Adéla Elbel: Už chápu, proč mi některé věci nejdou tak, jako ostatním. Své ADHD jsem ale řešit nechtěla
ADHD ve stand-up komičce a poutnici Adéle Elbel od dětství probublávalo, a ona se tomu urputně bránila. Nechtěla nálepku, nechtěla být jako každý druhý „frikulín“. Jak to má dnes?
Jaký má stand-up komička názor na humor? Dá se podle tebe udělat sranda úplně ze všeho?
Ano, dá. Myslím, že není téma, které by nešlo zpracovat do humoru. Spíš jde o to, kde má člověk hranice, co se mu chce zpracovávat, co už ne. Ale podle mě si opravdu jde udělat legraci úplně ze všeho. Dokonce si sama pro sebe dávám občas úkoly, kdy si řeknu: „A teď udělej humor tady o tomhle." Takže mám stand-up o banánu, protože jsem seděla u snídaně a říkám si: „Tak schválně, jestli dokážeš udělat srandu i z banánu." A dokážu. Ty nehezké věci, které si lidé dělají navzájem, se snažím nezlehčovat, ale odlehčit.
Kde jsou tvé hranice? Z jakého tématu by sis legraci nedělala a neděláš?
Tím tématem jsou asi tragédie, zejména takové ty blízké a osobní. Naopak velmi ráda si dělám legraci z obecných fenoménů. My, lidi, si všichni připadáme strašně výjimeční a hrozně individuální, ale ve výsledku jedeme všichni podle dost podobné šablony. A to mě právě baví ukazovat. Hledám to, co máme všichni společné. Na vystoupeních hodně interaguji s lidmi, stavím z velké části na improvizaci a jsem hrozně ráda, že mě lidi ještě pořád dokážou překvapit.
Třeba v Ostravě se na mě byla podívat paní, která si našla nového manžela tak, že jako rodiče na baseballu tak fandili, až se dali dohromady. Takové pěkné klišé, že? Pak se nám ale svěřila, že její bývalý partner chtěl střídavou péči na jejich společného psa, ale na jejich společné děti už ne. Tehdy jsem si fakt říkala, že mě lidi ještě umějí překvapit. Baví mě to zdánlivé škatulkování, ze kterého se pak s diváky navzájem vyvádíme.
Jakou pozici mají v Česku stand-up komičky oproti svým mužským kolegům? Cítíš v tom rozdíl?
Musím přiznat, že spoustu věcí vlastně nevnímám. Jsem sice extrémně citlivá, a často si tak všímám věcí, kterými se většina lidí nezabývá, ale v tomhle konkrétně já osobně žádný velký rozdíl necítím. Možná je to i tím, že hodně vystupuju sama. Mám dva celovečerní speciály, se kterými objíždím republiku, a mám tak interakci jen s publikem a oni jen se mnou. Ale i když občas vystupuju s lidmi z Na stojáka, tak žádné rozdíly necítím. Možná je to ale i tím, že jsou tam všichni dost fajn.
Takže jsi nikdy neslyšela třeba větu, že na ženskou jsi docela vtipná?
Ale to víš, že ze začátku slyšela. Kdybych to měla spočítat, dělám stand-up nějakých dvanáct let, protože si pamatuju, že první kus jsem měla o těhotenství s prostřední dcerou, které je dnes už jedenáct. Tehdy jsem ještě nějaké srovnávání vnímala a to, že jsem žena, se tematizovalo právě v rámci stand-upů, ale myslím, že dnešní feministická doba už to naštěstí neřeší. Ale taky je možné, že si prostě jen spokojeně žiju v nějaké své bublině. Větu „na ženskou dobrý" stejně říkají typy mužů, které bych si namazala na chleba za chviličku.
Humor bývá často vnímaný jako lehký žánr, ale ve skutečnosti umožňuje nahlížet i na citlivá společenská témata. Co umožňuje humor ve stand-upu říct tobě?
Pro mě je humor hlavně forma, jak něco říct. Od začátku jsem ve svých stand-upech chtěla mít nějakou zprávu, možná i poselství, chtěla jsem něco předat. Já mám v sobě obecně tendence nějakého rádcovství, dokonce jsem svého času měla i pořad s názvem „Adéla radí", a když o tom teď mluvíme, tak si říkám, že bych se k němu mohla vrátit. Protože já strašně ráda radím, jak se co má dělat. U jiných teda, tam to vidím hned, na rozdíl od sebe. Klasika. Ale abych se vrátila k otázce, tak obecně s oblibou tématizuju vztahy, muže, ženy, lidská soužití a to, jak si ubližujeme. Právě ty nehezké věci, které si lidé dělají navzájem, se snažím nezlehčovat, ale odlehčit.
Je to pro tebe i nějaká forma sebeterapie?
Určitě. Dlouho jsem si to nemyslela, ale dnes jsem přesvědčená, že všechno, co člověk říká, je pro něj určitá forma sebeterapie. Třeba i když jdeš s kamarádkou na kafe a všechno jí to vykecáš. Obecně bych řekla, že můj život je pro mě forma terapie, jak z něj „vyváznout" co nejelegantněji.
Není daní za povolání komičky i to, že třeba nejsi někdy braná tak úplně vážně, když chceš otevřít nějaké náročnější téma?
