Psychologický experiment odhalil detail, který nás motivuje k většímu pracovnímu úsilí
Proč se nám tak těžko pracuje na projektech, které skončí v šuplíku? Nový výzkum odhalil, že k obrovskému skoku v motivaci nepotřebujeme měnit svět. Stačí nám i ten nejmenší důkaz, že naše práce nepůjde rovnou do koše. A funguje to už u čtyřletých dětí.
Pocit, že náš život a činnosti mají trvalou hodnotu v čase i prostoru a nejsou jen bezvýznamné či pomíjivé, je považován za klíčovou složku toho, co našemu životu dodává smysl. Například experiment z roku 2008 ukázal, že dospělí budou vyvíjet mnohem menší úsilí, pokud jsou jejich výtvory – třeba figurky sestavené z Lega – ihned po dokončení rozebrány.
Nový výzkum na tyto poznatky navazuje a dokazuje, že se touha po trvalém významu objevuje již v raném dětství. Tým vědkyň Yilin Liu a Fan Yang postavil děti i dospělé před jednoduché úkoly se skládačkami a sledoval, jak osud hotového díla mění ochotu účastníků pracovat.
Krabice vítězí: Až 90 % dospělých a 80 % dětí raději tvořilo v případě, že se jejich výtvory ukládaly do krabice, než když končily ve skartovačce.
Ochota obětovat odměnu: Děti byly ochotné vzdát se oblíbené samolepky jen proto, aby zachránily papírové srdce, které samy postavily. U objektů, které pouze pozorovaly na obrazovce, jim na osledu věci nezáleželo.
Chuť překonávat překážky: Pokud lidé věděli, že jejich práce zůstane zachována, přes 80 % dětí i dospělých si dobrovolně zvolilo těžší úkol místo snadného. Jakmile se dílo po dokončení ničilo, zájem o náročnější výzvu u dospělých klesl na pouhou třetinu.
Zábava smysl plně nenahradí: Přistupovat k úkolu vtipně ve stylu „hlavně si to užij!“ motivaci sice zvedlo, ale touhu po trvalém výsledku to přesto nepřebilo.
Smysl není luxus
Autorky výzkumu přirovnávají pocit smysluplnosti ke vzduchu. Dokud ho máme, ani si ho nevšímáme. Jakmile ale chybí, začneme se psychicky dusit a okamžitě ztrácíme chuť cokoliv dělat.
Jak to využít v běžném životě?
V práci: Nepotřebujeme měnit planetu, abychom byli motivovaní. Stačí jistota, že naše tabulka, prezentace nebo kód neskončí v digitálním smetišti, ale někdo je skutečně použije nebo uloží.
U dětí: Vyhazovat dětské výtvory přímo před jejich očima je spolehlivý zabiják snahy. Když obrázek vystavíte na lednici nebo si ho alespoň vyfotíte, dáte dítěti najevo, že na jeho práci záleží a ono se příště rádo pustí do složitějších úkolů.
V digitální době: Čím více pracujeme s nehmotnými daty, tím silnější je naše přirozená touha zanechat po sobě jakoukoliv hmatatelnou a trvalou stopu.
Pocit, že na naší práci záleží, není žádným složitým konceptem dospělých, ale základní lidskou potřebou, kterou v sobě neseme už od raného dětství.
