Opilé lidi nesnáším dodnes. Z traumat mi pomohla až terapie, říká hvězda Stardance Návorková
Když zrovna netančí, neučí tančit své partnery ve StarDance nebo svého životního partnera Michaela Rozsypala, chodí po horách. Tanečnice Lenka Nora Návorková je spíš introvertka, emoce si nosí v sobě a naučila se je otevírat až na terapiích.Její dětství totiž ovlivnil agresivní otec alkoholik. Napsala o tom všem knihu a doufá, že její příběh může pomoct ostatním.
Lidé tě znají hlavně jako energickou, usměvavou tanečnici ze StarDance. Ty o sobě ale říkáš, že jsi spíš introvertka. Jak moc se tedy veřejná Lenka liší od té, kterou znají jenom její nejbližší?
Myslím si, že i spousta mých přátel by asi neřekla, že jsem introvertka. Opravdu to vědí jenom ti úplně nejbližší. Je to dané tím, jak se neustále pohybuju mezi velkým množstvím lidí. I při výuce nebo vystoupeních lidem pořád dávám spoustu energie, takže pak si zkrátka potřebuju zalézt do své ulity a mít klid. Můj partner už ví, že mě má v tu chvíli nechat. Nechci být úplně sama, ale ten klid opravdu potřebuju.
Otevřeně mluvíš také o svém dětství, o tom, že táta pil a že doma docházelo k násilí vůči mamince. Přesto ses rozhodla k tomu období znovu vrátit ve své rozhovorové knize První krok. Proč právě teď?
Na celém tom procesu je zajímavé, což mi řekla i terapeutka, že dětská mysl spoustu věcí vytěsní, abys prostě mohla pokračovat dál. V průběhu života jsem tak měla určité vlny, kdy mi hlava na základě nějakých situací vyplivla konkrétní vzpomínky, a postupem času se mi z nich zase začal utvářet nějaký obraz. Brala jsem to tak, že ty věci zkrátka potřebovaly vyplout na povrch, ale teď jsem se potřebovala posunout dál.
Návrat vzpomínek z dětství mi pomohl ve spoustě oblastí života, třeba v partnerských vztazích. A když mě pak oslovilo nakladatelství Albatros, vzala jsem tu nabídku proto, že podobných příběhů je kolem nás strašně moc a myslím, že i ten můj by mohl někomu pomoct.
Jaké to pro tebe bylo, vstupovat znovu do dětství a vracet se ke vzpomínkám, které jsi dřív vytěsnila?
Když jsme vedly rozhovory s Marii Horovitzovou, která se mnou knihu psala, byla to pro mě v podstatě taková terapie zdarma. Objevily se dokonce chvíle, kdy jsme si obě pobrečely, ale zároveň přišly i momenty, o kterých jsem už schopná mluvit úplně bez emocí, protože je mám zpracované. Beru to tak, že takhle to prostě bylo a nic na tom nezměním.Nehroutím se z toho. Každý ve svém životě zažil nějaké velké věci, které ho mohly úplně zlomit, a to, že se staly v minulosti, už nezměníme. Beru to prostě tak, že mě to může jenom posílit.
Děti vyrůstající v násilném prostředí často dlouho nevědí, že je něco špatně. Kdy tobě poprvé začalo docházet, že to, co se děje u vás doma, je jiné než to, co se děje u kamarádů?
Přijde mi, že dítě sice nerozumí tomu, co si dospělí říkají, když si nadávají, ale z atmosféry cítí, že je něco špatně. Dodnes mě dokáže rozčílit, když na ulici vidím rodiče, jak se hádají a dítě do toho zahrnují s tím, že „vždyť je malé, ono nic neví“. Děti všechno nasávají jako houba. Já sama jsem byla několikrát svědkem otcova násilí, včetně toho fyzického. Přitom jsem už jako dítě samozřejmě věděla, že rodiče by se měli mít rádi, a nechápala jsem, proč teda taťka mamku uhodil. To přece není projev lásky. Často jsem slyšela, jak na sebe křičí, mamka pak brečí a celé se to vyhrocuje. I když tomu nerozumíš, víš, že to je špatně. A taky ve školce nebo ve škole přece vidíš, že se k sobě lidé chovají jinak.
U vás doma probíhalo násilí jen ze strany táty, nebo si rodiče ubližovali vzájemně?
