda je taková, že jsem žádnou takovou tíhu opravdu vůbec nikdy nevnímal. Měl jsem štěstí, že jsem od patnácti let dost pracoval, a tak nebyl moc čas se nějakým stínem zaobírat. Navíc to všechno začalo profesně docela rychle vycházet, a já tak věděl, že jsem na dobré cestě.
Koukáte se s tátou vzájemně na svoje filmy a analyzujete herectví toho druhého?
Díváme se na sebe, ale detailním analýzám to úplně nepodrobujeme. Spíš bych řekl, že si navzájem hodně fandíme a líbí se nám, jak ten druhý hraje. Samozřejmě že když vidím na plátně sám sebe, tak se analyzuju hodně, ale přijde mi to přirozené. Podobně jako když kovář uková věc, prohlíží si ji a hledá každou chybu, kterou udělal. Děje se to v každé profesi a díkybohu za to, jsou to semínka sebereflexe.
Za roli ve filmu Franz jste získal nominaci na Českého lva. Berete podobná ocenění jako potvrzení, že svou práci děláte dobře?
Ne, to určitě ne. Je vždycky ohromně hezké, když někdo, koho si vážíte, ocení vaši práci, o tom žádná. Potvrzením toho, že pracuju dobře, je pro mě ale moment, kdy se cítím autentický, opravdový, napojený sám na sebe a přítomný. Výsledek pak může samozřejmě dopadnout skvěle, nebo taky hrozně špatně. Kdybych se ale orientoval jen na ocenění, měl bych pocit, že od své vnitřní přirozenosti někam utíkám. Proto se snažím k uznání neupínat, i když si ho vážím a udělá mi radost. Ne vždycky se to ale daří.
Takže odborné ocenění na vás nevytváří tlak, že byste to měl v další roli nějak „potvrdit“?
Vůbec ne. Potřebuju si svůj výkon potvrdit jen sám před sebou. Chci vědět, že jsem se dobře připravil a šel do hloubky, pokud to situace vyžadovala. Ne každá role potřebuje hluboké zkoumání, ale vždy je potřeba udělat vše pro seznámení se s postavou, porozumět jí a najít její místo ve světě. To mi umožní být pak co nejvíc přítomný. V dnešní roztékané době to vyžaduje hodně energie a určité životní i situační naladění.
Takže nepotřebujete poplácat po zádech?
To občas určitě potřebuju. Ale kdybych měl říct, nad čím přemýšlím večer při usínání, když je všude ticho, tak mi záleží hlavně na tom, jestli jsem v pohodě sám se sebou. Tam už na poplácání po zádech nehledím. Když k němu ale dojde, jsem za to rád. Kdo by nebyl? Chtít poplácat po zádech je naprosto v pořádku, dokud se z toho nestane sžíravá touha, a člověk taky nesmí primárně počítat s tím, že k tomu dojde.
V mládí se mi občas stávalo, že jsem dohrál těžkou scénu a těkal očima po okolí, abych zjistil, jak reaguje. Říkal jsem si: „Proč po mém emotivním výkonu nepláčeš? Vždyť tu dělám velké umění!“ Brzy jsem ale zjistil, že je to dost scestný přístup.
Jak jste se to odnaučil? Je vám 25 let, což je věk, kdy je běžné čerpat validaci z okolí, schopnost ocenit sebe sama přichází často až později po třicítce.
Naštěstí už velmi dlouho chodím na terapii. Věci, které vnímám a se kterými vnitřně nepříjemně rezonuju, tam okamžitě přináším a řešíme je. Ale máte pravdu. Také si myslím, že tohle umění do mě naplno dojde až kolem té třicítky, možná i později. Nejsem v tom žádný mistr. Je to jen mechanismus, o kterém vím a který někdy dokážu dobře odbourat. Jsou ale samozřejmě dny, kdy jsem unavený nebo se necítím dobře, a má ochrana vůči těmto pocitům slábne.
Otevřeně mluvíte o tom, že jste po mamince zdědil deprese a máte sklony k úzkostem a hypochondrii. Co pro vás bylo těžší, připustit si problém, nebo si říct o pomoc?
Ani jedno pro mě nebylo náročné. Mám v tomto ohledu obrovskou výhodu ve své rodině. Vyrostl jsem v láskyplném prostředí s velmi empatickými rodiči a skvělými bratry, takže mluvit o radostech i těžkostech pro mě bylo odjakživa přirozené. Jak potom člověk dospívá, přirozeně přicházejí momenty, kdy se uzavírá, a je těžké se k té někdejší otevřenosti vrátit.
