Samomluva: Zvyk bláznů, nebo skrytá superschopnost našeho mozku
Rozčilujete se občas za volantem sami na sebe, polohlasem si nadáváte za rozlitou kávu, nebo si při procházení uličkami supermarketu nahlas diktujete, co ještě musíte hodit do košíku? Lidé se v takových chvílích často nervózně rozhlédnou, jestli je náhodou někdo neslyšel. Nemusíte se ale bát, že přicházíte o rozum. Samomluva, tedy vyjadřování vlastních myšlenek a pocitů k sobě samému, automaticky neznamená žádný psychický problém. Ve skutečnosti je tento často skrývaný vnitřní
i vnější dialog naprosto normální a za mnoha okolností dokonce slouží jako nečekaně mocná superschopnost naší mysli.
Odborníci z oblasti psychologie a kognitivních věd dnes nevnímají samomluvu jako nějakou chybu nebo poruchu. Naopak ji považují za nesmírně důležitou evoluční a vývojovou funkci, která nám pomáhá strukturovat složité myšlení.
Výzkumníci tvrdí, že tento systém vzniká už v raném dětství jako nahlas vyslovovaná řeč k sobě samému a postupně se přesouvá do nitra jako plnohodnotný nástroj seberegulace. Navíc má tento proces pevný neurobiologický základ. Náš mozek totiž při vnitřní řeči vydává takzvanou eferentní kopii (kopii motorického příkazu), díky které naše sluchová centra včas a bezpečně poznají, že hlas v naší hlavě patří nám a nejedná se o zvuk zvenčí.
Je samomluva zdravá?
Samomluva nepředstavuje žádná závažná zdravotní rizika, pakliže osoba, která jí trpí nezaznamenává další přidružené příznaky duševního onemocnění, jako například halucinace.
Může mít dokonce několik výhod.
Zrychluje kognitivní reakce: Pokud je samomluva instruktážní, výrazně nám pomáhá se soustředit. Výzkumy vědeckého pracovníka Kyla Coxe naznačují, že lidé, kteří nahlas komentují úkoly, na kterých pracují, je dokončují až o 25 % rychleji a s menším množstvím chyb. Opakování názvu hledané věci nahlas také výrazně zkracuje dobu jejího nalezení během vizuálního vyhledávání.
Zlepšuje celkový výkon: Výzkumy u sportovců prokazují, že ti, kteří se nahlas či v duchu pozitivně povzbuzují, dosahují měřitelně lepších výkonů a rychlejších reakcí.
Na druhou stranu, pokud sklouzneme k chronické, negativní samomluvě (tzv. ruminaci), vede to k obrovskému vyčerpání. Nezvládnutý kritický hlas nás nejen paralyzuje, ale na fyziologické úrovni může zkracovat tzv. telomery na naší DNA. To prokazatelně urychluje biologické stárnutí buněk, snižuje dlouhověkost a studie prokazují, že u starších silně úzkostných lidí vede chronický stres z ruminace i k úbytku šedé hmoty mozkové.
Proč to vlastně děláme
- Regulace emocí: Hlasité pojmenování našich vnitřních pocitů dává amorfní a chaotické emoci jasnou, lineární strukturu. Když svůj vztek nebo smutek převedeme do konkrétních slov, zkrátíme tím dobu trvání afektu a pomůžeme mozku se rychleji uklidnit.
- Zvládání stresu a snížení úzkosti: Při těžkých životních situacích využíváme samomluvu jako formu bezprostředního vnitřního koučinku. Záměrné a racionální promlouvání k sobě samému, ideálně s využitím vlastního jména, funguje jako rychlý mechanismus. Výzkumy ukazují, že tato distanční metoda objektivně tlumí stresovou reakci a aktivaci kardiovaskulárního systému.
- Lepší soustředění a pracovní paměť: Když pracujeme na komplexním úkolu, jako je skládání nábytku, hlasité komentování jednotlivých kroků funguje jako pojistka proti přeskočení důležité logické fáze. Mluvení je totiž fyziologicky pomalejší než myšlení, což nás nutí zpomalit a neztrácet pozornost.
Jak s tím přestat nebo jak to omezit
Pokud cítíte, že na sebe mluvíte nahlas až moc často, nebo váš život negativně ovlivňuje vnitřní kritik, můžete vyzkoušet tyto tipy:
Začněte si psát deník: Přesuňte myšlenky z úst na papír. Psaní plní v psychologii naprosto stejnou externalizační funkci zpracování emocí jako hlasitá samomluva, pomůže vám uspořádat myšlenky v úplném tichu a navíc usnadňuje identifikaci spouštěčů stresu.
Trénink pozornosti a odstup: Pokud vás zahlcuje negativní brebentění, zastavte se a soustřeďte se na 60 vteřin jen na svůj dech. Následně se oslovte svým vlastním jménem (ve třetí osobě), čímž získáte okamžitou objektivitu, odpoutáte se od egocentrického vnímání ohrožení a zastavíte paniku.
Vědomý přesun do nitra: Trénujte vědomé přesouvání zvuku z hlasivek do vnitřního prostoru. Pokud máte tendenci mluvit nahlas, zkuste zprvu jen bezhlesně pohybovat rty, dokud se nenaučíte hlas úplně internalizovat.
Jak se srovnat s někým, kdo samomluvou ruší okolí
Může být vyčerpávající sdílet kancelář nebo domov s kolegou, partnerem či dítětem, kteří neustále vokalizují své myšlenky. Zde je pár strategií pro zachování klidu:
Pochopte, že nejde o vás: Připomeňte si, že dotyčný nečeká vaši odpověď a pravděpodobně si vás ani nevšímá. Z vývojového hlediska je to pouze jeho kognitivní nástroj pro lepší soustředění na práci a autoregulaci, nikoliv výzva k sociální konverzaci.
Komunikujte otevřeně, ale laskavě: Jemně, bez výčitek vysvětlete, že vás tento zvuk při práci ruší. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, že mluví nahlas.
Využijte technická a prostorová řešení: Pokud dotyčný nemůže se zlozvykem přestat (například při řešení velmi složitých úkolů), dohodněte se na používání sluchátek s potlačením hluku (ANC). Případně si v práci jasně vyčleňte "tiché zóny" nebo hodiny určené pro naprostý klid.
