Kdo nesoudí, ale naslouchá? Proč je role tety pro děti (a zejména dospívající) zásadní
Africké přísloví říká, že ke zplození dítěte jsou zapotřebí dva lidé, k výchově celá vesnice. Dřív to platilo i u nás. V posledních desetiletích se rodina zúžila na máma, táta a dětí. S ostatními příbuznými se také počítá, byť už méně. Maximálně s prarodiči. Ale důležité jsou i tety. Vlastní i přijaté.
Babičky a dědečkové jsou dnes sice žádaní, jen často, kvůli pracovním závazkům, vzdálenosti a dřív téměř nevídané snaze zachovat si svůj osobní prostor, nebývají po ruce. Na další důležité členy se snadno zapomíná, anebo nemají takovou důležitost. Ale měli by.
Nedávno jsem se vrátila z cest po méně známých kanárských ostrovech El Hierro a La Gomera. Obě místa jsou takové popelky. Je komplikovanější se na ně dostat, žije tam podstatně méně obyvatel a jezdí méně turistů. Místní na těchto ostrovech pořád žijí ve větší pospolitosti, rodina je důležitá a nevyhnutelně se zná každý s každým. Na La Gomeře jsme měli příležitost setkat se s charismatickou vinařkou Glorií Negrín, která před lety převzala vinařství po otci. Černovlasá padesátnice s červenou rtěnkou nám vyprávěla jeho příběh.
V mládí odjel do Jižní Ameriky, aby si vydělal na lagomerskou půdu a mohl začít pěstovat víno. Gloria nám ukazovala černobílé fotografie, na kterých byl jejich otec v mládí. Na jednom snímku měl špinavé triko a na něm úzkou černou kravatu.
„Nosil ji celý rok na památku své zemřelé tety, protože ji měl rád, říká vinařka. V té době se mi rýsovalo v hlavě téma tohoto článku - důležitost role tety. Strýcové jsou samozřejmě také důležití, ale pojďme se bavit o tetách. Jsem dvojnásobnou tetou a je to role, za kterou jsem své mladší sestře vděčná. Nevím, jak doopravdy silná je mateřská láska, ale svého šestiletého synovce a téměř tříletou neteř mám ráda opravdu hodně. Stejně jako maminky nebo babičky si myslím, že ty naše děti jsou nejroztomilejší, nejchytřejší a obecně nejsou zdaleka tak otravné, jak dokážou být některé jiné. Pozlobit sice občas umějí, ale jsou přece naše".
Malí velcí učitelé
Synovec mě prakticky od narození učí, že věci se musí často nechat plynout. Dítě není vždy dobré tlačit do toho, co chceme. Zvlášť při hře, často prostě ono ví nejlíp, kdy je třeba se přesunout k jiné činnosti. A nemyslím tím volnou výchovu, spíše přirozené flow, které je prostě nutné.
Na rodičovské roli je nejtěžší najít rovnováhu mezi určováním hranic a poskytováním bezpodmínečné lásky. Někdy také nevím, jak se v určité situaci zachovat. Když se dítě, v očích dospělého naprosto zbytečně a iracionálně, rozčiluje, že chce jinou bundu či boty. Nebo že nechce jíst zrovna to, o co si před patnácti minutami řeklo, že si dá k večeři. Tyto rodičovské zkoušky mnohdy musí absolvovat i širší příbuzenstvo, když se o děti stará, proto je logické, že se vzdělávám.
Četla jsem například knihu Vychováváme děti a rosteme s nimi od americké terapeutky a rodinné poradkyně Naomi Aldort. Rozečtenou mám Výchovu bez poražených od amerického klinického psychologa Thomase Gordona. Zjistila jsem, že jsou to knihy, které by měly být povinnou četbou ve škole, a všichni bychom spolu komunikovali lépe. Získávat znalosti v tomhle oboru mi přijde naprosto přirozené a nezbytné.
Možná i proto mě překvapilo, když se mě kamarádka nedávno zeptala, proč ty knihy o výchově vlastně čtu? „Vždyť nejsi máma," jako by mezi řádky dodala. A právě to je ten moment, kdy si uvědomíte, jak úzce dnes péči o děti vnímáme. Dřív bylo běžné, že se na výchově výrazně podílela širší rodina. Dnes jako bychom tento kruh zúžili na minimum. Zůstává převážně jen „nukleární rodina", jak zní antropologický pojem pro jednotku, v níž je jen otec, matka a dítě, potažmo děti. Tlak na výchovu a péči zůstal, spíše vzrostl, a přesunul se téměř výhradně na rodiče.