To si nemyslím. Spíš se mi stává, že jsem vnímaná jako někdo, kdo je hodně ostrej a až jako na komoru vulgární, jenže to já v běžném životě rozhodně nejsem. Takže si myslím, že mě někteří lidé spíš podceňují v tom, že neumím být normální. Jenže stand-up, jako každé povolání, je jen naší součástí, ne celou osobností. Umíme ho zapnout, ale i vypnout.
Otevřeně mluvíš i o psychických obtížích a lidské psychice obecně, psala jsi o tom i v autobiografii Doba temna. Kdy jsi vlastně u sebe poprvé pochopila, že nemusí jít jen o špatné období, ale o něco, co vyžaduje pozornost a péči?
To asi nedokážu nějak konkrétně datovat, a navíc je to ještě docela čerstvé. To, co teď řeším, je ADHD, které jsem hrozně dlouho řešit nechtěla, protože mi přišlo, že to všichni na sítích strašně tematizují a že kdo nemá ADHD, tak není cool. Takže jsem to v sobě zasunula, říkala si, že to rozhodně řešit nemusím, protože už dávno cool jsem', a dlouho jsem to nechávala být. Jenže loni jsem si koupila knihu Roztěkané od Kláry Kubíčkové a Jany Srncové, která je o čtyřicetiletých ženách, které na to, že mají ADHD, přišly až v dospělosti.
Udělala jsem s ní to, co se všemi knihami, nedostala jsem se ke čtení. Takže jsem si ji pořídila jako audioknihu a při jejím poslechu mi došlo, že v ní popisují přesně můj život. A že to sedí naprosto skvěle i na mého muže. I když ADHD ještě nemám diagnostikované, takže je mi trochu hloupé o tom mluvit, už dokážu chápat, proč mi spousta běžných věcí nejde tak jako ostatním lidem a proč v naší rodině často vládne chaos.
Jsi máma tří dětí, které máš všechny deset let od sebe. Jak se vám daří s ADHD udržovat řád a organizaci rodinných potřeb, včetně těch vaších?
Dělám to strašně ráda, ale současně cítím, jak moc mě to vyčerpává, přestože nejsem ani schopná dělat tolik co třeba jiné mámy. Mám tendenci občas unikat do práce a do sebe. Vždycky jsem si kvůli tomu připadala horší, a teď najednou zjišťuju, že je to vlastně jen něco, co lidé s mým mozkem neumějí.
Zajímavé je, že ADHD se u dospělých žen odhalí často právě na mateřství. Takže není žádným překvapením, že jsem nad tím začala uvažovat právě se třetí dcerou. Gréta je úžasná, všechny nás spojuje, jako by se s ní celé puzzle rodiny složilo, skvěle to funguje a já jsem úplně šťastná máma, ale přináší to s sebou i to, že je to pro mě opravdu vyčerpávající.
Neustále musím myslet na doktory, co je pro koho potřeba zařídit, kdo kdy kam jede a tak. Do toho jsem chaotik, mám hromady oblečení, protože jak často jezdím po republice a musím se sbalit, tak s sebou na tři dny vezu věcí jak na dva týdny, ale stejně pravidelně něco zapomenu, takže si to musim dokoupit. Naštěstí mám někoho, kdo mi pomáhá s úklidem, ale i tak je to trochu náročné. Už dokážu chápat, proč mi spousta běžných věcí nejde tak jako ostatním lidem.
Nikdy dřív tě nenapadlo, že bys mohla mít ADHD? Nepřišla sis v nějakých momentech oproti ostatním jiná, divná, nebo dokonce nemožná?
Samozřejmě mi takhle zpětně došlo, že to šlo pozorovat už v dětství, ale tehdy jsem to prostě přísuzovala jiným věcem. Vždycky jsem byla braná jako taková ta divná, divná Adéla. V první a druhé třídě na sídlištní základce jsem byla strašně šikovná, ve škole jsem excelovala, jenže pak přišla třetí třída, kdy už to začíná být náročnější. Díky ambicióznosti rodičů jsem přešla na výběrovou jazykovou školu, do toho mi umřel táta a já se úplně vypnula. Snažila jsem se zapadnout do kolektivu nových spolužáků, a protože jsem vždycky chtěla být spíš oblíbená, tak jsem přestala stíhat učení.
Tehdy si všichni, včetně mě, mysleli, že je to tou tátovou nehodou. Nenapadlo nás, že by v tom mohlo být něco jiného, ale dnes si říkám, že to možná prostě bylo jenom mnou. Ženy s ADHD navíc mají tu vlastnost, že se ho už od dětství částečně naučí kompenzovat, aby to nějak zvládly, ale pak se to v plné síle odhalí ve stresové náročných situacích. Takže nedokážu říct, kdy jsem si to uvědomila, spíš bych řekla, že to ve mně tak nějak probublávalo, a já se tomu urputně bránila, protože jsem nechtěla mít nálepku, kterou si dnes dává každý druhý - devadesátkovým jazykem řečeno -„frikulín". Přitom s opravdovým ADHD se potýká asi 10% dětí a 5% dospělých.
Chceš se nechat diagnostikovat?
No jasně, po přečtení knihy Roztékané už se chci pořádně pochopit. Protože jsou ale dlouhé čekací doby, tak nás to s manželem čeká až v říjnu...
Zbytek rozhovoru najdete v aktuálním vydání časopisu Moje psychologie. Koupíte jej na stáncích nebo online na ikiosek.cz/mojepsychologie
Zdroj: autorský článek
