Jste skutečně introvert? Tohle přísné škatulkování je spíš jen oblíbeným mýtem
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Lidé mají často tendenci zařazovat se do vyhraněných škatulek introvertů a extrovertů, přičemž být introvertem se v určitých kruzích stalo v podstatě až módní identitou.
Ve skutečnosti však podle psychologie stoprocentně čisté typy osobností neexistují a nejpočetnější skupina lidí se nachází spíše někde uprostřed na pomyslné škále.
Místo schovávání se za tyto nálepky je důležitější znát své skutečné potřeby a raději se ptát, kdy a v jakých konkrétních situacích se projevujeme introvertně nebo extrovertně.
Velkou část života jsem se pokládala za introverta, který zoufale touží chovat se víc extrovertně. Na večírcích jsem postávala někde na okraji nebo seděla ve výklenku zdi a předstírala, že mě baví pozorovat společenský cvrkot.
Ve skutečnosti jsem si přála být tou holkou, která se nahlas směje uprostřed místnosti nebo krouží od jedné skupinky ke druhé a bez okolků se zapojuje do hovoru. Jenom jsem nevěděla, jak to udělat.
VIDEO TIP: Jak poznat psychopata?
Jindy jsem skončila někde na konci dlouhého stolu a v překřikování mnoha hlasů se mi málokdy podařilo vzít si slovo. S alkoholem to šlo trochu líp, ale časem člověk přijde na to, že to není úplně ideální způsob. Nikdy mi nedělalo problém mluvit před mnoha lidmi. Na pódiu s mikrofonem v ruce si připadám vlastně dost dobře. Problém mi dělá bojovat o pozornost nebo se vmísit někam, kde si nejsem jistá, jestli jsem vítaná.
Velká změna přišla po pandemii covidu, když jsem začala pracovat výhradně z domova. Zpočátku jsem si připadala jako v ráji. Byl to dokonale předvídatelný ráj, v němž jsem si určovala výhradně svá vlastní pravidla. Ale postupně jsem začala zjišťovat, že potřebuji i druhý pól. Interakci, naslouchání, zpětnou vazbu, nepředvídatelnost.
Existuje 100% extrovert nebo introvert?
Takže co jsem? Introvert, nebo stydlivý extrovert? A nemohu být ve skutečnosti od obojího trochu? Skoro všichni jsme od obojího trochu, potvrzuje Carl Gustav Jung. Právě on před více než sto lety v knize Psychologické typy definoval extroverta jako typ člověka, jehož životní energie směřuje ven, k světu věcí a lidí, k tomu, co přichází zvenčí, zatímco introverta popsal jako toho, jehož životní energie směřuje k vnitřnímu prožitku a svět vnímá skrze to, jak na něj působí.
V reálném světě ovšem podle něj stoprocentně „čisté" typy neexistují. „Takový člověk by byl v blázinci. Tyto termíny popisují určitý sklon, tendenci k jednomu, nebo druhému. Nejpočetnější skupina lidí se nachází někde uprostřed," řekl Jung na filmovém záznamu rozhovoru s psychologem Richardem I. Evansem roku 1957.
Už dva roky po vydání Jungových Psychologických typů zavedl Jungův žák Edmund Conklin termín ambivert, popisující člověka, který jeví jak introvertní, tak extrovertní rysy.
Dlouhodobé studie sledující lidi mezi dvacítkou a čtyřicítkou ukázaly, že s věkem přichází nejen větší sebevědomí, sebekontrola, vřelost a emoční stabilita, ale také mírný ústup extrovertních rysů.
Proč se neškatulkovat
Proč tedy máme potřebu se zaškatulkovat jako extrovert nebo introvert? Nálepka dává pocit, že sami sobě víc rozumíme. Přináší vysvětlení pro nekomfortní situace, dává jistotu. Proto jsou taky osobnostní testy tak návykové: Každý nám dává příslib, že se o sobě dozvíme, jací jsme „doopravdy".
Jenže to má taky svou odvrácenou stranu. Jakmile se totiž s nějakou škatulkou ztotožníme, můžeme se do ní začít uzavírat. Přesvědčený introvert začne odmítat výzvy, které by měly potenciál ho vytáhnout z jeho ulity. Já jsem třeba několik let po sobě v redakci tvrdila, že nerada dělám rozhovory se známými lidmi, až mi je přestali nabízet. Až po nějakém čase jsem zjistila, že mi to vlastně chybí.
Domnělý stoprocentní extrovert zase může opomíjet svou potřebu trávit nějaký čas o samotě a v soustředění. Jestliže si vytvoří pověst někoho, kdo je pořád „v pohodě", je obklopený lidmi a srdcem každé párty, najednou pro něj může být obtížné nějaké pozvání odmítnout, aby nevzbudil špatný dojem.
Anebo naopak slýcháme, že se nemáme „tolik stydět" a máme být „průbojnější", a i když to myslí dobře, jako podporu a povzbuzení, odnášíme si dojem, že nezvládáme něco, co všichni normální lidi umějí.
