Komentář: Pornmaxxing aneb touha odstranit vlastní touhu na úkor potřeb ostatních
„Po looksmaxxingu se objevil pornmaxxing, chtěla by ses na to podívat?,“ ptala se mě nedávno editorka. Upřímně, kdyby mi oznámila, že z Mariánského příkopu vylezla zmutovaná maxislepice a sezobla půlku Indonésie, nedivila bych se takovému vývoji o nic méně. Do extrému se dá dohnat úplně všechno, zejména náš vlastní pocit výjimečnosti, kvůli kterému snadno zapomeneme, že dobrý život si zaslouží namaxxovat všichni, nejen hrstka vyvolených.
Ve svém článku na Psychology Today popisují konzultantka Stephanie Boye a terapeutka Cheralyn Leeby pornmaxxing jako praxi, kdy mladé ženy potlačují své vlastní touhy a přizbůsobují své oblékání a chování pravidlům porna, aby si získaly mužskou pozornost. Že mladí lidé bez dostatečné sexuální výchovy přebírají vzorce z filmů pro dospělé, sice není žádná novinka, ale Boye a Leeby si všímají normalizace této „porno optimalizace“ prostřednictvím reality show Love Island, která dle nich pornografii přímo gamifikuje.
„Díky tomu jsou tyto scénáře společensky přijatelné a dokonce zábavné. V reálném životě by líbání více partnerů se zavázanýma očima a simulace sexuálních aktů za účelem popularity byly šokující. (…) Ženy, které předvádějí žádoucí chování bezchybně, emocionálně nekomplikovaně a neúnavně, se mohou ubytovat ve vile. Love Island motivuje k pornmaxxingu prostřednictvím hlasování, počtu sledujících a finančních odměn,“ píší autorky.
Jak daleko přijímání těchto vzorů chování může zajít, popisují na příkladech tří mladých žen, které se vzdaly vlastní touhy a optimalizují své chování jen pro potěšení svých partnerů. Poslední z nich, osmnáctiletou Jayne, dokonce její vyvolený dotlačil k prodávání čím dál drsnějšího obsahu na platformě OnlyFans. Účet i vydělané peníze ale vlastnil on. Jí se hlavně líbila představa, že jí tento muž vnímá jako sexy.
Dokonalé bytosti
Při čtení o Jayne jsem si okamžitě vzpomněla na fenomén vnucené heterosexuality a legendárního Lesbian Masterdoc: „Přitahuje vás mužské uznání – nechcete vztah s muži, chcete, aby muži chtěli vás,“ takto zní jedno z poznávacích znamení, jak můžete jako žena identifikovat, že vaše sexuální orientace není tak úplně vaše, ale že jen performujete nějakou její společensky přijatelnou verzi tak dlouho, až jí sama uvěříte. Přizpůsobovat se můžeme ledasčemu. Jenomže, pro koho vlastně dnes performujeme, když zrovna nejsme v televizní soutěži nebo na obědě u prarodičů? A co z této neautenticity máme?
Pornmaxxing je pouhým symptomem společnosti, kde je vnitřní nastavení o dost méně podstatné než schopnost splnit očekávání partnera nebo mnohem širšího publika. Podobně jako mladé ženy z článku na Psychology Today se posledních 18 let globálně přizpůsobujeme touhám, které jednak nejsou realistické a jednak patří někomu jinému. Manifestují se prostřednictvím trendů, kterými nás zásobují algoritmy sociálních sítí. Když se k trendu připojíme, za svou účast dostaneme pár lajků, možnost stát se „virálním“ a následně může být naše performance použita k trénování AI, aniž bychom o tom věděli.
Není to zas tak dlouho, co Instagram spustil možnost sledovat dosah obsahu i profilům, které nejsou spojeny s žádným byznysem. Můžete se dívat, které vaše foto nebo story získalo nejvíce srdíček, v jakém momentě vám ho lidé dávali na reels a každý týden dostanete doporučení, kolik obsahu byste měli vytvořit, aby vaše čísla rostla. Vše má nádech téměř nějakého globálního kultu. Vztahujeme se k algoritmům, a pokud plníme jejich nároky, sdílíme tolik, kolik nám radí a děláme všechno správně, můžeme doufat v pozornost ostatních, vykoupení z našich nudných životů, modlit se za úspěch na sockách, za komerční spolupráce, peníze na kosmetické operace a možnost stát se v očích jiných dokonalou bytostí.
Neustálý dohled
Dopadu sociálních sítí nejsme momentálně schopni dohlédnout. Pokud se bavíme například o digitálních závislostech, bylo by pošetilé si myslet, že se něco takového projevuje čistě jako doomscrolling. Influencerství proměnilo naši společnost natolik, že někteří rodiče nechtějí přijít o virální moment, místo toho, aby chránili své dítě před nebezpečím, když nemotorně šplhá na vratkou stoličku. Nebo místo toho, aby dávali řidiči pozor na řízení v extrémním počasí, raději kontrolují, jestli jsou dobře vidět v záběru a tváří se dostatečně vyděšeně.
