Od výběru krému po životního partnera: Proč nás dnešní svoboda volby tak vyčerpává?
Co koupit, kde žít, koho milovat, čemu věřit: Volby, které považujeme za své právo, nás dokážou rozradostnit, uspokojit, paralyzovat i přivést ke ztrátě toho, co nám je umožňuje - svobody.
Tak hodně o ní mluvíme, tak chabě vnímáme, když ji ztrácíme. Svoboda volby a její paradoxy jsou to, co je součástí naší každodennosti. Od výběru pasty na zuby po výběr podcastu, školy, partnera i politické reprezentace. Dobře, nevybereme si, komu a kde se narodíme nebo jaké chytáky připravil k přijímačkám Cermat, ale nepochybně je na nás, zda si budeme ničit zuby abrazivy a život toxickým partnerem, ačkoli to první můžeme klidně hodit na zubaře a to druhé na špatný rodičovský příklad.
Ten Russell Crowe ale ztučněl...
Ukázat si to můžeme třeba na filmu režiséra a scenáristy Jamese Vanderbilta Norimberk. Dlouho očekávaný „hollywood" o norimberském procesu s poselstvím nikoli dějepisně výukovým: Zlo v nejhorší podobě a neštěstí v neklidné době můžeme přivolat sami, demokratickou volbou a v mezích zákona.
Stačí se nevyznat v informačním šumu, nemít a neumět vyhmátnout podstatné informace, nedohlédnout za horizont svého privátního světa, klidně jen z toho důvodu, že na průniky do těch druhých nemáme čas, energii, případně obojí. A ono to s našimi volbami není jen tak. Jen uvažme, kolik energie jsme například schopni dát do výběru mikiny na Zalandu, Modivu nebo Vinted...
Když se člověk zaposlouchá a začte do komentářů k filmu Norimberk, i od těch, kteří by z podstaty profese nemuseli zrovna klouzat po povrchu, uslyší hodnocení hereckých výkonů i poznámky, jak hlavní herec filmu Russell Crowe zestárl a ztučněl, poznámky ke kameře či k historickým faktům týkajícím se procesu s nacistickými pohlaváry, ale co to umožnilo, tedy lidské myšlení a rozhodování, lidské volby, jejichž důsledkem je uchopení moci diktátorem, zůstává spíše upozaděno. Přitom o to šlo Vanderbiltovi přece především.
Je to vcelku přímá úměra. Čím více svobody máme, tím více máme i voleb, a čím vice voleb, tím více práce má mozek, a čím více práce má mozek, tím větší zátěži čelí svědomí a tím i celá nervová soustava. Poučená volba opravdu mnohdy bolí, jenže když ji ztratíme, přicházíme i o svobodu, a s ní, jak historie ukazuje (a někteří historici popírají), můžeme v krajním případě přijít i o život.
Zajímavější než známý bonmot dramatika Oscara Wildea, že „historie se nikdy neopakuje, to jenom špatní historici se opakují", je pro nás postoj britského filozofa, historika a politického teoretika Isaiaha Berlina, jednoho z nejrespektovanějších vědců minulého století a liberála do morku kostí. Tvrdil, že historické události jsou jedinečné a neopakovatelné, byl odpůrcem historického determinismu čili přesvědčení, že vývoj je předurčen nebo se řídí pevnými zákony.
Podle jeho názoru je lidská svoboda a náhoda klíčová, což znemožňuje předvídat budoucnost na základě minulosti, a tedy čerpat z historie jednoduché, přenosné „lekce". Což můžeme opět častěji slýchat jako argument proti poukazování, že „tohle už tady v minulosti bylo, dejme si bacha na své volby, protože scénáře, stejně jako lidské pohnutky se opakují". Z takové kritiky a obav, že přehlédneme varovný vzkaz z historie, se mnohým ježí i depilované chlupy na těle.
Proč by nás to mělo zajímat?
Na Berlinově pojetí svobody lze snadno ukázat, odkud a jakým směrem se ubírají základní myšlenkové pochody těch, kteří o svobodné volbě veřejně mluví, burcují a přednášejí. Rozvinul inspirující teorii, která se dostala do učebnic a sklidila nemálo emocí.
Velmi stručně řečeno: Negativní svoboda je to, kolik má člověk možností, přičemž z liberálního pohledu je podstatné, aby jich měl co nejvíce a stát je co nejméně omezoval. Pozitivní svoboda vyjadřuje spíše to, pro jakou nabízenou možnost se člověk z vlastní, nebo cizí vůle rozhodne, přičemž v omezování jeho možností spatřoval Berlin nebezpečí, že se tak bude dít pod záminkou osvobození člověka.
Ať už na Berlinovo pojetí světa pohlížíme jakkoli, někdy v 80. letech rozšířil svou teorii politické svobody na svobodu základní. A tady začneme hledat odpověď na otázku: „A proč nás to má jako zajímat?".
Základní svobodou myslel svobodnou vůli, svobodu volby ve filozofickém smyslu slova, bez níž by jiné druhy nebyly možné, bez níž by neexistovala žádná volba ani jednání, dokonce „bez níž lidé nemohou být a zůstat lidmi".
Berlin se také obával zneužití konceptu pozitivní svobody k obhajobě autoritativních režimů. Nebezpečí tkví v tom, že lidé začnou zaměňovat racionální vyšší „já" čili jedince za společenský celek, například kmen, rasu, církev, stát. Pak se může stát, že někdo jiný začne tvrdit, že zná mé vyšší já lépe než já sám, a začne určovat, které mé jednání je vlastně to racionální a vyšší.
