Nákup v sámošce jako tichá vzpoura: Už jste mikrorabovali?
Už jste si někdy na samoobslužné pokladně místo předražených rajčat namarkovali mrkev? Gratulujeme, dopustili jste se „mikrorabování“. Nový termín (v angličtině „microlooting“), který poprvé zazněl v podcastu The New York Times, vystihuje rozdíl mezi závažnou kriminalitou a drobným prohřeškem, který si dokážeme sami před sebou obhájit.
Jak už předpona „mikro“ napovídá, jde o položky za zanedbatelné částky. Klasické zloděje v obchodech pohání leccoc, od finanční nouze přes zvyk až po touhu po adrenalinu. Mikrorabovač má ale úplně jinou motivaci, pocit spravedlnosti. Někdo štípne jogurt ne proto, že by na něj neměl peníze, ale protože si velký obchodní řetězec kvůli vysokým cenám zaslouží dostat o něco méně. Je to vlastně taková malá, soukromá vzpoura proti kapitalismu.
Mikrorabování nemá nic společného s kleptomanií, což je vzácná psychická porucha (0,3 až 0,6 % populace), při které má jedinec opakované a těžko ovladatelné nutkání něco ukrást. Bere věci, které vůbec nepotřebuje a které mají malou hodnotu. Během krádeže přichází malá úleva, ale po činu se dostaví výčitky nebo stud a lítost. Někteří lidé ukradené věci schovávají, vyhazují nebo je dokonce vracejí, protože o ně ve skutečnosti nestojí.
Krádež vs. eufemismus
Za spouštěč diskuze o mikrorabování lze považovat epizodu podcastu The Opinions z produkce The New York Times s názvem „The Rich Don't Play by the Rules. So Why Should I?" (Bohatí nehrají podle pravidel. Tak proč bych měl/a já?) Moderátorka Nadja Spiegelman představila pojem „microlooting“ jako označení pro drobné krádeže, které někteří lidé chápou jako formu politického protestu vůči velkým korporacím. Hlavním rysem mikrorabování tedy nemá být ani nutkání ani sobectví, ale vnitřní přesvědčení, že ekonomický systém kolem nás je nespravedlivý.
Pokud firma vydělává miliardy díky monopolům, vykořisťování zaměstnanců nebo daňové optimalizaci, má být drobná krádež morálním problémem? Člověk, který schová do tašky banán, sám sebe nevnímá jako zlodějíčka. Svůj čin bere jako symbolický protest a drobnou nápravu světa, kde je všechno až příliš drahé. Kritici takového chování ale zdůrazňují, že přejmenovat drobné krádeže eufemismem, je jen pokus dát jakousi legitimitu porušování zákona.
Pozoruhodné na diskuzích o mikrorabování, které se rozšířily na sociální sítě, je i rychlost, s jakou se z okrajového pojmu stal prostředek mnohem širšího sporu, ve kterém se vede několik různých debat najednou. Je drobná krádež někdy morálně ospravedlnitelná? Liší se nějak krádež od korporace a od jednotlivce? Kde končí občanská neposlušnost a začíná kriminalita?
Z psychologického hlediska může být možná nejzajímavější otázka ta, zda jiné pojmenování činu nějak ovlivňuje i jak jej vnímáme. V ekonomické „hře“ dostali účastníci výzkumu z roku 2023 dvě možnosti: ponechat si peníze, nebo je dát druhému člověku. Hra byla vždy stejná, pouze se měnily názvy možností jako ukrást, vzít, darovat a podpořit. Když byla sobecká možnost označena za krádež, lidé ji volili výrazně méně, než když byla označena neutrálnějším slovem „vzít“. Jazyk má tedy skutečnou sílu měnit naše morální hodnocení. Tak co, „vezmete si“ zase příště v supermarketu avokádo, nebo ho prostě „ukradete“?
