Psychologika 35: Morbidní zvědavost není úchylka. Proč nás mozek nutí zírat na autonehody?

Proč jsme občas morbidně zvědaví?

Proč jsme občas morbidně zvědaví? Zdroj: Foto David Turecký, ilustrace vygenerovaná pomocí AI Gemini

Proč máme potřebu dívat se na hrozné a děsivé události?
2 Fotogalerie
Dominika Stachurová
Brigita Zemen
Psychologika
Diskuze (0)

Máte pocit, že jste morálně na výši a nikdy byste se nevyžívali v cizí tragédii? Omyl. Když na dálnici zpomalíte u autonehody, abyste dohlédli přes rameno záchranářů, neznamená to automaticky, že jste psychopat nebo sadista. Vaše racionální já se možná štítí, ale vaše oči se prostě musí podívat. Může nás to znervózňovat, ale naše takzvaná morbidní zvědavost není škodolibost ani radost z cizí bolesti, nýbrž naprosto přirozený psychologický pud.

Pokud si myslíte, že posedlost děsivými věcmi je výdobytkem dnešní zkažené doby plné násilí v médiích, budete zklamaní. Tento mýtus si lidstvo pěstuje už dlouhá staletí. Už Platón popsal vnitřní boj, kdy naše oči doslova lační po pohledu na popraviště, zatímco hlava se od toho snaží odvrátit.

Video placeholder
Proč máme potřebu dívat se na hrozné a děsivé události? • Adam Blaha/CNC

Římané následně povýšili zabíjení na masovou zábavu a filozof Seneka už tehdy varoval, že davová zkušenost z arény vás nasákne natolik, že už nikdy neodejdete jako stejný člověk. Ve středověku pak Tomáš Akvinský tuto nepotřebnou, klepavou touhu po vědění trefně pojmenoval curiositas a považoval ji za hřích. Fascinace smrtí nezmizela ani později, v devatenáctém století se totiž v Anglii z veřejných poprav stal takový fenomén, že si lidé s nadšením pronajímali byty s výhledem přímo na šibenici.

Při vědomé volbě podívat se na něco hrozivého se nám v mozku aktivuje striatum, což je centrum odměny a zvědavosti. Centrum naší nervové soustavy to totiž dělá z čistě informačních důvodů. Chce zkrátka analyzovat hrozbu, aby vědělo, jak přežít. Zkoumáme tak mysl vraha nebo detaily fyzického ublížení jen proto, abychom se dokázali reálnému nebezpečí vyhnout a lépe se na něj připravit.

Proč nás podle dat mnohem více fascinují lidé, kteří si ubližují navzájem, než obyčejné padající kamení? Jak přesně funguje takzvaný „rubbernecking“ a proč u nehod protahujeme krky? A jsme opravdu tak odolní vůči hrůze, jak si při sledování televize myslíme? Na všechny tyhle otázky odpoví další díl podcastu Psychologika. Už teď na všech oblíbených podcastových platformách nebo ve videu výše.

Zdroj: autorský text

Začít diskuzi

Články z jiných titulů