Dva jazyky a dvoje tradice? Jak z kulturních rozdílů v rodině neudělat bojiště, ale výhodu
Kde je domov, když každý pochází odjinud? Závěrečný díl se dívá dopředu – na společný domov dvou světů, na děti vyrůstající mezi kulturami a na to, jak zůstat člověkem i tehdy, když vztah skončí rozchodem.
Když Ivana Ballová mluví o domově, nemá na mysli geografii. Pár, ve kterém každý pochází odjinud, podle ní nemusí řešit, čí země vyhraje. Může si vytvořit domov, který není ani jeho, ani její, ale jejich společný.
Domov, který si pár vytvoří sám
Vzniká tak něco jako vlastní, třetí kultura páru. Vlastní rituály, svátky, směs jazyků a vtipů, kterým rozumějí jen oni dva, případně jejich děti. Domov tím přestává být místem na mapě a stává se něčím, co spolu lidé vytvářejí. Spíše pocitem bezpečí než adresou. Za tím vším stojí emoční vazba – pocit, že je tu někdo, ke komu patřím a kdo zůstane, i když je všechno ostatní jinak.
Pro děti je dvojí kultura spíš výhoda
Rodiče smíšených dětí se často bojí, jestli svým potomkům nepřidělávají zátěž. Dva jazyky, dvě kultury, dvojí příslušnost. Ballová je v tomhle ohledu spíš optimistická. Mluví o dětech třetí kultury, které vyrůstají mezi světy, a vidí v tom především bohatství. Děti bývají přirozeně dvojjazyčné, zvyklé přepínat mezi prostředími a citlivější k tomu, že věci lze dělat více způsoby.
Důležité je, jak odlišnost unesou sami rodiče. Pokud z ní nedělají problém ani bojiště, dítě ji vstřebá jako samozřejmost. Náročnější chvíle samozřejmě přijdou – třeba když dítě jeden z jazyků nebo kulturu jednoho z rodičů na čas odmítne. Ani to ale podle Ballové obvykle není konec, spíš fáze, kterou je dobré nedramatizovat.
Když je potřeba zůstat si nablízku
Ne každý příběh končí slovy „a byli spolu šťastní, dokud neumřeli“. Ballová mluví otevřeně i o rozchodu, protože párová terapie podle ní někdy vede k větší blízkosti a jindy ke klidnému, respektujícímu rozejití. U smíšených párů je rozchod o to složitější, že se nepřemosťují jen dva lidé, ale dva světy – a často i dva domovy na opačných koncích Evropy.
Nejtěžší je to tam, kde jsou děti. Hrozí, že se z kulturního rozdílu stane zbraň: kdo si vezme děti, do které země, čí pas a čí jazyk vyhraje. Předejít se tomu dá podle Ballové jediným způsobem – vůlí zůstat si kvůli dětem nablízku i poté, co partnerství skončí. Dětem totiž nezáleží na tom, kdo měl pravdu. Záleží jim na tom, aby měly i nadále oba rodiče.
Dětem nejde o to, kdo vyhrál. Jde jim o to, že mají dál mámu i tátu.
Ať už tedy vztah dvou kultur skončí společným domovem, nebo dvěma, drží ho nakonec totéž. Ne adresa a ne pas, ale pocit, že je tu někdo, kdo zůstane.
