Děti odešly a zůstalo ticho. Proč se manželství rozpadají i po třiceti letech

Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Šedé rozvody přibývají. Dvacet, třicet let manželství. A přesně v okamžiku, kdy by podle očekávání mělo přijít zasloužené klidnější období a užívání si všeho, na co jsme dřeli, se čím dál víc vztahů rozpadá. Co se vlastně rozpadá, když se hroutí manželství, které roky fungovalo? A lze mluvit o jeho selhání, když splnilo přesně to, co od něj obě strany kdysi očekávaly?
Děti jsou pryč, byt jako byl by najednou větší, i když metrů má pořád stejně. U večeře sedí dva lidé, kteří spolu prožili víc než dvacet let, a nevědí, o čem si mají povídat, protože posledních patnáct let si povídali hlavně o dětech, o škole, o tom, kdo koho kam odveze, případně, co bylo v práci. Oba mají důchod na dohled.
VIDEO TIP: Co hledáme v dlouhodobém vztahu a jak s tím pracovat při výběru partnera?
Místo úlevy ale přichází otázka, na kterou roky nebyl čas ani prostor, kdo vlastně je ten druhý člověk u stolu a kdo jsem vlastně já, když nemusím organizovat celou rodinu, držet domácnost pohromadě. Z odpovědí nakonec leckdy vyplyne jedno řešení další životní etapy: rozvod.
Co je to šedý rozvod?
Tomuto fenoménu se v zahraniční literatuře říká šedý rozvod, gray divorce,
a v angloamerickém prostředí je to zavedený a dobře popsaný trend. V USA je gray divorce zavedený a dobře zdokumentovaný trend. Termín razily v roce 2012 socioložky Susan Brown a I-Fen Lin z Bowling Green State University. Rozvodovost lidí nad padesát se od devadesátých let zdvojnásobila, u lidí nad šedesát pět ztrojnásobila, zatímco celková rozvodovost tam klesá.
V roce 1990 tvořili lidé nad padesát let jen necelých devět procent všech rozvádějících se, dnes je to skoro čtyřicet procent. V Česku je situace mírnější, ale i u nás je vidět stejný fenomén, řeší se stejná otázka, kterou si
páry kladou, jen v menším měřítku. Co se stane s dlouhým vztahem ve chvíli, kdy zmizí jeho výchovný a funkčně-organizační účel?
Podle Českého statistického úřadu stále vykazuje nejvyšší pravděpodobnost rozvodu nejmladší věková skupina pod pětadvacet let, a s věkem rozvodovost obecně klesá. To, co se u nás posouvá, je věk, ve kterém se rozvádí nejvíc lidí v absolutních číslech, dnes je to 45 až 49 let u obou pohlaví.
Je to ale hlavně efekt silných populačních ročníků ze sedmdesátých let, které tímto věkem právě procházejí, ne důkaz, že by rozvodovost ve vyšším věku jako fenomén skutečně rostla tak zřetelně jako v USA.
Manželství jako projekt k dokončení
Většina manželství není jen vztah dvou lidí, je to společný projekt. Vychovat děti, postavit dům, zajistit rodinu, uspět v práci. Dva lidé se v tomhle projektu dělí na role, kdo vydělává, kdo drží domácnost, kdo v noci vstává k nemocnému dítěti,
a tyhle role fungují jako lepidlo i tehdy, když si partneři nemají co říct o ničem jiném.
Problém nastává ve chvíli, kdy je projekt hotový. Děti odešly, kariéra je na svém vrcholu nebo za ním, a role, které vztah roky držely pohromadě, najednou ztratily svoji náplň.
Švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung hovořil o takovém období jako o druhé polovině života a považoval ho za úkol jiné povahy, než byl ten první. Zatímco první polovina života je podle něj o budování, kariéře, rodině, společenském postavení,
o tom, naučit se fungovat ve světě, druhá polovina je o integraci, o otázce, jestli člověk žije svůj vlastní život nebo jen roli, kterou si zvykl hrát.
Jung tenhle proces nazýval individuace, a nešlo mu o žádnou dramatickou proměnu, ale o pomalé sbližování s tím, kdo člověk skutečně je, když odpadne to, co od něj čekali ostatní. U některých párů tahle otázka spustí hlubokou proměnu vztahu.
U jiných ukáže, že dva lidé se v mezidobí propracovali každý jinam a společnou řeč mezi sebou už najdou těžko.
Ztráta, kterou nelze pojmenovat
Psycholožka Pauline Boss popsala koncept, který se pro tuhle fázi hodí lépe než slovo krize, takzvanou nejednoznačnou ztrátu, ambiguous loss. Jde o stav, kdy něco zjevně zmizelo, ale není to jasně pojmenovatelné jako smrt nebo jiná tragédie, se kterou by okolí umělo soucítit. Role rodiče malých dětí zmizela, denní struktura zmizela, sdílený účel zmizel, ale nikdo nezemřel a navenek se nic nestalo.
Právě proto bývá tahle fáze tak matoucí a osamělá, není jasné, pro co vlastně truchlit, a okolí často nechápe, proč je pár, který má zdánlivě všechno vyřešené, najednou v krizi.
Odchod dětí z domova sám o sobě vztah nerozbíjí. Spíš odstraní nárazník, který dřív odcizení mezi partnery maskoval, denní shon, rozvrh, společné úkoly. Pár se najednou vidí bez prostředníka, a někteří lidé v tu chvíli zjistí, že vedle sebe roky žili spíš jako spolubydlící než jako partneři.
Podobně může fungovat i odchod do penze, kdy práce roky poskytovala strukturu
a odstup, a najednou spolu partneři tráví celý den, což pro některé vztahy postavené na nezávislosti a odděleném fungování představuje nečekaně těžkou zkoušku.
Kdo odchází první
Napříč věkovými skupinami iniciují ženy až sedmdesát procent rozvodů, a u šedých rozvodů to není jinak. Souvisí to s tím, kdo v manželství nesl neviditelnou práci, emoční péči o vztah, starost o děti, později často i péči o nemocné rodiče,
a s rostoucí ekonomickou nezávislostí žen jako podmínkou, díky které si rozvod vůbec můžou dovolit. Cena za tenhle krok bývá materiálně vysoká, ale rozhodnutí odejít z manželství, které formálně fungovalo, přesto neubývá.
Podle longitudinální americké studie Brown a Lin, publikované v Journals of Gerontology na datech Health and Retirement Study, klesne ženám po rozvodu po padesátce životní úroveň v průměru o 45 procent, mužům o 21 procent. Majetek klesne oběma stranám zhruba o polovinu.
Rozdíl je z velké části daný tím, kdo z páru přerušil kariéru kvůli péči o děti nebo později o partnera, a tím, že se ženy po rozvodu v pozdějším věku podstatně méně často znovu dávají dohromady s novým partnerem než muži. Ekonomická nerovnost, která se ve vztahu roky skrývala za společnou domácností, se rozvodem najednou stane viditelnou, pro ženy dlouhodobě tíživější.
Otázka, kterou tenhle fenomén otevírá, se netýká jen párů, které se rozvádějí. Týká se každého vztahu, který roky drží pohromadě společný úkol, ne nutně vzájemná blízkost, zájem o sebe jako o lidi. Co zůstane, když role, kterou jsme roky hráli, zmizí? A jde to zjistit dřív, než zmizí sama?

