Z toho, co si pamatuju, byl agresor vždycky taťka. V knížce padla otázka, jestli k násilí docházelo, i když nepil, což nedokážu objektivně říct. Ale když se to vyhrocovalo, byl opilý vždycky. Alkohol má obrovskou moc a sílu a dodneška si v sobě nesu, že jakmile vidím opilé lidi, kteří začnou být hrozní borci a mají agresivní sklony, okamžitě beru čáru pryč.Vyvolává to ve mně šílené pocity, mám z takových lidí hrozný strach. Nemají totiž kontrolu a většinou ani sami nevědí, čeho jsou schopní.
Snažila ses někdy mámu chránit? Děti z takových rodin mívají zpravidla pocit, že když budou tiché a hodné, situaci to zachrání.
Velmi často jsem měla nutkání do toho nějak vstoupit, ale vždycky mě přemohl strach. Zároveň jsem pak na sebe byla naštvaná, že jsem nic neudělala. Můj brácha je o necelých osm let starší a já vnitřně cítila, že bychom měli nějak zakročit, ale ten strach mě úplně paralyzoval. Když o tom tak přemýšlím, asi máš pravdu s tou snahou být vzorná. Extrémně se to u mě projevilo na prvním stupni základky. Za celou vyučovací hodinu jsem kolikrát ani nepromluvila se spolužačkou.Někdo se mě zeptal, kolik je hodin, a já nehnula ani brvou. Byla jsem ten vzorný extrém se samými jedničkami. Možná jsem to podvědomě dělala právě proto, abych domů přinesla něco, čím mamku potěším.
Na tebe s bráchou táta agresivní nebyl?
Nepamatuju si, že by se to někdy stalo.
Vaši se nakonec rozvedli, když ti bylo necelých šest let. Byli jste potom v kontaktu?
Ono to ani nešlo jinak, protože situace u nás doma byla zpětně úplně směšná. Rodiče se rozvedli a řešil se majetek. Táta byl stavař a udělal si přístavbu přímo vedle toho, kde jsme všichni bydleli. Dům se tak sice rozdělil na dvě části, ale my jsme v něm ještě třeba dva nebo tři roky žili všichni společně v nějakém rozpracovaném prostoru. Úplně padlé na hlavu.
Měli jsme rozdělené úplně všechno, včetně skříněk v kuchyni. Jedna byla naše, druhá tátova. A do toho už tam za tátou chodila jeho nová paní, se kterou nakonec založil druhou rodinu. Když jsem šla do šesté třídy, tak jsme se s mámou a bráchou přestěhovali. A tátu už jsem nevídala. Nikdy kontakt se mnou nijak extrémně nevyhledával a já popravdě taky ne, takže se nakonec úplně přerušil.
Měli jste někdy možnost si to vyříkat, třeba i v dospělosti?
Vůbec. Myslím si, že tohle je v naší rodině obecně tabu. Nikdo se k tomu, co se u nás dělo, vůbec nevrací. Je dokonce možné, že taťka nabyl dojmu, že jsem od mamky navedená a všichni stojíme proti němu. Musím ale říct, že jsem opravdu špatně nesla, že jsem nikdy nebyla taková ta „tátova holka“. O to jsem moc stála, a nikdy se to nestalo. Přitom jsem byla jeho vůbec první dcera.
Po dlouhé době jsme se propojili někdy v roce 2018, když jsem byla poprvé ve StarDance. Tehdy jsem měla tendenci se s tátou nějak spojit, ale nedokázala jsem si představit, že bych mu po těch letech byla schopná zavolat, takže jsem mu napsala dopis. Odepsal mi. Když jsme s Jirkou Dvořákem tehdy StarDance vyhráli, poslal mi přání k Vánocům, ve kterém psal, že mi fandil. O pár let později mi k dalšímu StarDance zase napsal, že se kouká, ale tím to skončilo. Nikdy mi třeba nenapsal k narozeninám, a upřímně si myslím, že ani neví, kdy je mám.
Máš pocit, že jsi mu odpustila?
Svým způsobem jsem na tom pracovala na terapiích a posun tam určitě je, ale nenazvala bych to přímo odpuštěním. Spíš jsem se srovnala s tím, že taková je realita. Rozhodně nemůžu říct, že mu nemám za zlé, co mámě dělal, ale věřím, že rodiče byli tehdy v nějaké situaci a řešili ji, jak nejlíp uměli. Že to probíhalo zrovna takhle smutným způsobem, zkrátka beru jako fakt. Nejdůležitější pro mě asi je, že k němu dnes mám neutrální vztah. Nejsem v bodě, kdy bych ho proklínala nebo nenáviděla, ale současně k němu vůbec nemám vztah jako k tátovi. Je to člověk, díky kterému jsem na světě, což je fajn, ale pouto mezi námi žádné není.