Já jsem své těžké stavy ale naštěstí začal pociťovat už v době, kdy ve mně ta obrovská dětská otevřenost ještě doznívala. Tehdy jsem to ještě nedokázal vůbec pojmenovat. Jenže když se deprese neřeší, tak vás pomalu sžírá, a nakonec vám stejně dá velmi radikálně vědět, že tady prostě je. I u mě to byl moment, kdy jsem zkrátka nějakým způsobem verbalizoval, že se něco děje.
Proč jste pak o depresích začal mluvit i veřejně v rozhovorech?
Sám vlastně nevím. Měl jsem tehdy pocit, že potřebuju světu říct, jak na tom jsem a proč se mi některé věci dějí. Zpětně bych to už ale asi neudělal. Hodně jsem tehdy prosazoval názor, že je důležité o duševním zdraví mluvit. Ale ono je také klíčové se ptát, co přesně tím myslíme.
Velmi si vážím všech, kteří o svých duševních potížích mluví veřejně a dělají osvětu, já sám jsem se ale nakonec rozhodl, že konkrétní detaily o mém stavu už do veřejného prostoru ventilovat nebudu. Jde o ochranu mého já a mojí identity. Ostatně, čím jsem starší, tím větší mám tendenci odsouvat se stranou a hledat cestu, jak dělat primárně herectví a minimum rozhovorů.
Je to vůbec možné?
Pokud jste soudný člověk, tak ne. Natočit film je jedna věc, ale dostat ho k divákům je věc druhá. Pokud se vám to nepodaří, točíte jen sami pro sebe do šuplíku. Takže si naprosto uvědomuju, že rozhovory jsou k prezentaci naší práce potřeba a že to bez nich nejde. A když jsou správně nadávkované, tak je dělám moc rád.
Své rozhovory pak dělím do dvou kategorií. Ty první dělám pro dobro filmu a proto, abych lidem vrátil to, co dali oni mně. Do druhé kategorie patří plnění mých vlastních přání z dětství a dospívání, kdy si vybírám oblíbené moderátory nebo magazíny, které už dlouho čtu. To je čistě má sobecká volba a i dnes jsem tu primárně kvůli sobě.
Když jste poprvé promluvil o svých duševních problémech, nebylo za tím tedy ani tolik přání, aby se s vámi lidé mohli identifikovat a pomohlo jim to, ale spíše úleva pro vás samotného? Způsob, jakým jste to udělal, totiž bezesporu pomohl ukázat, že mladá generace nejsou jen zhýčkané „sněhové vločky“.
Ve všem, co dělám, se snažím být autentický. Doufám, že to někomu pomohlo. Kdybych si byl naprosto jistý tím, že to pomáhá, možná bych ze svého bezpečného obalu občas vystoupil a pokračoval v tom. Ale nejsem si jistý. Zřejmě je to i otázka sebevědomí a toho, do jaké míry věřím, že svými slovy můžu ostatní ovlivnit. Z mého pohledu to tak totiž moc nevypadá, a tak osvětu v této oblasti asi raději přenechám jiným, i když jsem extrémně rád, jestli to někomu reálně pomohlo.
Jak jsem říkal, cítím, že čím dřív začnu dělat kroky směrem k ochraně svého soukromí, tím lépe pro mě. Třeba se to ještě v budoucnu změní, ale aktuálně to vnímám takto. Rád bych měl do budoucna, až třeba založím vlastní rodinu, jasně vymezené hranice soukromí, za které nikoho nepustím. Mému tátovi se to mimochodem docela podařilo.
Takže jste se vytyčování hranic mezi veřejným prostorem a soukromím naučil od něj?
Moji rodiče jsou v tomhle pro mě velká inspirace. Proto nad tím taky tolik přemýšlím. Tátovo rozhodnutí vydat se cestou maximálního chránění soukromí nám dětem i celé rodině ohromně pomohlo. Ani si nedovedu představit, co by způsobilo, kdyby to bylo naopak. Pro děti, které jsou od útlého věku vystavované showbyznysu, musí být nesmírně těžké nezblbnout a udržet si nějaký přirozený vývoj. Showbyznys totiž není přirozené prostředí a být v něm takhle hluboko ponořený celou dobu dospívání považuju za dost fatální.
Vaše maminka ale svou diagnózu také veřejně sdělila.
Ano, ale máma to měla velmi podobně jako já. Jednou o své diagnóze veřejně promluvila, protože tehdy cítila potřebu to sdílet, a když odezněla, už se k tomu nevracela. Je možné, že to znovu zmíní, třeba v nějakém jiném kontextu, ale nejedná se o dlouhodobý záměr. Je zvláštní, jak občas my herci cítíme potřebu vzít do ruky imaginární mikrofon a sdělit světu: „Slyšte, já se mám tak a tak.“ Může to mít sice pozitivní efekt, ale celkově je to dost zajímavá situace.