A na hranice šuplíků někdy narazíme při terapii. Dobrý terapeut nás nenechá definovat se jedním cizím slovem, snaží se nás přimět, abychom mluvili o tom, jak se v různých situacích doopravdy cítíme a co bychom chtěli dělat nebo prožívat jinak. Pak třeba zjistíme, že to, co považujeme za introverzi, je ve skutečnosti úzkost nebo plachost. Toužíme po kontaktu s ostatními, ale zároveň se ho bojíme.
Je módní být introvert?
Pro popularitu introvertů udělala hodně americká autorka Susan Cain ve své dnes již kultovní knize Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit, jež v Česku vyšla roku 2012.
To, co v knize popisuje, platí především pro Spojené státy, ale do značné míry i pro Evropu: Naše společnost po desetiletí oslavovala určitý typ osobnosti. Toho, kdo je výřečný, pohotový, společenský, umí se prodat, jednoduše je týmový hráč.
Firmy staví open space kanceláře, které mají usnadnit „komunikaci" a „synergii", i ve školách se klade důraz na prezentaci a práci ve skupinách. Umět se prosadit znamená být vidět.
„Říkají nám, že je skvělé být výrazný a umět se ozvat, že štěstí znamená být ve společnosti. Vidíme se jako národ extrovertů, což znamená, že jsme zapomněli, kým doopravdy jsme," piše Susan Cain ve své knize. „Výsledky studií ukazují, že třetina až polovina Američanů jsou ve skutečnosti introverti."
Být introvertem se v určitých kruzích stalo až módní identitou, domnělou známkou toho, že jsem hlubší, opravdovější a citlivější než hluční a povrchní extroverti. Tohle sebeuspokojivé zhlížení se v identitě introverta může vést k tomu, že člověk se začne vyhýbat nekomfortním situacím, jako je třeba telefonování s neznámými lidmi.
Ostatně, dnešní doba s plejádou způsobů digitální komunikace tomu jen nahrává a mezi mladými lidmi je nechuť k telefonování spíše standardem. Změny, které přinesla pandemie covidu, nám pak všem umožnily ještě víc žít v „bezkontaktním" světě: nákupy, jídlo z restaurace, čistírny, knihy, filmy, to všechno si můžeme objednat až domů, aniž bychom museli s kýmkoli mluvit.
Co odhalily další studie?
To samozřejmě neznamená, že rozdíly mezi lidmi neexistují. Určitě je dobré znát svůj výchozí bod, vědět, co mě nabíjí a co naopak unavuje. Když známe svoje potřeby, můžeme se svou energií pracovat tak, abychom nevyhořeli.
Já jsem například až po letech pochopila, proč jsou pro mě tak náročné prodloužené víkendy s kamarádkami, kdy přes den prozkoumáváme cizí město a večer popíjíme víno na terase. Situace, kdy jsem po celé čtyři dny nebyla ani na deset minut sama, mě nesmírně vyčerpávala a únava ve mně probouzela nevysvětlitelnou zlost. Po památkách a barech jsem se ploužila se skřípějícími zuby. Ale trhnout se na pár hodin od skupiny jsem se neodvážila, připadala bych si „divná".
Jinak než C. G. Jung popsal rozdíl mezi extroverty a introverty britský psycholog německého původu Hans Eysenck, který ho přestal chápat jako čistě psychologickou záležitost a jeho původ hledal v biologii mozku.
Dokazoval to mimo jiné slavným experimentem: Když dáte člověku na jazyk kapku citronové šťávy, introvertovi poteče víc slin než extrovertovi, protože jeho nervový systém reaguje intenzivněji.
Psycholog Brian Little zase přišel s teorií „volných rysů" (free traits). On sám, přestože byl vtipným a oblíbeným přednášejícím na Harvardu, se považoval za vyhraněného introverta a po přednáškách unikal na pánské toalety, kde nacházel trochu samoty.
„Volné rysy" nám podle jeho teorie dávají schopnost jednat jakoby v rozporu se svým základním nastavením, pokud je to pro nás opravdu důležité. Introvertní citlivý filmový režisér, který chce ztvárnit svou vizi, dokáže na place dirigovat celý štáb. A extrovertní studentka pedagogiky dokáže při psaní diplomové práce strávit desítky hodin tichou soustředěnou prací v knihovně.
Tenhle výdej mentální energie ale musíme něčím nahradit, dobít se způsobem, který je nám vlastní. Jeho útěky na pánské záchody nebyly žádná póza, ale potřeba na chvíli nepředstírat a být jen sám sebou.
Co opravdu potřebuji
Možná, že spíš než na to, jestli jsme extroverti nebo introverti, bychom se měli ptát, kdy a v jakých situacích jsme introvertní nebo extrovertní. Rozlišovat, co je pro nás náročné a čím to budeme kompenzovat. Klást si otázky: Co v téhle situaci potřebuji? Kdy od sebe chci příliš? Kdy naopak promeškávám šanci naučit se něco nového? Kdy respektuji svoje nastavení a kdy se za něj spíš schovávám?