Propsalo se to, jak se k sobě rodiče chovali, i do tvých partnerských vztahů?
Rozhodně ano, a dlouhou dobu jsem si to neuvědomovala. I díky terapii mi ale po čase došlo, že si vybírám pořád ty stejné typy partnerů, u kterých nakonec narazím vždy na ty stejné limity. Neustále se to opakovalo. Vztah se rozpadl, našla jsem si nového chlapa, který na začátku vypadal úplně jinak než ten předchozí, ale situace se poté zase celá zopakovala. V jednom vztahu jsem se dokonce ocitla v situaci, kdy jsem začala pochybovat sama o sobě. Nerozuměla jsem, co dělám špatně, a to byl impulz, abych poprvé vyhledala terapii.
Dodnes se směju při vzpomínce, že to vypadalo jako z učebnice psychoterapeuta pro první ročník. Hned na první lekci se mě terapeutka zeptala na úplnou klasiku: „Jaké bylo dětství?“ Rozebíraly jsme to a díky tomu jsem si uvědomila spoustu věcí. Třeba to, že člověk má tendenci si podvědomě vybírat partnery na základě vzorce, který si nese z dětství.
Máš teď kvůli tomu nějaké hranice, které jsou pro tebe od partnera naprosto nepřekročitelné?
Dnes už ano. Ale mojí velkou chybou v minulosti bylo, že jsem se sama za sebe nedokázala postavit. Neznala jsem svou vlastní hodnotu a spoustu věcí v normálních mezilidských vztazích jsem si nechala líbit. Když se to nakonec nakumulovalo a ozvala jsem se, z druhé strany nikdy nepřišlo pochopení. A v podstatě se tomu ani moc nedivím. Proč by mi mělo najednou vadit něco, co doteď bylo o. k.?
Na druhou stranu, díky tomu, jak jsem na sobě na terapiích pracovala, jsem dnes v některých věcech až radikální. Třeba co se týče alkoholu. Naprosto to nesnáším a nemám ráda opilé lidi.Dokážu přimhouřit oči, když má člověk takzvaně dobrou opici a je vtipný, ale ani tak mi to není příjemné. Nikomu ale nic nezakazuju, ať si každý dělá, co chce, jen já u toho prostě nechci být. Řídím se heslem co oči nevidí, srdce nebolí. Nikoho neomezuju, ale vyžaduju vzájemnou důvěru, když jde Michael zapařit s kamarády, jsem raději, když u toho nemusím být.
A jaký vztah k pití máš ty samotná?
Mám za sebou mladé letní roky paření, jako každý. Zlomilo se to až asi před třemi lety, kdy jsem přestala pít úplně. Dnes si dám maximálně symbolický přípítek, který většinou nedopiju. Zjistila jsem, že mi alkohol nedělá fyzicky dobře a že když jsem měla velký zápřah, alkohol způsobil, že jsem si vůbec neodpočinula. Často se mi stávalo, že mě to tak oslabilo, až jsem z únavy onemocněla. A taky jsem v opici mívala klasické „depky“. Zničehonic na mě padla totální tíseň. Proto abstinuju. A i když v poslední době hodně lidí volí cestu bez alkoholu, společenská nálada je pořád taková, že je normální se napít. Mnohdy proto na některé akce radši nejdu, protože nechci být konfrontovaná otázkami typu: „A proč si nedáš?“
Máš i jiné hranice, které se netýkají alkoholu?
Obrovským tématem je pro mě svoboda a snaha nenechat sebou manipulovat. To je možná ještě větší téma než alkohol.Ve vztahu jsem zažila plíživou manipulaci, kdy tě člověk začne postupně odřezávat od tvých blízkých. Dlouho to nevidíš, ale pak otevřeš oči a zjistíš, že je všechno špatně. Na podobné chování jsem dnes hodně vysazená.
Pokračování rozhovoru naleznete v aktuálním čísle časopisu Moje psychologie, který je právě na stáncích. Zakoupit jej ale můžete také online a to na ikiosek.cz. Zdarma vám ho doručíme až domů.
Zdroj: autorský článek