Není to i tím, že se vás na to lidé ptají častěji než třeba paní Květy v květinářství na rohu?
Asi ano, ale já bych se paní Květy klidně zeptal. Je otázka, jestli jsme v našem společenském vývoji neudělali trochu chybu a jestli by nás náhodou paní Květa neměla zajímat víc. Ale je pravda, že o paní Květu se široká veřejnost nezajímala už od dob antického Řecka, takže tu chybu jsme udělali už hodně dávno.
Táta je současně politicky angažovaný a netají se svými postoji, což je u lidí z kulturní sféry poměrně běžné. I proto mě překvapilo, že statistiky ukazují, že to na voliče má jen velmi malý vliv…
Mě to naopak nepřekvapuje vůbec. Umělci jsou z hlediska vlivu možná někde na čtyřicátém místě, daleko třeba za hasiči a dalšími záchrannými složkami. Nicméně táta začal být v tomto směru výrazně aktivní až v momentě, kdy se začaly dít věci vážně narušující základní světořád. Už od doby, kdy podepsal Několik vět, měl silnou potřebu bránit základní svobodu jednotlivce, svobodu slova, médií a projevu a dnes asi všichni cítíme, že je tato svoboda znovu ohrožená. Kdo tvrdí, že ne, tak se buď jen snaží zalíbit určité části publika a nepřijít o diváky, nebo musí být naprosto slepý. Vždyť jedeme úplně jedna ku jedné slovenský scénář. Proto naprosto chápu, že táta měl vnitřní potřebu s tím jít na veřejnost.
Ani vy sám nemlčíte, před volbami jste apeloval, ať jdou lidé volit, podporujete akci Duhová stužka…
Samozřejmě. Přál bych si, aby téma LGBTQ+ lidí bylo apolitické, ale bohužel to tak není. Raději bych to téma nechal být, protože už teď cítím, jak jsem se zase celý uvnitř rozvibroval. Strašně mě štve lidská nenávist, omezenost, malost a strach ze všeho neznámého. Cítím v sobě potřebu se vůči těmto věcem velmi jasně vymezit, a když se mě někdo zeptá, rád odpovím, jaký je můj postoj. Tím to ale začíná a končí. Zbytek mých iniciativ se odehrává v rovině mého občanského života, mimo veřejný prostor. Na druhou stranu mi ale nevadí, když všichni vědí, kde přesně stojím a kde naopak ne.
Vůči čemu se tedy vymezujete?
Vůči všem popíračům války, rasistům, homofobům, antisemitům, misogynům, sexistům, šovinistům… Je jich dost. A patří tam i manosféra nebo bossing.
Setkal jste se někdy ve své profesi s bossingem?
Když jsem byl mladší, s nějakou mírnější verzí bossingu jsem se setkal. Já si to ale nenechám líbit. Mám velmi silně vyvinutý cit poznat, kdy se někdo nechová tak, jak by měl, takže když to jen trochu přestřelí a dokážeme si to vyříkat, je to v pořádku. Jakmile to ale někdo přežene hodně, otáčím se na podpatku a okamžitě odcházím. Tolerovat něčí výlevy zlosti a komplexy nemám zapotřebí. A nejvíc mě mrzí osud těch, kteří jsou bohužel v pozici, kde si to otočení a odchod dovolit nemohou. V takových případech pak bossing sílí, agresor si je své pozice moc dobře vědom a vzniká naprosto šílená situace.
Jak jste se naučil nastavit si pevně tyto hranice a nedovolit jejich překročení?
Když si nastavíte vlastní hranice, velmi citlivě pak poznáte, když je někdo překročí. A jste také mnohem citlivější k tomu, abyste poznali, že někdo překračuje i nějaká všeobecná pravidla slušnosti vůči někomu druhému nebo celé skupině lidí. A kde jsem se to naučil? Asi samotným životem. Pracuju od patnácti let a vždycky jsem se pohyboval primárně mezi staršími lidmi. S vrstevníky jsem popravdě nikdy neměl možnost strávit tolik času a netrávím ho moc ani dnes. Řekl bych, že právě v prostředí dospělejších lidí byly ty hranice už nastavené, asi i poměrně dobře, takže jsem se tou moudrostí mohl nechat inspirovat. A naopak jsem se nikdy nemusel inspirovat žádnou hloupostí.
Zdroj: autorský rozhovor
