Skály, o které se všichni opírají: Proč ti nejsilnější uvnitř často nejvíce trpí
Umět se o sebe postarat je jednou z nejdůležitějších životních dovedností. Společnost nás od dětství učí, že nezávislost je synonymem úspěchu a síly. Co se ale stane ve chvíli, kdy se ze zdravé samostatnosti stane nutkavá, až patologická potřeba zvládat všechno bez pomoci druhých?
Hypersoběstačnost (v angličtině označovaná jako hyper-independence) může na první pohled působit jako obdivuhodná vlastnost, ve skutečnosti však často zakrývá hluboká stará zranění, strach ze zrady a paniku z možnosti být na někom závislý. Tento vzorec chování není volbou životního stylu. Je to obranný mechanismus, který nám kdysi možná zachránil život nebo duševní zdraví, ale v dospělosti nám brání v prožívání skutečné blízkosti a radosti.
Skály mezi námi
Na první pohled působí hypersoběstační lidé jako ti, kteří mají život pevně v rukou. Jsou to ti kolegové, kteří v práci odevzdávají projekty dříve než ostatní a nikdy si nestěžují na únavu. Jsou to ti přátelé, kteří vám vždy zvednou telefon a pomohou s vaším problémem, ale své vlastní trable nezmíní. Takoví lidé jsou v krizových situacích skálou, o kterou se ostatní opírají.
„Je to jedinec, který nejraději spoléhá sám na sebe, neříká si druhým o to, co potřebuje. Blízkost je pro něj ohrožující. Na první pohled se zdá, že je to člověk, který má zdatnou sebedůvěru, sebevědomí, věří si, umí si v různých situacích poradit. Není téměř nic, co by jej zaskočilo. Opak je však pravdou," popisuje Monika Struhárová, psychoterapeutka působící na online psychoterapeutické platformě Hedepy, kde se v terapii věnuje vztahům, vztahové vazbě a traumatu.
Jen málokdo si ale všimne, kolik energie stojí takového jedince neustálá potřeba být v pohodě, mít vše pod kontrolou a nikdy neukázat sebemenší trhlinu v brnění. Hypersoběstačnost totiž nevzniká z pocitu sebevědomí a vnitřního klidu. Naopak, rodí se v situacích nedostatku a nejistoty.
Je to reakce na trauma nebo chronický stres. Člověk v určitém bodě pochopí, že svět není bezpečné místo a že lidé kolem něj nejsou spolehliví. Z této bolestné zkušenosti pak vzniká vnitřní dogma: „Musím to zvládnout sám. Spoléhat se na druhé je nebezpečné. Požádat o pomoc znamená být slabý a zranitelný."
Kde končí zdravá samostatnost
Je důležité rozlišovat mezi zdravou nezávislostí a hypersoběstačností. Hranice mezi nimi je sice tenká, ale zásadní. Zdravá nezávislost je flexibilní a prostupná. Znamená, že umíme být sami sebou, dokážeme činit vlastní rozhodnutí a nést za ně odpovědnost.
Zároveň však chápeme, že lidé jsou sociální bytosti a že vzájemná závislost (interdependence) není slabostí, ale zdrojem síly. Zdravě nezávislý člověk ví, že když mu dojdou síly nebo znalosti, může delegovat úkol nebo požádat o radu, aniž by tím utrpěla jeho sebeúcta.
„Sám umím jednat, rozhodovat se, nést odpovědnost, umím vyhledat pomoc, spolupracovat. Je to volba. Vnímání vztahu jako zdroje opory, regulace, zklidnění, prostoru pro růst. Vztah není hrozba. Blízkost jej neděsí, určitá míra spoluzávislosti ve vztahu je i žádoucí. Soběstačný člověk si obstará své potřeby, týká se to zejména praktických stránek života," vysvětluje psychoterapeutka.
Hypersoběstačnost naproti tomu funguje jako pevná, neprostupná zeď. Nejde o to, že by člověk pomoc nepotřeboval, jen si ji nedovolí přijmout. I ve chvílích extrémního vyčerpání, nemoci nebo psychického přetížení raději „padne za vlast", než aby přiznal, že na něco nestačí.
Místo sdílení volí tito lidé izolaci a místo spolupráce raději přebírají veškerou odpovědnost na sebe, což vede k bludnému kruhu, kde okolí postupně přestává pomoc nabízet, protože má pocit, že to dotyčný stejně nejlépe zvládne sám.
„Signálem může být odkládání a vyhýbání se emocím a hlubším rozhovorům o pocitech. Nedělí se o starosti, trápení ani radosti. Nechtějí své partnery zatěžovat. Mohou působit spíše uzavřeně. Na začátku vztahu, kdy to začíná zavánět blízkostí a závazkem, někteří utečou a znovu a znovu začínají nové vztahy. Jsou dobří v takzvané infrastruktuře, tedy řízení vztahu přes výkon, upřednostňují praktické věci a kontrolu nad situacemi, v jejich případě blízkost a intimita zůstávají omezeny. Nedávno jsem slyšela v terapii od klienta: Abych mohl svou ženu podpořit, potřeboval bych, aby mě do svého prostoru pustila. Tohle zní výpovědně," popisuje psychoterapeutka Struhárová.
Sebeobrana a udržení kontroly
Abychom pochopili hypersoběstačnost, musíme se podívat do historie daného člověka. Ve většině případů má tento vzorec kořeny v dětství nebo raném dospívání, v prostředí, kde chybělo emoční bezpečí a stabilita. Také rozvody, závislosti v rodině, šikana nebo náhlé ztráty blízkých učí dítě, že na vnější svět se nelze spolehnout. Jedinou jistotou se stává ono samo.