Bezpečný dospělý navíc
Role dospělého navíc může být pro dítě zásadní. Australský psycholog Steve Biddulph mluví o tetách jako o důležitých opěrných bodech, zejména pro dívky. Vysvětluje, že v určitých fázích, typicky během dospívání, děti své rodiče sice potřebují, ale zároveň je přestávají poslouchat a respektovat. Ne proto, že by o jejich pomoc nestály. Vztah s rodiči je často příliš nabitý emocemi, očekáváními a historií. Tehdy získává na důležitosti role tety. Někdo, kdo je blízko, ale ne příliš. Kdo naslouchá, ale nesoudí. Kdo není zatížen každodenní výchovnou rolí, a proto může být pro dospívající přístupnější.
Podobně mluví i australská autorka knih o výchově a pedagožka Maggie Dent, která upozorňuje, že dnešní dospívající čelí obrovskému psychickému a emocionálnímu tlaku, a proto je o to důležitější, aby se mohli obrátit i na jiné pečující dospělé osoby než jen na rodiče. Někdy stačí jedna taková osoba, aby dokázala pozitivně ovlivnit život dítěte.
Moje neteř je ještě malá a teprve teď začíná dávat dohromady první věty. Těším se ale, až ji budu předávat všechny ty věci, které si myslím, že jsme jako dospívající dívky mohly dělat lépe umět si nastavit hranice a beze studu říkat slovo NE. Generace alfa bude jiná než ta má a možná tyhle rady nebude ani potřebovat, ale kdyby náhodou se k ní nedostaly, může se spolehnout, že já jí je poskytnu. Jen doufám, že přitom nebudu moc mentorovat, ale budu ta teta, za kterou může zajít a bude se u ní cítit dobře.
Není pokrevní, ale je naše
„Teto" nebo strejdo" se občas říká i lidem, kteří nejsou naši pokrevní příbuzní. A někdy mohou takoví lidé hrát stejně důležitou roli. „Když mi bylo deset, moje máma pracovala na směny a doma jsme byli často sami. Tehdy přišla do našeho života její nejlepší kamarádka Jana, aby nás hlídala," vzpomíná dnes osmadvacetiletá Tereza. Pekla s nimi cukroví, občas i chodila na třídní schůzky a jezdila o víkendu s celou rodinou na výlety.
Takové kamarádky se postupně stávají součástí rodiny. Ne proto, že by s námi sdílely stejné příjmení, ale proto, že jsou přítomné v těch nejdůležitějších chvílích. Nikdy jsem neměla vlastní tetu, ale Jana tu roli zastala se vším všudy. Dodnes jí neřeknu jinak než teto," dodává Tereza. Všechno, co dělá takové blízké osoby významné, se dá shrnout do jediné podstaty jsou přítomné.
Vraťme tetám čestné místo
Naše děti mě naučily, jak být znovu hravější, spontánnější. Člověk s nimi tančí, zpívá a je kreativní. Znovu zažívá, jaké to bylo, když byl sám malý. Je to cenný návrat k vlastnímu vnitřnímu dítěti. Synovec i neteř mě učí nebrat se tak vážně. Zároveň je to ale i role zodpovědná. Proto jsem s nimi často. Proto čtu. Proto přemýšlím, jak s nimi mluvím. Rozhodně díky téhle zkušenosti nemám idealizovanou představu o rodičovství. Reálně vidím, jak krásné, a zároveň náročné, to je. Vidím vyčerpání a únavu, ale i hlubokou lásku a velkou radost. Jsem ráda, že můžu být někde mezi. Ne jako náhrada rodiče, ale jako důležitá součást rodiny.
Možná je načase vrátit tetám jejich místo. Ne jako okrajovou postavu rodinných setkání, ale jako významnou osobu vztahové sítě, která drží novou generaci. Protože někdy opravdu stačí jeden člověk navíc, který vás vidí, slyší a je blízko. Netoužím po tom, aby jednou synovec nebo neteř rok nesundali černou kravatu z krku na mou počest, ale snad pro ně budu důležitá. Stejně jako jsou oni důležití pro mě.
Zdroj: autorský článek