V teorii negativní a pozitivní svobody lze spatřovat paradoxy. Je to tak, že čím více možností máme, tím jsme svobodnější, a možnost volby nám přináší možnost kontroly nad vlastním životem? Nebo nám naopak rozsáhlá příležitost volby na svobodě ve fi nále ubírá? A co vlastně chceme víc?
Jsme svobodní, ale přetížení?
Paradoxů svobody není v dnešním světě málo a evidentně přibývají. Nejčastěji zmiňovaný pochází z ekonomické sféry, kdy již existuje řada odborných prací týkajících se fenoménu svobody volby. Máme tolik možností, že se dostáváme do pasti rozhodovací paralýzy a úzkosti. Americký psycholog a sociolog Barry Schwartz upozorňuje, že svoboda je nezbytná pro naši „sebeúctu nebo
pro participaci veřejnosti, ale ne každá volba posiluje naši svobodu“.
Ve své knize The Paradox of Choice připomíná, že příliš mnoho možností nás
může přetížit a vést k obavám, že naše rozhodnutí nebylo optimální, což nakonec snižuje naši celkovou spokojenost. Snadno pak sklouzneme do stavu „analytické paralýzy“, v němž nás nadměrné analyzování nebo přemýšlení drží v pasti. Svou energii směrujeme do přemýšlení místo do konání. V přehlcení možnostmi, které považujeme za právo plynoucí ze svobody, se umenšuje pocit spokojenosti, protože co kdybychom mohli zvolit lépe?
Například generace boomerů a starších často vzpomíná na radostný pocit, když si mohli vybrat v Tuzexu nebo na pololegálním trhu z několika druhů levných krémů, a nikdo neřešil, jestli obsahují ceramidy, UV filtry 50+ a další zázraky dnešní kosmetiky. Dnes bloumáte po kosmetickém webu a nejste si jistí, jestli ty peníze, které jste se rozhodli za krém vydat, máte dát za tu, nebo onu značku. A vůbec, neměli jste se raději držet zpátky, co když ty levnější jsou stejně dobré?
Paradoxy každodenní volby
Paradoxy svobody, a tudíž volby se nás dotýkají každodenně, v některých případech natolik silně, že se odrážejí v psychické nepohodě, mnohdy i úzkostech. Čím více se otevírá možností, tím přibývá nejistoty, zda naše volba byla správná. Hovoříme samozřejmě o situacích, kdy máme kupní sílu minimálně zvažovat, co přistane do naší domácnosti, tedy nejsme v roli živitele, který se zoufale snaží spočítat, zdali nakrmí děti do hodnoty 100 korun českých a tak, aby jim na stole přehnaně řečeno den co den nepřistály nejlevnější nudle s nejlevnějším kečupem.
Hovoříme o příjmových skupinách, které se mohou rozhodovat nad bohatě zásobenými regály a jichž se ostatně týkají výzkumy spotřebního chování, marketingové a potažmo i klinicky psychologické.
Opět jsme u znejistění nad regály v bohatě zásobeném obchodě. Koupíme ekologický čisticí prostředek za více peněz, nebo obdobný levnější? A co potraviny? Zvolím rybu z volného rybolovu, nebo levnější z chovu farmového? A když dám více peněz za potraviny nebo kvalitnější oblečení vyrobené mimo lidské robotárny na druhém konci světa, oželím něco jiného, třeba dovolenou v zahraničí?
Nebo ještě jinak. Jsme ochotní vzdát se levných letenek, které otevírají svět a oči? Poznávání cizích kultur je přece jedním z nejefektivnějších způsobů učení se a také porozumění světu. Takže zdražíme lety kvůli ochraně ovzduší, a vůbec overturistice, která přináší jednomu peníze a druhému zmar, ale kdo na to nejvíce doplatí? Tak například studenti, ta sociální skupina vyspělé západní civilizace, od které očekáváme lepší rozhled, myšlení v souvislostech, empatii vůči kulturám žijícím dál než za humny, ale zároveň pragmatické uchopení světa.
Jaká a čí svoboda má větší cenu? Nemusíme se ani dotýkat životního prostředí, stačí dát na misky vah svobodu poznávat a svobodu mit tam, kde žiju, své zázemí, svůj klid. Ať už se jedná o obyvatele malého řeckého ostrova, který se v sezoně potápí pod náporem turistů, toto téma mimochodem zpracovala spisovatelka Scarlett Wilková ve svém románu Kri-kri, nebo o ulice Starého Města v Praze, kde ve špičce máte problém prokličkovat v davech a koupit si za normální cenu nákup do síťovky.
Mám na to právo
„Jsme posedlí možnostmi volby," poznamenává historička působící na Princetonu Sophia Rosenfeld, která je autorkou oceňované knihy The Age of Choice: A History of Freedom in Modern Life, jež se zabývá historií volby jakožto určujícího rysu moderní svobody a hledá příčiny jejích projevů.
Ukazuje se, že nejenže nejsme příliš dobří v realizací svých osobních tužeb, zároveň jsme zahlceni příliš mnoha možnostmi a úzkostliví z toho, co si nejlépe vybrat. Přesto Sophia Rosenfeld připomíná důležitou věc: „Díky možnosti volby se cítíme jako jedineční lidé, kteří mají pocit, že vědí, co chtějí, a znají své preference." Připomíná také, že skrz tento koncept přemýšlíme a chápeme svá práva.
Svoboda není samozřejmost, ač si to můžeme jakkoli přát. Pro značnou část světa je „zázrakem". A můžeme doufat, že se tím nestane i pro nás, kvůli vlastním volbám. „Žijeme ve světě, v němž lidé mohou čekat zázraky jen od sebe samých," napsala Simone Weil, francouzská filozofka první poloviny 20. století, což se týká i svobody a našich možností. A přesně o tom to do značné míry je.