„U tohoto typu vztahové vazby se dítě v raném věku naučí, že blízkost není spolehlivá. Jednou tady pro dítě rodič je a jednou zase ne. Naučí se, že mít a nárokovat své potřeby není vítané, spíše jsou bagatelizované. Projevy závislosti a potřeby být v kontaktu mohou vést k pocitu odmítnutí. Dítě si vytvoří strategii, nikoli vědomou, že pokud nebudu po nikom nic chtít, nemohu být vystaven zranění, odmítnutí a nepřijetí. Je to ve své podstatě taková strategie bezpečí. Přehnaná soběstačnost se tak stává hlavním způsobem regulace blízkosti a ochrany před zklamáním.
Přehnaná soběstačnost funguje jako regulace blízkosti a obrana před zklamáním.
Není to tedy slabost, je to mechanismus přežití. Není to volba. Spoléhat se na druhé znamená ztrátu kontroly," tvrdí psychoterapeutka.
Koho se týká nejčastěji?
Ačkoli se tento vzorec může rozvinout u kohokoli, existují určité skupiny, u kterých je výskyt vyšší. Jde zejména o lidi z dysfunkčních rodin, u nichž byla soběstačnost nutným nástrojem k přežití. Dále o vysoce výkonné jedince a perfekcionisty, kteří svou hodnotu odvozují od výkonu a bezchybnosti.
Často se týká pomáhajících profesí, tedy lékařů, terapeutů, sociálních pracovníků, kteří bývají zvyklí dávat, a zapomínají, jak přijímat. Velkou skupinu tvoří také lidé s úzkostným typem vazby nebo traumaty z odmítnutí, pro ně je prosba o pomoc příliš riskantní, protože odmítnutí by pro ně bylo emočně devastující.
V partnerských vztazích všichni tito lidé často narážejí na nepochopení. Partner může mít pocit, že není potřebný, že je odsouván na vedlejší kolej nebo že mu hypersoběstačný protějšek nedůvěřuje. Paradoxem je, že hypersoběstačný člověk po blízkosti a pochopení hluboce touží, ale jeho obranný mechanismus mu nedovolí „složit zbraně" a ukázat svou zranitelnou tvář.
Terapeutka situaci názorně vysvětluje: „Ve vztazích to zpravidla přináší napětí, nedorozumění a emocionální odstup. Například když takový partner prožívá emočně náročné situace nebo stres, má tendenci se vyhýbat blízkosti a kontaktu, svého partnera může odmítat, odhánět, může unikat do samoty, do práce, do sportu, do přejídání. Přináší do vztahové dynamiky nepochopení, nepřijetí, odmítání. Tito lidé potřebují respekt k jejich potřebě prostoru a autonomie. Nátlak situaci spíše eskaluje. Potřebují zažít, že pomoc, sdílení není hrozbou, je volbou. Potřebují obnovit a posílit pocit důvěry, v sebe, v partnera, ve vztah."
Jak se učit přijímat pomoc?
Cesta z pasti hypersoběstačnosti není o tom, že se stanete bezmocnými. Je o tom, že ke své síle přidáte schopnost propojení. Prvním krokem je rozpoznat momenty, kdy vaše „nechci pomoc" není racionální volbou, ale instinktivní obrannou reakcí. Začněte drobnostmi. Nechte někoho, aby vám pomohl s nákupem. Sledujte, co to s vámi udělá. Pravděpodobně zjistíte, že se svět nezřítil a druhý člověk je rád, že mohl být užitečný.
Učte se pomalu odkládat masku dokonalosti. Říct příteli: „Dneska mi není úplně dobře, cítím se pod tlakem," je aktem velké síly. Právě v těchto momentech vzniká skutečné lidské pouto. Zkuste se na pomoc podívat z druhé strany. Když někomu pomáháte vy, cítíte se užiteční a blízcí dané osobě. Tím, že vy sami pomoc nikdy nepřijmete, vlastně upíráte svým blízkým možnost cítit se pro vás důležití.
Vzhledem k tomu, že kořeny hypersoběstačnosti sahají hluboko do nevědomí a minulosti, je psychoterapie nedocenitelným nástrojem. Terapeutický vztah je sám o sobě tréninkem bezpečné závislosti. Je to prostor, kde můžete být „slabí", aniž byste byli souzeni, a kde se můžete naučit, že vaše hodnota není vázána na váš výkon.
„Už jen to, že tento muž nebo žena přijde do terapie, je dost dobrý krok ke změně. V terapii se zaměřujeme na vytváření bezpečného vztahu, který poskytuje stabilitu, předvídatelnost, nehodnotí a nesoudí, provází a podporuje. Klient zažívá, že spoléhat se na druhé může být bezpečné. A tyto objevené a postupně osvojované dovednosti kousek po kousku integruje do svého běžného života," konstatuje terapeutka.
Síla v rovnováze
Hypersoběstačnost není charakterová vada. Je to důkaz vaší odolnosti a schopnosti přežít. Ale v určité fázi života se tato strategie, která vás kdysi chránila, stává brzdou vašeho rozvoje a štěstí. Skutečná zralost nespočívá v tom, že nikoho nepotřebujeme. Spočívá ve schopnosti plynule přecházet mezi autonomií a spojením. Znamená to vědět, kdy se o sebe opřít a kdy se s plnou důvěrou nechat podepřít druhými.
Až příště ucítíte tu starou známou potřebu zatnout zuby a zvládnout vše sami, zkuste se zhluboka nadechnout a dát šanci někomu jinému. Možná zjistíte, že svět je mnohem laskavější místo, než jste si jako děti museli myslet. Umět přijmout pomoc není projev slabosti.
Zdroj: autorský článek
