Co tě nezabije, to tě neposílí. Japonské Mono no aware je protijed na nekonečnou optimalizaci
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
- Ne každá životní facka musí být transformační zkušenost, někdy je prostě jen na houby.
- Japonská filozofie Mono no aware nás učí prožívat smutek, aniž bychom v něm museli hledat vyšší smysl.
- Pokud nejste po každém životním průšvihu silnější, moudřejší a produktivnější, je to úplně v pořádku.
Snad každý někdy zažili takový pád, že si ho musel sám před sebou nějak omluvit, aby s toho vyšel bez poškrábaného ega. Rozchod nás měl ve skutečnosti naučit sebelásce, vyhazov nasměrovat k lepším příležitostem a konec přátelství byl darem od nekonečně moudrého vesmíru. V internetovém slangu se takovému popření říká copium, což je doslova kombinace kompenzace a opia.
V době sociálních sítí máme tendenci dělat z každého životního neštěstí transformační zkušenost a sotva nás něco položí na lopatky, už hledáme ponaučení, pozitivní stránku a způsob, jak z celé situace vyjít jako lepší verze sebe sama, abychom s tím mohli rychle běžet na LinkedIn. Nejlépe s nově objeveným sebevědomím a ranní rutinou, co zahrnuje meditaci, studenou sprchu a obchodní schůzky přímo z posilovny.
Japonská estetická filozofie Mono no aware naproti tomu nabízí naprosto nerevoluční alternativu. Některé věci zkrátka nemusí mít žádný vyšší smysl a můžeme si je prostě v soukromí odsmutnit. Ne všechno, co nás potká, je totiž veledůležitá příležitost k růstu hodna zvěčnění v obecní kronice.
Od rozkvetlých sakur k umění nechat věci být
Mono no aware se nejčastěji překládá jako citlivost k pomíjivosti věcí nebo dojetí nad jejich pomíjivostí. Jeho kořeny sahají do období Heian (794–1185), kdy se na japonském císařském dvoře rozvíjela mimořádně bohatá literární a básnická kultura. Lidé tehdy věnovali velkou pozornost přírodě, střídání ročních období i jemným proměnám lidských emocí.
Výraznou roli v tom sehrál například Příběh prince Gendžiho (Genji monogatari), který na počátku 11. století napsala dvorní dáma Murasaki Šikibu. Toto rozsáhlé literární dílo zachycuje lásku, žárlivost, ztráty, stárnutí i nenaplněné touhy s překvapivou psychologickou hloubkou. Postavy v něm nejsou jednoduše dobré nebo špatné a jejich příběhy nekončí vždycky nějakým úhledným morálním ponaučením. Lidský život je zkrátka komplikovaný, plný protichůdných emocí a neustálých změn.
Koncept Mono no aware později výrazně rozpracoval japonský učenec Motoori Norinaga v 18. století. Při studiu Příběhu prince Gendžiho zdůrazňoval schopnost nechat se lidskými příběhy a osudy skutečně dojmout. Ne všechno je potřeba hodnotit, vysvětlovat nebo převádět na poučení. Stačí čistě vnímat, co v nás daná zkušenost vyvolává.
Nejznámějším symbolem Mono no aware jsou rozkvetlé japonské sakury. Jejich krása trvá jen krátce, květy brzy opadají a za pár dní po nich nezůstane téměř nic. Právě vědomí, že jsou tak pomíjivé, ale jejich krásu umocňuje. Kdyby stromy kvetly celý rok, možná bychom kolem nich chodili stejně nevšímavě jako kolem tříděného odpadu. Mono no aware nás tak učí vnímat krásu okamžiků, které nedokážeme zastavit. A i když jsou bolestné, můžeme je prožít a přijmout takové, jaké jsou.
Všechno zlé je pro něco dobré. Akorát že vůbec
Zatímco japonská estetická tradice učí vnímat pomíjivost a přijímat její emocionální stránku, moderní západní kultura nás často vede k pravému opaku. Na patos není čas, musíme být odolní, flexibilní, pozitivní, schopní vytěžit maximum i z vlastního psychického zhroucení a ideálně to ještě zmonetizovat na sociálních sítích.
Samozřejmě, že je užitečné hledat smysl v těžkých časech, ostatně i Mono no aware samo o sobě dává smysl. Psychologie navíc pracuje s pojmem posttraumatického růstu, tedy pozitivních změn, které někteří lidé po náročných životních událostech skutečně prožívají. Jenže růst není povinný výsledek každého utrpení a vůbec to není něco, co si můžeme naordinovat.
Z vlastního života jsme totiž udělali projekt, který nikdy nekončí. Aplikacemi měříme spánek i náladu, každou chvíli zaznamenáváme a vzpomínky jistíme v cloudu. Dokonce i volný čas vytěžujeme na maximum a obyčejný odpočinek se změnil v „efektivní regeneraci“. V takovém technicky vychytaném prostředí nám už nezbývá čas na cokoliv pomíjivého, co se nedá vlastnit a využít.
Jenže co kdybychom přestali každou zkušenost analyzovat a zužitkovávat? Nemusíte přece pěstovat vděčnost ke člověku, který vám ublížil, ani hledat kosmickou konstelaci v situaci, kterou byste nejraději vymazali. Někdy je úplně legitimní říct, že vás něco mrzí, štve nebo bolí, aniž byste k tomu museli dělat motivační TED Talk. Pozitivní, ale i negativní momenty stačí prožít a nechat odejít. Právě Mono no aware říká, že pomíjivost věcí není chyba systému, ale jeho podstata.
Jak na Mono no aware v běžném životě?
Chcete se nastěhovat do japonské zahrady a začít psát melancholické básně o opadávajících květech? Poslužte si, každopádně vám postačí i několik drobných změn v každodenním přístupu.
Nedělejte z každého průšvihu životní lekci. Když se něco nepovede, klidně si přiznejte, že vás to štve. Ponaučení může přijít později, ale také nemusí přijít vůbec.
Přestaňte všechno dokumentovat. Příště, až budete s přáteli nebo rodinou, zkuste na chvíli nechat telefon v kapse. Ne všechno, co má hodnotu, musí být vyfotografováno a sdíleno.
Dovolte některým věcem skončit. Ne každý člověk, který vstoupí do vašeho života, v něm musí zůstat navždy. Některá přátelství patří určitému období a některé vztahy už jednoduše splnily svou roli. To neznamená, že byly zbytečné, nebo naopak, že vám tím něco zásadního sděloval vesmír.
Nebuďte lepší verzí sebe sama. Někdy je úplně v pořádku mít období, kdy se nikam neposouváte, nic nového se neučíte a nepracujete na svém potenciálu. Život není nekonečný kurz osobního rozvoje, na jehož konci dostanete diplom a nálepku.
Všímejte si obyčejných věcí, dokud jsou obyčejné. Ranní káva, společná večeře, procházka nebo hlas člověka, kterého máte rádi. Nemusíte čekat, až vám něco začne chybět, abyste zjistili, že to pro vás mělo hodnotu.
Možná to vyznívá tak, že je Mono no aware nějaká výzva k pasivitě, ale opravdu se nemusíte vzdávat svých tužeb a rezignovat na změnu, zároveň není třeba všechny zkušenosti okamžitě vysvětlit nebo využít ve svůj prospěch. Pokud nejste po každém životním průšvihu silnější, moudřejší a produktivnější, úplně stačí, když to z vás neudělá cynika, co si už neumí užít ani rozkvetlou třešeň.