Závislost na sociálních sítích se může projevovat právě tím, že někdo neustále tvoří obsah naprosto z čehokoli ve svém životě, a když zrovna netočí nebo hodiny neupravuje fotografie, zabývá se tím, co dalšího vyrobí pro sítě. Nevěříte? Zavítejte někdy na TikTok. Nedávno tam proběhl jeden další „trend“, otázka, zda byste jeli na plně placenou dovolenou, pokud byste z ní nemohli nic napostovat na internet. Jestli si myslíte, že je to úplně absurdní otázka, bohužel pro spoustu lidí nemá jednoduchou odpověď.
V současnosti je úplně normální předpokládat, že pokud vyrazíme ven na nákup nebo na procházku do parku, budeme natáčeni (ať už se natočíme sami, nebo se nechtěně objevíme v záběru někoho jiného), umisťováni na internet a následně konzumováni v rámci něčího obsahu. Ne pro naši bezpečnost, ale pro zábavu a potenciální výdělek. Šmírácké brýle, které představila nejen Meta, ale nedávno i Samsung ( a zneužívají je predátoři k natáčení nic netušících žen), jsou pro nás vlastně tak normální představou, že je snad jednodušší začít se maxxovat a neustále performovat pro tyto skryté kamery, než vkládat energii do snahy omezit či zákázat použití podobných technologií.
Konec touhy
Pokud nebudeme uvažovat nad svými vlastními touhami a budeme za své přebírat jen ty, ke kterým nás vedou moderní technologie, budeme mít díky tomu spoustu času naplňovat touhy mocných a bohatých, na které se tyto nové sociální normy nevztahují. Nicméně ti, kteří se tyto ideály naplnit nesnaží, ale zároveň nemají dost peněz, mohou být mnohem snadněji vnímáni jako nahraditelná NPC, která nemají žádnou hodnotu, protože neoptimalizují své chování tak, jak by správně měli. Jejich potřeby jsou oproti tužbám mocných bezvýznamné, jak vidíme například na přezíravosti Donalda Trumpa k protestům proti datacentrům.
Zatímco místo touhy po obyvatelné planetě pro všechny toužíme mít pohodlný život nejúspěšnějších infuencerů nebo celebrit a přicházíme tím postupně o schopnost představit si život bez neustálého dohledu a hodnocení okolí, ti opravdu mocní sní o životě bez nás, jak to minulý týden bez obalu předvedl Elon Musk, který se zvládl znemožnit v rozhovoru na The Economist s britskou novinářkou Zanny Minton Beddoes.
Muž, který má nejvíce času a peněz z nás všech, a obojí investuje do rasistických a kulturních válek, ani nehnul brvou nad utrpením lidí, které způsobil svým rozhodnutím a programem DOGE. Svou image komiksového záporáka tu dokonce podtrhl údivem nad tím, že někdo pěstuje rajčata na své zahrádce, když může v supermarketu pořídit mnohem dokonalejší model.
Nejspíš nejmocnější muž na světě v rozhovoru naprosto bez filtru říká, že pokud existuje malá šance, že díky nezastavitelnému vývoji AI budou všichni lidé na světě jen taková domácí zvířátka pro jeho zábavu, je mu vlastně jedno, pokud v průběhu toho procesu všichni zemřeme. Při slovní přestřelce s Minton Beddoes, kdy jí tvrdí, že novináře lidé nenávidí a jeho milují, můžete mezi řádky vyčíst, že Musk trpí představou, ve které mu počet sledujících na sítích dává autoritu nad životy jiných lidí. Ať už si o Elonu Muskovi myslíte cokoli, po zhlédnutí rozhovoru vás možná nejvíce zarazí, jak moc se na něm podepsaly sociální sítě.
Kdo a po čem tedy touží a čí tužby mají přednost? Přijde mi vlastně zbytečné se touto otázkou zabývat. Mám pocit, že už jsme se vlastních tužeb vzdali před dlouhou dobou a nyní jen pozorujeme důsledky této maximální optimalizace v bezohledné honbě za zásluhami našich lepších já. A protože neradi přiznáváme chybu, zkoušíme to znovu a znovu. Ještě jiný trend. Ještě jeden status, jeden komentář. Ještě jednou se cítit tak optimisticky, jako když jsme se poprvé zalogovali na Facebook. Ještě jednou cítit něco opravdu dobrého prostřednictvím technologií, které už dávno nepracují pro nás, ale my pro ně.
