Šampion Fuksa: Až dcera mě zbavila tlaku. Teprve pak přišlo olympijské zlato
Vrcholový sport byl dlouho středobodem života Martina Fuksy. Olympijský vítěz
v kanoistice na sebe vytvářel obrovský tlak a paradoxně mu pomohla až zásadní životní změna – narození dcery. Díky ní si uvědomil, že existují důležitější věci než vítězství. Uvolnil se a následovaly jeho největší úspěchy. V podcastu Branky, děti, rodiče o své cestě mluvil společně s dědečkem Josefem. Je to příběh dřiny, trpělivosti, ale především rodiny, kterou vrcholový sport nerozdělil, nýbrž ještě víc stmelil.
Martin Fuksa mohl mít úplně jinou kariéru. Jako kluk miloval hokej, snil o NHL a představoval si, že bude hrát za New Jersey Devils po boku Patrika Eliáše. Kanoistika pro něj dlouho byla hlavně letním doplňkem.
Zlom přišel kolem patnácti let. Fuksa odjel na významné kanoistické závody, kvůli nim několik dní chyběl na hokejových trénincích a po návratu ho trenér prakticky neposlal do zápasu. Dědeček Josef tehdy rozhodl.
„Řekl jsem mu: Zabal si tašku, s hokejem končíme.“
Martin už v té době cítil, že ho kanoistika přitahuje stále víc. A po konci s hokejem se jí oddal naplno. „Od té doby mě kanoistika pohltila na sto procent. Už mě nikdy nenapadlo přemýšlet, co by bylo, kdybych u hokeje zůstal.“
Začala dlouhá cesta, na níž se sport a rodina prakticky nedaly oddělit. Martina trénoval otec Petr, dědeček Josef zůstával klíčovým mentorem a autorem tréninkových plánů, s bratrem Petrem později začal závodit také na deblkanoi.
Mohlo by se zdát, že takové propojení vrcholového sportu a rodinného života musí dříve či později vztahy poškodit. U Fuksů se stal opak.
„Hádek vzniklo spoustu, to je jasné. Ale nikdy nepřerostly do rodinných vztahů,“ říká Martin.
Děda Fuksa přes slzy triumf neviděl
Největší tlak navíc na Martina podle jeho slov nevytvářela rodina. Vytvářel si ho on sám.
K vrcholovému sportu přistupoval tak profesionálně a výsledky pro něj byly tak důležité, že ho vlastní perfekcionismus začal svazovat. Zlom přineslo až narození dcery.
„Dával jsem na sebe strašný tlak. Moje největší úspěchy přišly až poté, co se mi narodila dcera a já našel v životě i jiné důležité věci. Myslím, že mi to k těm úspěchům pomohlo.“
Neznamenalo to, že by přestal chtít vyhrávat nebo polevil v tréninku. Jen pochopil, že výsledek závodu není všechno.
„Pořád tomu dávám sto procent, ale dokážu na chvíli vypnout, shodit ze sebe tlak a uvědomit si, že v životě jsou mnohem důležitější věci než vyhrát závod. Přesto ho samozřejmě chci vyhrát co nejvíc.“
Právě tahle změna mu pomohla dojít až k vytouženému olympijskému zlatu v Paříži.
A pro Fuksovy to nebyl triumf jednoho člověka. Byl vyústěním práce několika generací rodiny. Dědeček Josef při vzpomínce na olympijské finále přiznal, že poslední stovky metrů téměř neviděl.
„Posledních dvě stě metrů už jsem to nevydržel a začal jsem brečet jako malé štěně. Ani jsem neviděl, jak dojel do cíle. Musel jsem si to pustit až potom. Celý závěr jsem probrečel.“
Trpělivost - to prý dnešní generaci chybí
Právě trpělivost je jedním z nejsilnějších témat celého rozhovoru.
Josef Fuksa upozorňuje, že mladí sportovci dnes podle jeho zkušenosti mnohem častěji končí ve chvíli, kdy se výsledky nedostaví rychle. Martin vidí jeden z důvodů v množství možností, které dnešní děti a teenageři mají.
„Dnes je kolem strašně moc rozptýlení. Málokdo je ochotný oddat sportu sto procent. Pokud chcete dojít opravdu vysoko, musí se na nějakou dobu stát vaším životem.“
Jeho vlastní příběh přitom ukazuje, jak dlouhá může cesta k největšímu úspěchu být. Martin Fuksa sbíral světové tituly už jako mladý závodník, ale olympijské zlato získal až ve třiceti letech.
Proto dnes rodičům i mladým sportovcům radí především jedno: nevzdávat to příliš brzo. „Hlavně vydržet. Nic není hned. Nemůžete chtít být za rok mistrem světa. Důležitá je cesta, ne cíl,“ říká olympijský šampion.
Celý rozhovor s Martinem Fuksou a jeho dědečkem Josefem najdete v podcastu Branky, děti, rodiče, který moderovali Lukáš Tomek a Zdeněk Janda.
